Zákon má myslet na „velké služebníky státu“

Parlament projednává zákon o státní službě. Navěšování nápadů nebere konce, každá politická strana si připravila další pozměňovací návrhy. Nemůžeme se zbavit dojmu, že se pod tímto nánosem ztratilo to podstatné.

Veřejná služba v politickém uvažování našich činitelů jako téma chybí. Zákon, který se utápí v detailech a nemá jasnou vizi, to nespraví. Pozorovatele navíc překvapí, kolik úředníků v posledních měsících mohlo kandidovat ve volbách do sněmovny nebo do Evropského parlamentu, přičemž zůstali ve funkci se souhlasem týchž politiků, kteří dnes mluví k projednávanému zákonu. Jako by titíž, kdo nabízejí nový zákon, zároveň připouštěli nerozumné propojení úřadů a politiky. Co tu tedy chybí?

Zatím nikdo nevysvětlil, k čemu mít veřejnou službu a proč vlastně platit nějaké nestranné úředníky. Nejde o platy, dokonce ani definitiva nemůže být odpovědí. Naopak, vidina definitivně nekvalitně obsazených úřadů informovaného pozorovatele spíše odrazuje. Úředníci potřebují chápat smysl své práce. Co je tedy úkolem úředníka? A podle čeho má být hodnocen?

Je-li demokracie založena na otevřené soutěži o hlasy voličů a na silné kontrolní roli parlamentu nad konáním vlády, musí zde být kategorie pracovníků, kteří zůstanou stranou tohoto zápasu. Ti se nebudou bát postavit volebnímu cyklu a odolávat emocím, že s odchodem jedné vlády by musela nastat nějaká katastrofa. Na rozdíl od politika úředník neusiluje o veřejnou pozornost. Ale musí umět pěstovat kontinuitu, stávat se institucionální pamětí úřadů. Zamezit opakování zbytečných chyb.

Mluvíme-li o službě, pak se nevyhneme otázce, komu nebo čemu úředník vlastně slouží. Slouží politikovi? Pracujeli v jeho kabinetu, pak je to správně. Ale jinak by měl hledat obecný zájem, tedy cosi širšího než zájem nějaké lobby.

Jak toho v českých podmínkách dosáhnout? Úředníky je třeba formovat, přičemž cennou metodou může být rotace. Ta umožní pracovat v různých zařazeních úřadu. I v byznysu přece platí, že nastupující ředitel musí mít co nejširší zkušenost z aktivit firmy. Ani úředník by proto neměl zůstat uzamčen v jedné sekci. Měl by naopak být motivován, aby šel i do jiného resortu, přičemž se mu tato doba započte do let služby. Návrh novely služebního zákona jde ale opačnou cestou. Zajišťuje úředníkovi kariérní postup, ale izoluje ho od ostatních ve veřejné správě: od jiných ministerstev, od parlamentu nebo od krajů. A přitom povinnou rotací, která by byla podmínkou kariérního postupu, bychom odstranili jednu z velkých slabin naší vlasti, chabou spolupráci mezi ministerstvy. Meziresortní spolupráce je podmínkou konkurenceschopnosti země. Zákon k této věci ale docela mlčí.

Pracovat s úředníky chytře Samostatný komentář si zasluhuje služba v zahraničí. Jak známo, české úředníky v institucích jako OSN nebo NATO téměř nepotkáte. Proč tomu tak je? Jak se vůbec o své úředníky staráme? Umíme je motivovat, aby kandidovali? A kandidují-li, umíme je podpořit? A uspějí-li, mají se kam vracet?

I z tohoto pohledu je zákon špatný, jako kdyby jeho autoři nechtěli připustit, že by naši lidé pracovali třeba v EU! Přitom státy, které se svými úředníky pracují chytře, z toho mají benefit.

Nabízí se jednoduchý test. Sledujme, co bude nabídnuto Štefanu Fülemu, který sloužil tolik let v Evropské komisi. Dostanou on i jeho tým nějakou zajímavou nabídku na práci doma? Nejde o trafiku, ale o zájem celé země: dokážeme využít jejich cenných zkušeností? Nekritizujme předčasně. Dejme této vládě příležitost.

O českých úřadech napoví i neúprosná demografie. Při počtu obyvatel si nemůžeme dovolit postavit úřednickou garnituru levicovou a na střídačce mít připravenu pravicovou. Můžeme mít pouze jeden silný reprezentační tým složený z nejlepších. Stranické legitimace proto musí do šuplíku. Apelovat na stranickou neutralitu úředníka není žádný luxus. K naší lítosti se však chováme, jako by opak měl být pravdou.

Když ve Francii oceňují někoho, kdo vynikl ve veřejné službě, použijí slov „velký služebník státu“. Veřejní činitelé v ČR takový výraz neznají. Ale i u nás jsou velcí služebníci státu. Jen jsme je pro samé detaily příliš neoslovili.

Zdroj: Lidové noviny