Dopis dceři

Publikováno Rubrika Moje články a komentáře

Dnes je to šest let, co zemřel Václav Havel. Tehdy jsem byl v Tokiu a napsal jsem o něm své dceři dopis. Znovu si ho čtu a ani dnes bych na něm nic neměnil.

 

V Tokiu 18. prosince 2011

Milá Barko,

dnes zemřel můj prezident. Posílám Ti tento smutný pozdrav, který píšu téměř u protinožců v době, kdy si kladu otázku, co jeho smrt znamená pro naši zem. Psát Ti o někom, kohos znala odmalička jako prezidenta republiky a mého šéfa, a koho znal celý svět, není jednoduché. Ale zkusím něco napsat kvůli Tobě i ostatním dětem.

Václav Havel se narodil o rok později než tvoje babička, takže když jsem na svět přicházel já, už měl napsané první texty, které psal pro divadlo. Psal je na psacím stroji, a byly docela originální a zábavné: snažil se totiž zachytit, v čem může být lidská společnost vlastně sama sobě nebezpečná, nebo kdy si navzájem neříkáme pravdu. Divadlo, které psal, se nazývá absurdní. On sám ale s humorem říkal, že psal přeci docela normální texty, že absurdní byla spíše doba, v níž všichni žili.

Doba se sice v šedesátých letech na čas uvolnila, ale pak se zase utahovaly šrouby a spisovatelé a s nimi všichni, na které bylo vidět, se museli zařadit a poslouchat státní policii i v tom, co se smí a nesmí říkat nahlas. Lidé utíkali ze země za hranice, a ti, kdo zůstali a kdo chtěli žít aspoň trochu svobodně, neměli vůbec lehký život. Byli sledováni policií, zatýkáni, zabavovali jim věci, zavírali je do vězení. Přicházeli o práci, na kterou se celý život připravovali. Všude byl tak trochu strach a nebylo jasné, jak dlouho ten režim vlastně bude trvat.

Václav Havel však se sebou nenechal moc cvičit, a tak dokonce napsal dopis prezidentu Husákovi, to bylo v roce 1975. A když v roce 1977 s přáteli sepsal vyhlášení, takzvanou Chartu 77, která připomínala lidem, co všechno se republika zavázala dodržovat a co vlastně porušuje, nastala pořádná mela. Policisté mu doslova nedali spát, chodili za ním, hlídali před domem, odváděli ho do vězení každou chvíli. Jenže on se nebál. Nebál se psát, přihlásit se o slovo, a když nemohl psát veřejně, alespoň své texty šířil. Jeho hlas bylo slyšet. Mluvil proto i za ostatní, kteří byli méně známí: uměl naslouchat, dobře formuloval. A čím více ho pronásledovali, tím větší zájem byl v zahraničí o to, co režimu vadí na jednom spisovateli.

Není proto divu, že když se začal kývat režim od základů, dostal se brzy mezi kandidáty na příštího prezidenta. Znělo to sice jako naprostý sen, ale stal se skutečností. Mít na Pražském hradě někoho, za něhož se nemusíš stydět a který říká věci, co mají hlavu a patu, bylo po tolika letech opravdu veliké potěšení. Václav Havel se stal slavný, lidé ho měli rádi, získal si úctu v zahraničí a rádi mu tam naslouchali.

Já jsem pro něj začal pracovat až v roce 1995, tos ještě nebyla na světě. V té době vyslovil projev, který dnes, když jsou lidé tolik smutní, stojí za to připomenout. Přemýšlel totiž o smrti a napsal, že silnější než smrt je naděje. Smrt nám byla postavena do cesty jako hráz, jako zkouška, abychom osvědčili, že můžeme mít podíl na zázraku stvoření.

Až se proto dostaneš do pocitu, že opravdu nic nedává smysl, nezapomeň na naději. Může být silnější než všechno, co na Tebe bude padat. A také pamatuj, že i lidé zdánlivě bezmocní mohou mít vlastně velikou moc. Je třeba jen sebrat odvahu a ozvat se, i když by ostatní mlčeli.

Jednou jsme spolu v nějaké hospodě viděli na obrazovce známou a milou tvář Václava Havla. Tys tehdy na celé kolo vykřikla: „Táto, podívej, tvůj prezident!“ Ano, Barko, byl to můj prezident. Byl to náš prezident. A protože Ti píšu od protinožců, kde jeho jméno všichni vyslovují s velikou úctou a smutkem, je třeba doplnit: byl to tak trochu i jejich prezident. A já jsem hrdý, žes ho poznala.

Těším se, až se zase uvidíme.

Tvůj táta.