Chybí jenom ta cedule: vládneme. Nerušit!

Vážený pane předsedo, dámy a pánové.

Chtěl jsem volně navázat na svoji předřečnici a poděkovat paní senátorce Mračkové Vildumetzové, vaším prostřednictvím, pane předsedo, za její vystoupení, protože nám osvěžila paměť. No jo, ale to bychom potom museli jít trochu víc ještě do historie. Já si vzpomínám, že jsem jako předseda bývalých studentů prestižní francouzské ENA jednal s jednou náměstkyní na ministerstvu vnitra, která právě měla na starosti veřejnou správu. Žádali jsme o to, aby se u nás profesionalizovala státní služba. Mohl bych možná vyprávět, jak dlouhý ten příběh byl… To, o čem dneska jednáme, a sice o státních zaměstnancích, respektive o demontáži státní služby, je velmi vážná věc a může mít skutečně dlouhodobé dopady. Souhlasím ale s panem senátorem Balíkem, který zde připomněl, že je zcela legitimní se bavit o tom, jak by měla vypadat u nás státní správa, respektive veřejná správa pro zemi s 10 miliony obyvateli v 21. století.

Jednou z velkých bolestí české státní správy je totiž, že se u nás stále rozhoduje mimořádně úzce v rámci jednotlivých rezortů. Resortismus je bolest. Když se podíváme do kompetenčního zákona, zjistíme, že snad nese datum, teď mě opravte, jestli se pletu, roku 1969. Za těch 50 let od jeho schválení se svět tak proměnil, tak elektronizoval, propojil a vznikly úplně nové problémy, že bychom měli připustit, že rezorty, tak, jak my je máme u nás dneska narýsované, zdaleka neodpovídají výzvám, které musíme řešit.

A právě státní služba, tak, jak byla do současnosti řízená nadrezortně, tento problém rezortismu a úzkých přístupů ke komplexním problémům do jisté míry pomáhala řešit, protože byla řízena z úrovně, měla být řízena dokonce z úrovně Úřadu vlády, pak to sestoupilo na ministerstvo vnitra, ale byla řízena centrálně tak, aby aspoň ty úřady dohromady měly podobné režimy ve vzdělávání, v odměňování, v hodnocení a dalších věcech, týkajících se úředníků. Tím, že v § 6 odst. 2 si ministr může ukázat na pracovní pozice, které v jeho ministerstvu se budou jeho osobně týkat, určí, které jsou přímo podřízené jemu samému, se z toho jeho úřadu stává tak trochu léno.

A teď se podívejme, jak dlouhý nebo krátký život u nás je u některých ministrů, ne v této vládě, ale obecně. Když se podíváme do statistik, jsou skutečně místa, která se mění poměrně často. A teď si představte, že ten ministr bude pravidelně k obrazu svému, možná nebude mít ani vysokou školu, možná bude mít školy takového typu, že bychom ho měli naopak hlídat a doprovázet a radit mu, tak on si tam udělá k obrazu svému takový portrét ministerstva, takový organigram, takovou hierarchii, že to bude tak subjektivní, tak politizované, že dojde k velké nestabilitě a bude to spíš připomínat libovůli než veřejnou službu.

Dokonce ten návrh, o kterém dneska mluvíme, převedení státní služby do zákona o státních zaměstnancích, příliš nepočítá se vzděláváním úředníků. Budu rád, jestli mě pan poslanec opraví, pokud se mýlím, protože tato novela nepočítá se systematizovaným doprovázením úředníků, aby se vzdělávali. Jenže když nastoupíte ve 20 nebo ve 30 do úřadu a po 10 letech se nevzděláváte, jste úplně mimo, protože vám ujel vlak úplně stejně. Tato novela nepočítá s tím, že by naši úředníci byli vysíláni do zahraničí. A teď si představte, jak obrovský úřad máme například v Bruselu, kde pracují stovky lidí z různých rezortů. Oni budou z pohledu tohoto návrhu zákona tak trochu mimo systém. Možná tam budou vysláni za pomoci zákona o zahraniční službě. Nevím, nebudu raději povídat další varianty, protože to je potřeba vyjasnit. Ale často to vyslání je potřeba brát jako určitou kariérní část, kariérní růst. A teď mi vysvětlete, kde to v tom novém zákonu najdeme… A přitom v dnešní propojené době se odizolovat od těch, kteří se chtějí vzdělávat, kteří chtějí pracovat nebo mohou pracovat v zahraničí a soustředit se jenom na to, abychom vyšli ministrovi vstříc, abychom dělali jen to, co mu na očích uvidíme, to mně přijde taková míra subjektivity, že to je nebezpečné.

Samozřejmě, že je dobře ten systém měnit a upravovat podle toho, jak funguje nebo nefunguje, ale se změnami jste tak spěchali, vy předkladatelé, a oslovuji teď pana poslance jako jednoho z nich, že jste neměli trpělivost čekat na vyhodnocení fungování dosavadního zákona. A přitom se na tom vyhodnocování pracovalo. Připomíná to určitou umanutost nebo ideologičnost. Jak jste říkal v úvodu, pane poslanče, že cílem bylo zrychlení a zjednodušení, já bych řekl, že jste si chtěli zkrátka zjednodušit vládnutí. Možná tady chybí jenom ta cedule: Vládneme. Nerušit.

