Zeman nás naučil listovat v ústavě. Já bych s parlamentem nebojoval, říká Fischer

Citace článku na webu Lidovky.cz

Lidovky.cz: Do klání o Hrad jdete podruhé. Proč dvakrát vstupujete do téže řeky?
Volba prezidenta je příležitostí mluvit o důležitých politických tématech. Kandiduji, protože mám velmi silnou politickou podporu. Podpořili mě poslanci, poslankyně, senátorky i senátoři, a to v počtech několikanásobně vyšších, než bylo potřeba.

Nabízím nejen politický program, ale i zkušenost s praktickou politikou. V prezidentské debatě by chybělo, kdyby tam byli jen marketingové produkty nebo lidé, kteří mají velkou finanční podporu, ale nemají politickou zkušenost.

Lidovky.cz: Cítíte se oproti ostatním kandidátům jako někdo, kdo si je nejvíc jistý v kramflecích, zejména v zahraniční politice?
Politika je řemeslo. Když jsem na toto kolbiště vstoupil, uvědomil jsem si, že nejvyšším a nejvzácnějším testem politika jsou právě volby. Když se podíváte na ty poslední prezidentské, zaujal jsem lidi i hodně daleko od Prahy. A nejenom zahraniční politikou.

Celá kampaň a prezidentská debata je okamžikem pro velké politické otázky, které by se měly zabývat tím, kde bude Česká republika za dvacet let.

Lidovky.cz: A kde tedy Česko bude?
Řešíme stále různé krátkodobé krize – krize kůrovce, krize s očkováním a pandemií, nyní krize s energetikou, sociální a hospodářská krize. Ale neměli bychom při tom všem zapomenout na zásadní věci.

Přeji si, aby za dvacet let Česká republika měla solidní, reformovaný důchodový systém, aby měla moderně nastavený daňový systém, který je potřeba reformovat od základu, aby měla sociální systém, jenž bude lidi motivovat, aby si pomohli sami, a ve chvíli, kdy potřebují urgentní pomoc, aby ji dostali v plné míře. Tedy aby pomoc nebyla plošná jako nyní, ale aby mohla být adresná.

Zabývám se těmito věcmi, jezdím do znevýhodněných regionů, tam stačí někdy málo, aby se lidé propadli do pocitu, že na ně všichni zapomněli. A pak může dojít k radikalizaci a k pocitu, že o ně nikdo nestojí.

Přál bych si, aby za dvacet let naše země prosperovala, aby fungovala solidarita. Když společnost bude svorná, nerozhodí nás ani žádný bezpečnostní nebo jiný problém.

Lidovky.cz: Jak s tím může pomoci prezident? Není to spíš věcí vlád?
Prezident v tom může udělat hodně práce. Například pozve opozici a vládu a řekne se, co se s tím či oním bude dělat. Dnes dobře víme, co je potřeba dělat, ale chybí tady politická odvaha nebo schopnost to dát na stůl. A právě prezident to může nastolit.

Chci, aby Česká republika byla prosperující, otevřenou, solidární, svornou společností, která se nebojí názorové plurality a zároveň ví, že patří do světa, v němž platí vláda práva, lidská práva a máme tam svoje spojence. Máme pro to všechny předpoklady, ale neměli bychom prošustrovat čas.

Lidovky.cz: V posledních letech byla zahraniční politika poznamenána zamrzlým vztahem mezi Hradem a Černínským palácem. Pokud byste na Hradě usedl, komunikoval byste více s ministrem zahraničních věcí?
Když se prezident ujímá úřadu, slibuje věrnost České republice. Na ústavu. V té stojí, že prezident je povinen loajálně spolupracovat s vládou, zejména v oblastech, kde má významnou pravomoc. A to je zahraniční politika či obrana a bezpečnost. Pokud to nedělá, nerespektuje ústavu.

Nevím, jak je možné, že Miloš Zeman nemluví s Janem Lipavským, ale přitom ho osobně jmenoval. Jako prezident vím, co bych měl dělat: jednat pravidelně s premiérem, pravidelně s ministry, zejména zahraničí, obrany, vnitra. A samozřejmě pravidelně se setkávat s ústavními činiteli.

Tyto schůzky vznikly za Václava Havla a byly i v dobách, kdy neměl vždy stejné názory jako jeho premiéři. Přesto se scházeli a jednali, v zájmu republiky.

Lidovky.cz: Máte vybraný tým, s nímž byste šel na Hrad?
Na Hradě jsem dlouho pracoval, přesně vím, jaký typ lidí sháním. Tým skládám, jsou to lidé profesionální, loajální, mají bezpečnostní prověrku, nejsou trestně stíhaní, mají odpovídající kvalifikace. Víc nyní neřeknu. Dodnes znám většinu českých velvyslanců a přesně vím, koho oslovit, aby mi přišel pomoci.

