Mám co nabídnout a vím, s kým spolupracovat, říká Fischer o kandidatuře na Hrad

Pane Fischere, do prezidentské volby jdete znovu, když jste minule neuspěl a skončil jako třetí, za prvními dvěma. Poměrně o dost, konkrétně zhruba o osm set tisíc hlasů. Letošní průzkumy vám přisuzují dokonce méně, než jste dosáhl minule. Proč do toho navzdory tomu jdete?

Děkuji za to, že se ptáte. Volba prezidenta republiky není jenom o figuře či osobnosti, ale také o programu. Vím, že mám co nabídnout, protože jsem se čtyři roky v Senátu věnoval zahraniční politice, obraně a bezpečnosti a se Senátem jsme hodně často projednávali velké otázky, které se dotýkají České republiky. Často jsme mluvili o tom, co má dělat vláda, co dělá správně, nebo špatně a někdy se dostalo i na prezidenta.

Když Česká republika nemá silného prezidenta, který má silný politický program nebo schopnost politický program prosadit, tak hraje v oslabení. Je v oslabení, když nemá plnohodnotně postaveného prezidenta, ať už z důvodu nemoci nebo dalších důvodů. Mám politickou zkušenost, tudíž mám co nabídnout.

Někteří politologové ale mluví o tom, že máte image toho, kdo nevyhrál. Jak chcete tuto nevýhodu odstranit?

Je dobře, že mluvíte o image, představím vám ale jiný pohled. Když vycestuji do zahraničí, kde lidé neprošli kampaní, která tady (v Česku) byla před pěti lety, tak mě často představují jako toho, který se dokonce umístil už na třetím místě.

Ale volí vás lidé v České republice.

To je pravda, ale v západních demokraciích je běžné, že jsou tam v politice lidé, kteří kandidují poněkolikáté, třeba v rozpětí mnoha let se do politických zápasů vracejí, protože jsou přesvědčení, že mají co nabídnout. Já přesvědčený jsem. Když přinesete do politické rozpravy nějaké důležité politické téma, tak tím tu rozpravu taky ovlivníte.

Nevylučujete tedy, že se může stát, že odstoupíte ve prospěch někoho jiného?

Neplánuji to, ale nevíme, co bude zítra. V politice je šest týdnů, které nás teď dělí od volby, hrozně dlouhá doba.

Ptám se na to proto, že podobné odstoupení nastalo na Slovensku při prezidentské volbě, a pro toho kdo zůstal, tedy Zuzanu Čaputovou, to vyšlo. Proto se ptám, jestli to není politická taktika, kterou jste si prověřili, že funguje.

Vůbec nic jsem si neprověřoval, takže mě nemůžete zkoušet z něčeho, u čeho jsem ani nebyl.

Máte stejné heslo jako protivládní demonstranti: „Česká republika na prvním místě.“ Je to snaha oslovit i je?

Jsem třicet let ve státní službě. A když působíte třeba jako diplomat, máte Českou republiku na prvním místě. To máte v popisu práce. Nemůžete jinak. Můžete ji nosit ve svém srdci a máte ji v popisu práce. Takhle kandiduju, nemůžu jinak. Prezident republiky, který reprezentuje stát navenek, má obrovskou roli. Musí mít Českou republiku na prvním místě, protože kdyby ji neměl, mohlo by to vypadat, že může jednat v zájmu cizí mocnosti, a to bychom si nepřáli.

To vám lidé, kteří s tímto heslem stojí na náměstích, uvěří?

Já vím, že jim mám co nabídnout a že často čekají na to, až jim bude někdo naslouchat. Je to také o tom, abychom těm, kteří s námi třeba nesouhlasí, rovnou nedali nálepku nějakých extremistů. To mohou být lidé, kteří čekají na to, až jim někdo odpoví. Mám s tím zkušenost. Když mi napíšou naštvaný mail, často vulgární, a vy jim zkusíte odpovědět, že pokud vám začnou vykat, že bychom se mohli třeba o něčem bavit, tak naskočí dialog, a to je dobrá zpráva pro českou společnost.

Pro Deník N jste řekl, že si nedovedete představit, že byste pozastavil práci pro stát a místo ústavní funkce jste jezdil po republice v obytňáku a sháněl podpisy pro kandidaturu na Pražský hrad, a i proto kandidujete s podporou poslanců a senátorů. Za lidmi nebudete jezdit ani teď?

Omyl, za lidmi jezdím. Včera jsem byl například v Liberci.

Nemusíte ale pak tedy vzdát tu práci pro stát?

Dnes jsme měli schůzi, kterou jsem řídil a byl jsem dokonce zpravodajem, tedy senátorem, který měl na starosti některé body. Ale kolegové si mě zvolili s tím, že vědí, že kandiduji, že dělám kampaň.

Ptám se spíše na vaši motivaci. Jezdit pro podpisy se vám totiž nechce, nebo spíše nemůžete kvůli práci pro stát. Tu teď ale vzdáte a povedete kampaň.

