Ve světě plném predátorů nemůže být Evropa poslední býložravec. Skončila by jako moučník

Před několika dny Spojené státy znovu přepsaly pravidla mezinárodního systému, když ze země odvezly venezuelského diktátora Nicoláse Madura. Podobně Rusko uplatňuje své ambice ovládnout Ukrajinu a v případě Číny se o tom spekuluje ohledně Tchaj-wanu. Měla by na to Evropa reagovat také snahou o stanovení sféry vlivu?

Když USA řeknou, že západní polokoule je její, tak otázka zní, koho bude zbytek světa. To nás musí zneklidňovat. Spojence máme po celém světě. Tedy státy, které vyznávají vládu práva – a ty přece nemusejí sedět jen na západní polokouli. Z tohoto pohledu by Evropa měla chytře pracovat s tím, co umí – uplatňovat svůj vliv a nenechat se úplně rozložit.

Co je podle vás cílem současných Spojených států, když sledujete jejich aktivity a hledání nové pozice?

Spojené státy mají jiné zájmy než Česko a zbytek NATO. Leží v jiné oblasti, mají jiný výtlak, jsou námořní, vojenská a hospodářská velmoc. Když se podíváme na to, co čelní američtí představitelé říkají ke Grónsku, slyšeli jsme během čtyřiadvaceti hodin úplně jiné výroky z Kongresu, kde demokrat a republikán vydali společné prohlášení na podporu spolupráce s Dánskem, úplně jinak mluvili předseda Sněmovny reprezentantů Mike Johnson a Marco Rubio, kteří říkali, že by území potřebovali, ale o vojenském zásahu nemůže být řeč – a úplně jinak se vyjádřil Bílý dům, který mluvil o vojenském zásahu.

Mám ale za to, že potřebujeme čas, abychom to prodiskutovali – neměli bychom naskakovat na každý výrok na toto téma. Na druhou stranu, když Trump čtyřikrát vyslovil, že by potřeboval Kanadu nebo Grónsko, měli bychom se umět ozvat: Ne proto, že jde o strategická území i pro nás jako Evropu, ale proto, že jsme suverénní státy, které se umějí dohodnout na tom, co nás ohrožuje. O tom je třeba se Spojenými státy mluvit.

Spojené státy ovšem otevřeně mluví také o tom, že chtějí Grónsko – tedy území, které patří jejich spojencům. Co to znamená ohledně budoucnosti NATO?

Když se podíváte do závěrů posledního summitu NATO z Haagu, je v nich naprosto jasně potvrzen závazek vzájemné pomoci a solidarity, to je důležitá věc. Jak se vztahy budou vyvíjet do budoucna, to nevím. Obecně řečeno: různá politická napětí tady jsou, ale byly zde vždycky. Nemůžeme z dnešní doby dělat něco mimořádného jen proto, že jsme u toho a vše prožíváme on-line. Jsem pro to, abychom si dali odstup a pojmenovávali, co máme společné. Ochrana svobod a suverenity proti hrozbám, které umíme pojmenovat, to vždy NATO slušelo.

Nejen výklad mezinárodního práva, ale i otázku svobody slova vnímáme v Evropě a ve Spojených státech odlišně.

Neměli bychom vést neplodné debaty o tom, v čem se lišíme, ale o tom, kde najdeme shodu. Součástí mezinárodního práva je i Severoatlantická aliance. Měli bychom si spíš klást otázku, jak je možné, že v OSN některé státy systematicky blokují práci organizace tak, že paralyzovaly systém mezinárodního práva, kde by mělo platit, že pokud mají státy mezi sebou nějaký spor, mají se kam obrátit.

Máme tedy ještě společné zájmy s Amerikou?

Máme oba systém brzd a protivah, svobodnou politickou soutěž, shodu na tom, že Rusko nebo Čína jsou hrozba. Z hlediska bezpečnosti a obrany máme společný zájem, o tom není pochyb. Že se rozcházíme v některých politických akcentech, to tady bylo i v minulosti – a nedělal bych z toho velkou vědu.

EU má složitý vztah s Čínou, USA se k nám obracejí zády na mnoha frontách. Jak se v tomto světě může Evropa pohybovat? Je dostatečně vlivná na to, aby v něm obstála?

Lídři Evropské unie by neměli tolik řečnit, ale něco dělat. Zdá se mi, že projevy z Bruselu jsou nesnesitelně nudné a je tu málo akce. EU umí přijímat velmi robustní opatření. Když řekneme Číňanům, že nebudeme brát jejich technologie, tak si musíme vyjasnit, co to pro nás bude znamenat. Vztahy s Čínou můžeme přece stavět na vzájemně výhodných vztazích, nikoli na nekonečném sporu. Čína si hlídá své zájmy a my bychom to měli dělat také.

A ještě k Americe: to přece není nic nového. Už před patnácti lety Barack Obama a Hillary Clinton začali obracet pozornost do Asie. Jak tehdy reagovala Evropa? Hystericky křičela, ať to Američané nedělají, protože na to nejsme připravení. Nyní vidíme pouhé pokračování tohoto trendu. Z hlediska estetického je to hodně brutální, ale jde o kontinuální slábnutí zájmů USA o Evropu a začalo to u obranných otázek. Trochu to vypadá, že jsme jako puberťáci, kteří utekli z domova bez klíčů, náhradního svetru a venku je zima. A je to zároveň důležitý okamžik, kdy si můžeme říct, že na nás fouká a že se o sebe musíme postarat. To jsou témata, která bych čekal i od lidí, kteří říkají, že prosazují suverenitu Česka. (…)

Celý rozhovor je zde