Senátor se ministra obrany ptal, proč z důvodové zprávy zmizel výraz « ruská agrese » a zda je politika odstrašení nadále v arzenálu ministerstva obrany

Návrh na působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v zahraničních operacích a na pobyt ozbrojených sil jiných států na území České republiky do roku 2028

Když se podíváte do toho materiálu, který máme, to znamená senátní tisk č. 276/15, tak zjistíte, že tam je vedle tohoto výčtu, který jste právě slyšeli, také důvodová zpráva. Respektive vysvětlen její rámec. A to stojí za pozornost. Protože to je vlastně politické zadání.

Armáda České republiky plní politické zadání. A to zadání navrhuje vláda. A my ho projednáváme a schvalujeme. Když se do něj podíváme, tak nám neunikne několik věcí. Srovnejme si ty dvě důvodové zprávy – před dvěma lety a tou současnou. Jsou tam úpravy a změny, které stojí za pozornost. A já na dvě místa z toho upozorním a budu mít na pana ministra celkem 4 otázky.

První: na straně 3 v roce 2024 se psalo o Ruské federaci a o tom, že napadla Ukrajinu. Následuje text, který cituji:

„Pokračující ruská vojenská agrese proti Ukrajině.“ Je to na straně 3 z roku 2024.

V roce 2026 opět na straně 3 stojí: „Pokračující ozbrojený konflikt na Ukrajině.“

A teď mi to vysvětlete. V roce 2024 šlo o ruskou agresi. V roce 2026 agresor zmizel. Nevíme kam, ale z toho materiálu to nevyplývá. Ministerstvo obrany a pan ministr nám předkládá konflikt bez agresora. A bez oběti. A to je přeci špatně.

Dneska jsme tady jednali přeci o zřízení komise pro řešení škod, které utrpěla Ukrajina v tomto zápase doslova o holé přežití. Ta diskuse a rozprava ukázala, že stojíme s vládou na jedné palubě. Byl to tady vicepremiér Macinka, kdo nás požádal, abychom podpořili to ustanovení komise pro škody, které utrpěla Ukrajina od agresora (Ruska).

A nyní pan ministr obrany přináší materiál, ve kterém agresor zmizel? To je velká čarovná moc ministra obrany. Chceme skutečně smazávat rozdíl mezi agresorem a obětí? Mír přeci nezačneme tím, že přestaneme pojmenovávat agresi! Můžeme se přít o tom, jak pomáhat Ukrajině. Ale přeci nemůžeme předstírat, že teďka nebudeme chvíli vědět, kdo ji napadl, kdo překročil hranice, kdo zahájil invazi. Bylo to Rusko a Ruská federace. A válka neskončí poctivým mírem, pokud z našeho slovníku vypustíme odpovědnost za její začátek. Proto je ten dokument, který dneska projednáváme, v té části argumentační v něčem vadný. Nemůžeme relativizovat právo Ukrajiny na obranu. A tak moje první otázka na pana ministra zní: má pan ministr obrany v úmyslu zaměnit agresora a oběť? Proč to slovo vypadlo na straně 3, že už nemluvíme o ruské agresi, ale – tady cituji: « o pokračujícím ozbrojeném konfliktu na Ukrajině »? Tady už se nejedná jenom o spravedlnost a mezinárodní právo, ale také o bezpečnost. A to o bezpečnost České republiky.

Druhý bod: když se podíváme na oba dva dokumenty, tak v tom prvním v roce 2024 ve velmi podobném textu najdeme slovo „odstrašení“ pětkrát. V tom novém dvakrát.

Ale my si musíme připustit, že odstrašení je jednou ze základních politik Severoatlantické aliance, ke kterému se hlásí také Česká republika. Odstrašení znamená, že řekneme protivníkovi, že útokem nedosáhne svého cíle. A pokud by zaútočil, tak ten útok bude pro něj mít nepřijatelné důsledky. Odmítat odstrašení by znamenalo, že neobhájíme mír. Znamená to nechat rozhodnutí o válce na protivníkovi. Znamená to oslabit Severoatlantickou alianci.

Odstrašení funguje jedině tehdy, když si protivník spočítá, že útok se mu prostě nevyplatí. Naším cílem přece není vyhrávat války, ale přesvědčit protivníka, aby si vůbec žádnou válku a konflikt ani nezačínal. To znamená, odstrašení není hrozba válkou. Je to způsob jak upravit a změnit kalkulace protivníka a ukázat mu, že útokem nic nezíská. Naopak, příliš by mnoho ztratil. Odstrašení se tudíž rozhoduje podle našeho odhodlání posilovat síly a schopnosti na východním křídle Severoatlantické aliance.

