Komentář pro Katolický týdeník
Aljaška, a co dál?
Z médií|19.8.2025
Historické setkání Donalda Trumpa a Vladimira Putina na Aljašce přineslo víc otázek než odpovědí. Jedno je však jisté. Ruské útoky proti Ukrajině pokračují. Jaká by měla být role Evropy? A to nejen v tomto konfliktu.
Evropa pomáhá, což je správně. Evropské státy NATO pomáhají Ukrajině v souhrnu více než USA. Nejde tu jenom o charitu, ale i o výhodný byznys.
Přestože čísla nejsou k dispozici, na příkladu České republiky se ukazuje, že pomoc Ukrajině přináší i velké zisky. Zbrojní výroba jede na plné obrátky. Obchodníci se zbraněmi mají hotové žně. Jejich daňové odvody do státního rozpočtu se obrovsky zvedly. Šlo o vyšší desítky miliard korun? Pokud ano, jeví se v tomto světle česká pomoc Ukrajině na úrovni pár miliard jako nemravně slabá. Také statisíce ukrajinských uprchlíků jsou pro nás přínosem. Příkladně se zapojili na trhu práce a odvádějí daně i pojištění. Jejich přítomnost tedy znamená pro státní kasu velký přínos. Kdyby někdo v zápalu předvolební kampaně chtěl tvrdit opak, překrucuje skutečnost.
Rusko jako imperiální mocnost
V boji o Ukrajinu nejde jen o peníze. A nejde jen o území, protože Putinovy nároky jdou mnohem dál. Usiluje mluvit do toho, kdo bude členem NATO. Je to paradox. Rusko chce rozhodovat o tom, kdo bude členemSeveroatlantické aliance, a přitom samo není členem klubu? Putinovým cílem je zasévat nedůvěru mezi spojence. Usiluje, aby se vývoj v Evropě vrátil zpátky před rok 1997, aby na území Českérepubliky nesměli být vojáci NATO. Podobné výroky sice nelze přeceňovat, ovšem Rusko nesmíme podceňovat.
Musíme ho brát vážně už proto, že není samo. Zatímco Evropa váhala, jak se zapojit po boku bojující Ukrajiny, Putinova diplomacie přešla do ofenzivy. Vyjednala si masivní dodávky zbraní v SeverníKoreji a Íránu. A vyjednala si všestrannou pomoc v Číně, takže hospodářsky, politicky i vojensky se Ruskupodařilo uniknout ze sankčních režimů.
Čína stojí za bukem
O roli Číny se nemluví, jenže bychom na ni neměli zapomínat. Čína nechce, aby Rusko prohrálo. Válka na Ukrajině jí vyhovuje, protože oslabuje Evropu a poutá pozornost USA, které by se jinak mohly více soustředit na Indopacifik. Peking proto nepřipustí, aby Ukrajina vyhrála. V tomto smyslu je váhání států EU uvalit robustní sankce proti čínským firmám krátkozraké. A přitom právě čínské firmy pomáhají Rusku obcházet sankce.
Být aktérem, nebo divákem?
A pak je tu ještě konflikt na Blízkém východě. Chce zde být EU aktérem, nebo divákem? Zatímco vláda státuIzrael podniká kroky, jimiž prokazuje, že je otevřeně proti dvoustátnímu řešení, pro státy EU je naopak toto řešení jedinou variantou. Nespokojenost mezi Palestinci roste. Násilí židovských osadníků pokračuje, takže o situaci na okupovaných palestinských územích mluví zvláštní zpravodajka OSN už jako o apartheidu a genocidě. Není pochyb, že zoufalá humanitární situace v Pásmu Gazy je neobhajitelná. Protestuje už i část izraelské veřejnost.
EU zvažuje, jak na současnou extremistickou politiku Izraele reagovat. Ministři zahraničí jednali o pozastavení asociační dohody nebo o zmrazení evropských fondů, které by mohly podporovat izraelský obranný průmysl. Rozhodnutí zatím nepadlo.
Nepřípustný dvojí metr
Chceme-li hrát aktivní roli, musíme dodržovat vlastní závazky a hlídat, že se dodržuje mezinárodní právo. Jeho respektování je klíčové pro naši vlastní bezpečnost a prosperitu. Pravidla mezinárodního práva jsou první a někdy i tou poslední linií obrany v krizových situacích. Bez nich nelze dosáhnout trvalého míru na Blízkémvýchodě ani ukončit boje na Ukrajině. A bez nich by z naší dnešní bezpečnosti a prosperity zůstala jen vzdálená vzpomínka. Používat dvojí metr při posuzování válečných zločinů je proto nepřípustné. Je naší povinností volat k odpovědnosti všechny viníky, a to i s ohledem na jejich nevinné oběti.
A co se týče váhání v podpoře Ukrajiny, není to prozíravé a Českárepublika zde může pomoci mnohem víc. Čím silnější Ukrajina bude, tím jednodušší bude i naše situace. Kdyby měla padnout, vedlo by to k obrovské uprchlické vlně a k destabilizaci, pro niž u nás nenajdeme od druhé světové války obdoby. Opojení ruským vítězstvím by navíc povzbudilo Kreml k dalším vojenským akcím, což by mělo nedozírné následky také pro nás. Nejde jen o teorii. Kdo sleduje ruské propagandistické pořady, totiž ví, že příprava na další válku v Rusku už začala. Byli bychom sami proti sobě, kdybychom před tím zavírali oči.




