ČlánkyMoje články a komentářeNovinky

Náboženská víra komunistů a úkoly pro děkana FFUK

Nedávno se děkan Filozofické fakulty Karlovy univerzity Michal Pullman v rozhovoru pro Echo24 označil za postmarxistu a představil svou smířlivou reflexi komunistické totality. Na některé z jeho názorů otevřeným dopisem zareagoval Michal Klíma, předseda správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu. Rozhořel se spor, v němž ani tak nejde o to, co si kdo myslí, ale především o současný přístup akademických kruhů ke komunistické totalitě, s níž má naše země neblahé, čtyřicetileté a dosud živoucí zkušenosti.

Děkan filozofické fakulty je institucí, reprezentantem vysokého učení, kde je zvykem používat kritické myšlení a otevřenou diskuzi. Jeho názory v konfrontaci s Michalem Klímou, které objasňoval i v rozhovoru pro DVTV, vyzněly poněkud ploše a bez dalšího vysvětlení se s nimi nelze ztotožnit. Zdá se, že i pan děkan byl překvapen reakcí, které jeho postoje vyvolaly. Z mého pohledu především otevřely velké téma – jak vnímat a reflektovat komunistický režim z pozice skutečnosti. Jen z akademických pozic historiků a analytiků převážně zaměřených na teoretické klasifikace jednotlivých jevů to jednoduše nejde.

Ideologie je propracovaná soustava názorů, postojů a hodnot. Ideokracie je vláda idejí – snaha ve jménu velké myšlenky jednou provždy skoncovat s nějakou třídou nebo nepřáteli režimu. Tuto snahu v evropském kontextu spatřujeme ve Francii v době Velké francouzské revoluce, ale nacházíme ji mimořádně živou i mezi komunisty v dobách SSSR. V řadách současných komunistů je zřetelná dodnes, a proto bychom vůči ní měli být mimořádně obezřetní. Politické mesiášští komunismu, které jeho stoupencům dává vášeň a téměř náboženskou víru v dokonalý systém (jenž sice nelze uskutečnit, ale to přece nevadí), je nakažlivé. Proto je zásadní, aby ideové a filozofické úvahy o komunismu nezůstávaly omezené jen na dějiny myšlení, ale aby byly konfrontovány se skutečností, jak byla tato ideologie uváděna do praxe.

Nevinné oběti, zničené životy, přetrhané vazby vůči minulosti našich míst, historie rozbitá na střepy, protože o některých věcech se nesmělo mluvit ani psát, retušované dobové fotografie, z nichž zmizely nepohodlné osoby, všudypřítomná cenzura a předstíraná loajalita a faleš, to vše umocněné hrůzami věznic a pracovních lágrů, kam byly na desítky let uklizeny zástupy „nežádoucích“ lidí. To byl komunistický režim, který má celosvětově na svém kontě desítky miliónů obětí s jejich konkrétními nenaplněnými a zničenými životy. Jen proto, že pro ideologické ospravedlnění své existence režim potřeboval vytvořit nepřítele a s ním pak bojovat za každou cenu.

Paradox komunistického systému je zřetelný například v opevňování státních hranic vůči „vnějšímu nepříteli“. Režim instaloval ploty s vysokým napětím, vybudoval strážní věže, hranici „ošetřil“ nášlapnými minami a ozbrojenými pohraničníky se psy a nekompromisně likvidoval své vlastní občany, kteří se o překročení hranic přesto pokusili. Systém, který takto uzurpuje vlastní občany, aby je “chránil”, je systém zákeřný a o pravých důvodech těchto opatření mlčí. Těmi pravými důvody byl samozřejmě strach o to, aby občané neodcházeli za svobodným životem jinam a komunistům nezbyl jen prázdný stát.

Zločinnost komunistického systému spočívala rovněž v tom, že i nejtemnější kapitoly jeho působení se relativizovaly a poměřovaly mnohonásobně přehnanými úspěchy v úsilí o blaho lidu. Místo sáhodlouhého vysvětlování se stačí začíst do jakéhokoliv  oslavného projevu tehdejší politické nomenklatury – kromě charakteristického „ptydepe“, jazyka byrokratické moci, je zřetelné, že vždy přísně vycházely z komunistického světonázoru. Nic jiného totiž nebylo povoleno.

Občané byli tvrdě a nekompromisně vedeni k tomu, aby s tímto režimem spolupracovali. Aby vyrazili do prvomájového průvodu, vstupovali do organizací Národní fronty, na schůzích zvedali ruce „pro“ a mlčeli – aby nenazývali skutečnost, ve které žili, pravými jmény. Každý nesouhlas s komunistickou ideologií byl postihován, ztrátou zaměstnání, nemožností studia, výslechy StB či vězením. I tak měl každý na výběr, každý měl vnitřní svobodu volby. Ale protože všichni věděli, že když nebudou navenek s režimem loajální, přijde trest, nechávali jsme se potřísnit.

Nevěrohodně na mě proto působí výroky těch, kteří tvrdí, že tehdy „o ničem špatném nevěděli“ a jen „dělali svoji práci“. Pravdivý postoj totiž každého musel dovést do střetu se systémem, který pravdu nesnášel. Jistě, byly výjimky. Osobně jsem poznal komunistu, který nám, kdo jsme s režimem nesouhlasili, pomáhal, nebo se alespoň tvářil, že nic nevidí. Takže legitimace nebo členství v komunistických organizacích neznamená, že takoví lidé byli automaticky špatní.

Naše země již po tři desítky let opět žije ve svobodě. Svoboda je bez nadsázky zápasem, který bojujeme každý den. A to i ve střetech o svobodu myšlení a kritického zkoumání naší historie i současnosti. Komunismus z naší společnosti nezmizí mávnutím proutku. Kdo však tvrdí, že „s komunisty je třeba rázně skoncovat“, může se podobat komunistům právě ve slepé víře, že revolučním způsobem lze něco zakázat a společnost změnit. Politické mesiášští komunismu přineslo tolik zničených životů a nevinných obětí, že musíme neustále hledat příležitosti, jak si je i v dnešní době připomínat. Proto jsem velmi uvítal iniciativu, která na nedávné výročí komunistické vraždy Milady Horákové na veřejné budovy vyvěsila velkoformátové plachty s její tváří.

Pan děkan FFUK má nyní příležitost využít své aktuální kauzy k další pedagogické práci. Může vytvořit prostor pro hlubší reflexi totality a komunismu u nás a také ideových východisek současnosti. Deklarovat tento směr by pro začátek mohl uspořádáním debaty třeba o Miladě Horákové, která v zápase s totalitou obstála a stala se symbolem osobní integrity a hrdinství, a diskuzí se studenty o tom, v čem její postoj promlouvá i k dnešní době.