Lidovky.cz: Předvolební průzkumy vás neřadí mezi horké kandidáty. Proto se objevují hlasy, že byste měl vzdát kandidaturu ve prospěch Petra Pavla nebo Danuše Nerudové.
Přijde mi to jako spekulace, která nefunguje. Volba je otevřená, demokratická. A na základě nějakých průzkumů bych měl odstoupit? Ale ve jménu čeho?

Kdybychom to začali domýšlet, tak to může voliče naopak znepokojit, že tady někdo rozhodl za ně. Vím, že mi voliči věří, očekávají, že zabojuji, vůbec to není uzavřená hra. Vrchním je volič. Ten ať řekne.

Lidovky.cz: Kdybyste v prvním kole vypadl, koho byste podpořil v tom druhém?
Variant, kdo bude ve druhém kole, je několik. Neřeknu, koho podpořím, protože nevím, kdo se kvalifikuje. Chci těm lidem dát prostor, aby ukázali, co v nich je, protože někteří z mého pohledu nemají výhodu, kterou nabízím já: praktickou zkušenost s praktickou politikou.

A protože vím, že mám co nabídnout, tak si budu hlídat, jak mě který z nich přesvědčí o tom, že si moji podporu zaslouží.

Vždycky jsem si přál, abychom už neměli prezidenta, co má zkušenost s členstvím v KSČ. Zdá se, že jsem byl v tomto očekávání trochu naivní.

Lidovky.cz: Čili komunistická minulost prezidentských kandidátů je pro vaši podporu překážkou?
Je tam toho víc. Třeba když je někdo trestně stíhaný – to je pro mě vyloučeno. Když má někdo komunistickou minulost, tak to mi přijde, že není vhodná kvalifikace. Ale zároveň vím, že nedostatek politické zkušenosti může být také velký handicap.

Lidovky.cz: V katolických kruzích, které jsou vaší voličskou základnou, zavládlo zklamání, když jste podle některých pod tlakem veřejného mínění oznámil, že byste podepsal legalizaci manželství homosexuálních párů, pokud by to schválil parlament. Proč jste nakonec obrátil?
Pro mě je manželství vztahem mezi mužem a ženou, do kterého patří děti. Na tom nic neměním, je to moje osobní přesvědčení. Žijeme ale v parlamentní demokracii, parlament rozhoduje o podobě zákonů, není to prezident, kdo píše zákony. Jako prezident bych respektoval vůli parlamentu.

Je to tedy spíš respekt k pravidlům, než že bych opouštěl svoje názory. Měli bychom chránit náš právní řád, který je založen nejen na úctě k menšinám, ale také ke každému, kdo má nějakou osobní víru.

Je tady svoboda slova a můžeme spolu přece nesouhlasit. Byl bych hrozně rád, abychom si nedávali náhubek na pusu jen pro to, že spolu nesouhlasíme.

Čili moji voliči moje názory a přesvědčení znají a zároveň vědí, že jako prezident bych s parlamentem nebojoval. Vím, že někdy zkrátka musím ustoupit.

Lidovky.cz: Pokud byste se prezidentem nestal, chtěl byste nadále pokračovat v Senátu? Do konce mandátu máte zhruba dva roky, stál byste o znovuzvolení?
Co bude po prezidentských volbách, to napřed proberu se svou ženou a s dětmi. Volební kampaň je velmi tvrdá, útoky, které se na nás jako na rodinu snesly, mně přijdou někdy za hranou. Dřív, než řeknu, co budu dál dělat, bych si měl srovnat myšlenky.

Vím, že mohu mluvit do politických otázek v České republice, ale zároveň tomu nechci obětovat to, co mám nejradši – a to je moje žena a naše děti.

Lidovky.cz: Nikdy jste se netajil ostrou kritikou Miloše Zemana, zejména pokud jde o jeho koketování s Ruskem a Čínou. Je přesto něco, co byste v celé „zemanovské dekádě“ vyzdvihl, že se mu povedlo?
Do historie vstoupí jako prezident, který nás učil, abychom si stále znovu a znovu otevírali Ústavu České republiky a zjišťovali, co v ní je. Tím, že ji systematicky porušuje, nás totiž neustále konfrontuje s jejím porušováním. Ale i na této zvrácenosti je něco pozitivního: konečně si můžeme srovnat noty, co nám ústava radí.

Nemůžu se dočkat, až Miloš Zeman vstoupí do historie a bude na Hradě nový prezident, který bude ústavu dodržovat a ctít. A vrátí nás do rámce právního státu. Z tohoto pohledu nás Miloš Zeman neustále nutil, abychom si četli v ústavě, a to je vlastně dobrá věc.