Papež a výzvy dneška

Papež Lev XIV. byl zvolen před rokem a zvolil si jméno, v němž je skryt i jeho program. Lev XIII., který stál v čele církve na přelomu 19. a 20. století, vstoupil do dějin jako papež dělníků a diplomat, který vyvedl církev z izolace do moderního světa. Poprvé se totiž církev na nejvyšší úrovni otevřeně vyjádřila k situaci dělníků, apelovala na důstojné podmínky k práci a zastala se jejich odměňování. Papež se tehdy dokázal konfrontovat i s ideologiemi své doby. Kriticky se vyslovil proti ateismu socialismu nebo proti kapitalismu bez pravidel. Odvážně se zastal pravidel republiky ve Francii, čímž usiloval o to, smířit církev s moderní demokracií. Podobně se zastal principů americké demokracie a náboženských svobod. Byl to papež, který se nebál nejpalčivějších problémů své doby. Tyto kořeny jsou důležité. Lépe pak zachytíme intuici Lva XIV., s níž se ujímal úřadu. A jaký byl první rok jeho pontifikátu?

Věnoval se Africe. Při své cestě, která trvala jedenáct dnů, ukázal, že Afrika není jen výzva a problém, jak slýcháme od evropských politiků, nýbrž především obrovský potenciál. Každý, kdo sleduje situaci stárnoucí Evropy a obrovskou energii mladé generace v Africe, si musí položit otázku, jak by měla vypadat spolupráce mezi oběma světadíly. Právě papežova cesta nabídla pozoruhodnou perspektivu. V roce 2010 na Filipínách, ještě jako představený augustiniánů, rozvíjel myšlenku věrnosti. Zatímco věrnost minulosti je cosi přirozeného – pečujeme o kořeny, o tradice, o odkaz minulých generací –, on tehdy rozvíjel myšlenku věrnosti vůči budoucnosti. Tedy otevřenost příštím generacím, výzvám, které teprve přijdou. To je inspirace i pro současnost, neboť s touto perspektivou může být společenství křesťanů synonymem otevřenosti, odvahy či prorocké vize.

Přibývají konflikty. K válce Ruska proti Ukrajině se přidalo bitevní pole války s Íránem, který konflikt rozšířil na další státy regionu. Napětí stoupá i v Indopacifiku, který je s těmito konflikty do jisté míry propojen.

Papež, jehož první slova po zvolení patřila míru, volal po mírovém uspořádání sporů. Apeloval na dodržování pravidel a mezinárodního práva. V rozhovoru se šéfem Evropské rady nedávno řešili i složité podmínky života křesťanů na jihu Libanonu nebo Západním břehu v Izraeli.

Ale nevyhýbal se ani dalším složitým tématům současnosti – a příkře odmítl všechny, kdo s křesťanskou rétorikou prosazují agresivní militaristické plány.

Sociální učení církve není ustrnulá doktrína plná dogmat, nýbrž hledání odpovědí na konkrétní otázky, jež se ocitají v novém světle nebo se mění s tím, jak se vyvíjí společnost.

Zde mi nejvíce utkvěly poznámky Lva XIV. vůči členům Evropského parlamentu. Upozornil na prorockou roli křesťanů ve veřejném životě. Nemusí nezbytně vyhlašovat, že jsou věřící. Avšak mají povinnost nabízet horizont naděje, kterou lidé tolik potřebují. Mají povinnost neuhýbat před nejsložitějšími otázkami např. nezbytných reforem, jejichž zavedení si doba žádá a bez nichž by bylo ohroženo společné dobro celé společnosti.

Lev XIV. zároveň upozornil, že nejlepším lékem na nebezpečí populismu je nabídnout občanům příležitosti zapojit se do rozhodování, aby nebyli jenom pasivními příjemci, ale mohli být skutečnými aktéry společenského rozhodování. Jeho projev padl jako ušitý na míru i současné situaci v České republice.

Lev XIII. se zapsal do dějin coby neohrožený hlas, který nemlčel k nejvýznamnějším problémům své doby. Právě na něj navázal Jan Pavel II. encyklikou Centesimus annus.

A proto se zájmem vyhlížíme, jak bude současný papež dál naplňovat svou misi. Vstoupil do služby způsobem, že není pochyb o tom, že nebude mlčet ani k těm nejvážnějším otázkám současnosti. A to je dobrá zpráva.

V téhle neklidné době, kdy lidé nevědí, čí jsou, a sdružují se pod praporem křesťanství i k extrémním projevům, jde papež Lev XIV. trpělivě proti tomuto proudu. Když americký ministr války (dříve obrany) volal do svaté války, zneužíval k tomu křesťanskou symboliku. Tím jí prokazuje medvědí službu. Amerika nemá oficiální náboženství a americká vláda nesmí nikoho omezovat, jak věří nebo zda vůbec věří. Ministr tím jde proti ústavě a instrumentalizuje křesťanství pro válku, která může být sama o sobě sporná.

I proto je role papeže Lva XIV. tak důležitá. On nás v této době totiž může provést i velmi složitými dilematy podobně jako Jan Pavel II. v době, kdy se hroutil komunistický režim.