No a tady v tom mandátu vidíme, že snižujeme počty osob vyslaných na východní křídlo z 2000, které byly v roce 2024, na 1600, které jsou dnes. A teď si to představte. Z hlediska komunikace, veřejné strategické komunikace o tom, jak jsme odhodláni jako Česká republika, jako Severoatlantická aliance bránit každý inch, každý palec, každý centimetr čtvereční území aliance, vypovídá také, kolik tam dáme jako číslo. Kolik že tam budeme vysílat osob? Je to rámec. Zdaleka ne všichni tam byli vysláni. Ale v roce 2024 tam bylo číslo 2000 a teď ho máme snížené na 1600? Co tím o sobě říkáme? Ztratili jsme ambici bránit Severoatlantickou alianci? Anebo popíráme to odstrašení, které jsme si tam také škrtli na několika místech? Proč máme snižovat zrovna dneska počty osob, které připravujeme na vyslání, když situace se mezinárodně vzato komplikuje a měli bychom odstrašení spíše posilovat, a ne oslabovat?

Když se podíváme do textu z roku 2024, tak tam čteme: „Cílem vyslání těchto osob na východní křídlo aliance je odstrašit Rusko a v případě potřeby rychlá a účinná odpověď na případné vojenské napadení z jeho strany.“ V roce 2026 tam tuhle formulaci už nenajdeme. A tak to je moje druhá otázka na pana ministra.

Jaký je váš názor, pane ministře obrany, na odstrašení? Proč jsme tam nenechali těch 2000 vojáků, osob a snížili jsme to na 1600? Není to náhodou sdělení, že začínáme být nějakým způsobem opatrní? A dokonce v textu jsme třikrát škrtli slovo „odstrašení“… A přitom ty texty jsou víceméně velmi podobné.

Třetí otázka navazuje na naše jednání, které jsme měli 20. srpna na 29. schůzi Senátu. Přijímali jsme ho pod číslem 519. Jako Senát jsme odsouhlasili, a to velmi silnou většinou, nikdo nebyl proti, jednali jsme o postupu vlády při naplňování ústavních povinností a posilování obranyschopnosti státu. Vyzvali jsme vládu, aby předložila veřejnosti důvěryhodnou trajektorii růstu výdajů na obranu do roku 2035. O této trajektorii pan ministr obrany příliš nemluví a můžeme mít pocit, že se ty významné investice do obrany přesouvají na období, kdy už tato vláda nebude mít odpovědnost za tuto zemi. Mluví se dokonce o tom, že tady bude nějaká hokejka, že teď to budeme držet na 2 % a potom nám to naroste jako raketa. Dobře víme, že to je jenom model, který ale nebude fungovat.

I proto naše otázka, kdy pan ministr a vláda předloží hodnověrnou, důvěryhodnou trajektorii růstu výdajů na obranu do roku 2035. Je to totiž závazek, který nevyplývá jen z našeho apelu Senátu. Ale je to závazek, ke kterému se Česká republika přihlásila loni na summitu NATO. Tento závazek nadále platí, a to i vůči našim spojencům, a také vůči občanům České republiky. To je moje třetí otázka.

Moje čtvrtá. Pana ministra jsme oslovili dopisem v září tohoto roku, 7. září jsme se ho zeptali, zda se zakládají na pravdě informace o tom, že náčelník generálního štábu podle všeho neodjede na návštěvu Ukrajiny, protože mu to ministerstvo obrany nechtělo povolit. Skutečně pan ministr nám potom odpověděl, že náčelník generálního štábu dostal jiné úkoly, a tudíž nemohl odjet.

Ale my jsme panu ministrovi položili i jinou otázku. Druhá otázka zněla, kdy pan ministr osobně plánuje navštívit Ukrajinu. V dopise se doslova píše: A to proto, « že přenos bojových zkušeností ze země, která již více než 4 roky čelí ruské agresi, je pro obranyschopnost České republiky zásadní. Jejich případné blokování by šlo přímo proti bezpečnostním zájmům státu. »

Pan ministr nám na tuto otázku neodpověděl ve své reakci, a tak jsem se ho chtěl zeptat, kdy on sám plánuje navštívit Ukrajinu.

Čtyři otázky. A jinak k tomu mandátu, který máme na stole, s působením prostředků a sil ministerstva obrany, vyslovujeme jasnou podporu. Ale měli bychom si vyjasnit, jaký je ten politický rámec. I proto čtyři otázky na pana ministra obrany.

Děkuji.

Jazykově upraveno.

Stenozáznam je zde https://www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/121381/101997