Jenže co to je stát? Tady navazuji na ctěného kolegu Michaela Canova, vaším prostřednictvím, pane předsedající, ale protože ho tady nevidím, připomenu, že on říkal, že by ministrům klidně dal možnost, ať si tam trochu udělají průvan a změny v těch svých ministerstvech a úřadech. Jenže stát je kontinuita, stát je institucionální paměť. Stát, to jsou pravidla, která se mají dodržovat. Stát ve chvíli, kdy funguje, tak se to projeví na konkurenceschopnosti celé země. A teď si připusťme, že konkurenceschopnost České republiky v tom, abychom se například ucházeli o nějaké velké, mezinárodní prestižní projekty, není valná. Tady je potřeba si uvědomit, že způsob řízení u nás a odměňování dlouhodobě, ne za této vlády, ne za minulé vlády, ale za všech předchozích vlád, byl tak mizerný, že dneska nakonec dojdeme k tomu, že na ministerstvech průměrná odměna je o nějakých 15 až 20 000 korun nižší než na magistrátu hlavního města Prahy, a to jenom srovnávám údaje z roku 2024, kdy průměrná mzda vzdělaných úředníků na magistrátu byla podle statistik 75 000 měsíčně, zatímco na ministerstvech to bylo nějakých 55 nebo 60 tisíc.

Jak chcete přitahovat talenty, aby vám přišli pracovat pro stát? To byl problém už za minulého režimu. Jak to bude teď, jak to udělat, aby se ze státní služby nebo z úřadu nestalo jenom odkladiště těch, kteří se nejsou schopni nechat zaměstnat někde jinde, kteří jsou průměrní nebo podprůměrní, kteří jsou neschopní? Vy tam potřebujete dynamické lidi, ty musíte umět zaplatit a ty musíte umět motivovat systémem, který jim ukáže, že právě například do řídících funkcí jsou vybíráni nejenom lidé, kteří mají na to diplom, ale kteří taky osvědčili určité schopnosti. Opět, tento zákon na to jakoby nepamatoval, osvědčit schopnosti vedoucích zaměstnanců.

Když jsem četl výroky Filipa Turka, který v dubnu 2026 jako jeden z představitelů této vlády řekl, cituji: Na těch našich rezortech je stále nalezlých plno parazitů a my jsme se rozhodli je postupně deratizovat… Jo, deratizování parazitů, myslím si, nám jde docela, poměrně dobře. Konec citátu… Tak si člověk klade otázku, co to máme vlastně před sebou? Vždyť to jsou naprosto extremistické a nepřijatelné výroky. Kdyby Filip Turek znal ustanovení zákona č. 234/2014 Sb., v § 77, to je tedy zákon o státní službě, tam se píše, že státní zaměstnanec musí při výkonu služby jednat nestranně, nesmí nechat své politické či ideové přesvědčení ovlivnit rozhodování. Při službě se nemůže chovat tak, aby ohrožoval důvěru ve svoji nestrannost. Tak to úplně stačí.

Tady máme pravidla, právní stát a ta mají platit pro každého. Proto se mi zdá, že ten, kdo chce bourat ten systém způsobem, jakým jsme to slyšeli a viděli u pana Turka, spíš mluví jako extremista a ne jako někdo, kdo zná pravidla a ví, že v rámci pravidel můžete řešit i případné příklady chování úředníků, které by zasluhovaly pozornost, například proto, že jsou příliš jednostranní, podjatí nebo prosazují úzké zájmy.

Chápete dobře, že tento zákon nemohu podpořit, ani jeho vylepšování, protože se mi zdá, že je prostě špatný.

A poslední příklad se týká diplomatické práce. Chápete, že mně to nedá, abych k tomu něco neřekl. Vedoucí úřadů, ústava čl. 63e, uvádí jasně, že je prezident ustanovuje, respektive odvolává, že to je se spolupodpisem předsedy vlády. Týkalo se to nejenom vedoucích zastupitelských misí, tedy zastupitelských úřadů velvyslanců, ale také těch, kteří pracují v mnohonárodních organizacích, multilaterálu…

Vysvětlete mi, proč zrovna dneska bychom měli ponižovat způsob jejich výběru, respektive jmenování a vysílání, když multilaterál potřebujeme. Co to je za mise? Je to stálá delegace při Severoatlantické alianci, je to stálé zastoupení při Evropské unii, jsou to samozřejmě další mise při OSN a mohl bych pokračovat.

Nechápu proto, jak je možné, že bychom tímto lex specialis, respektive ustanovením v rámci tohoto zákona, měli měnit ústavní praxi… Vždyť tak je to zaužíváno, že to je právě prezident, kdo je tam vysílá. Přijímající organizace při těch rozhovorech dobře ví, jak to vypadá u nás. Jaký signál o sobě bychom potom vysílali? Mně to nedává smysl. Měnit ústavní zvyklost, respektive ústavu za pomoci pokusu na úrovni běžného zákona sem nepatří, proto tento zákon nemohu podpořit. Děkuji za to, že jste mě vyslechli.

Jazykově upraveno. Přepis je zde