Ono se to dá dělat obojí. Ale když začala válka na Ukrajině v únoru tohoto roku, tak to nebyla jen práce pro diplomaty. To byla práce pro vládu, pro parlamenty. Několikrát jsem jednal na Ukrajině, protože to jsou věci, kde parlament může a musí vládě pomáhat, protože dělá vážná rozhodnutí z hlediska bezpečnosti státu, obranyschopnosti země nebo našich závazků. Z tohohle pohledu jsem cítil jako svoji povinnost, že není možné, abych přestal předsedat výboru a dělal kampaň. Takže jsem nechodil za občany pro podpisy a pokračoval jsem v této práci. Když mě potom kolegové a kolegyně nabídli podporu, tak jsem ji přijal.

Pojedete taky do Řeporyjí za starostou Pavlem Novotným, stejně jako někteří další kandidáti? Proč se jezdí v předvolební kampani za starostou Řeporyjí?

Starosta Řeporyjí byl za mnou v Senátu. Pozvali jsme ho v době, kdy jsme řešili vážné otázky týkající se zahraničního vlivu, působení cizích mocností na samosprávu. Je to už několik let. Tehdy jsme pracovali na tom, jak to udělat, aby i samospráva měla schopnost se bránit některým nevítaným hostům nebo špatným návrhům ze strany těch, kterým je demokracie u nás úplně ukradená. A starosta Řeporyjí s tím učinil významnou zkušenost. Tehdy jsme se seznámili a nedávno jsme se viděli v Senátu znovu.

Pojedete za ním tedy znovu?

Zatím to neplánuji, ale už mě pozval na rozsvěcení vánočního stromu, takže kdo ví.

Říkal jste, že chcete být silným prezidentem. Nikoliv tedy prezidentem v pozadí?

Prezident je politická figura, má obrovskou odpovědnost, a když není na svém místě, je to poznat. Prezident nemůže jednat sám, není to neřízená střela. Měl by od první chvíle pracovat loajálně s vládou, a to zejména v agendách, které s vládou musí dělat dohromady. To je otázka zahraniční politiky, bezpečnosti nebo obrany. Prezident je vrchní velitel ozbrojených sil, ale bez vlády celou řadu rozhodnutí nemůže udělat. To platí i naopak, takže se navzájem potřebují. Z tohohle pohledu prezident musí a je povinen loajálně spolupracovat s vládou. Mohl by ale také najít cestu do parlamentu. Tím, že mám podporu z obou komor parlamentu, jak ze sněmovny, tak ze Senátu, považuji to za určitou výhodu. Když tomu říkáte síla, tak to beru.

Půjdete do parlamentu vždy oznámit, co se bude dít, protože chcete být silný prezident. A přijdete vládě, kam také můžete chodit na zasedání, říct, co bude, protože jste silný prezident?

Ne, ale přijdu se zeptat vlády, co bude dělat s vážnými problémy, které je třeba řešit a není možno je odkládat. Do parlamentu se ale sluší, aby prezident přišel. Nevzpomínám si, kdy byl Miloš Zeman naposledy v Senátu. My bychom ho tam hrozně rádi potkali.

Respektujete tedy plně to, že Česká republika je parlamentní, nikoliv prezidentská demokracie?

Naprosto vám rozumím a respektuji a vím, o čem mluvím. 

Koho po volbách jmenujete premiérem? Představitele nejsilnější sněmovní strany, nebo toho, kdo přijde s tím, že má většinu?

Máme tady jeden špatný příklad, který bych rád připomněl. Miloš Zeman nejmenoval toho, který mu přinesl většinu, a jmenoval Rusnokovu vládu a držel ji bez podpory parlamentu docela dlouho, a tím měnil ústavní systém. Prezident je povinen respektovat Ústavu, tedy jmenovat toho, který garantuje parlamentní většinu pro vládu.

Loni, 9. listopadu, když byl Miloš Zeman v nemocnici, jste nesouhlasil s tím, že by Senát neměl převádět jeho pravomoci, pokud se nebude zhoršovat jeho zdravotní stav, jak to navrhovala senátní ústavní komise. Proč jste s převodem kompetencí tak spěchal?

Když se podíváte na celý vrbětický případ, protože to s tím úzce souvisí, kdy vláda osvětlila pozadí teroristického útoku v moravských Vrběticích, tak náš výbor (senátní bezpečnostní výbor – pozn. red.) dostal od vedení Senátu za úkol, aby se tou kauzou zabýval z hlediska obrany a bezpečnosti.

My jsme za zavřenými dveřmi naslouchali celé řadě aktérů první linie. Viděli jsme, že všechny instituce státu se doplňovaly a spolupracovaly. Jedna z nich tam ale chyběla, a to byla role prezidenta republiky. Z bezpečnostních důvodů jsme tehdy dali na stůl návrh k aktivaci článku 66 Ústavy. To bylo dávno před tím, než (přišel) listopad, o kterém mluvíte. To bylo z bezpečnostních důvodů, protože jsme viděli, že cosi nehraje a za prezidenta může rozhodovat někdo jiný.

Vy jste chtěli tedy prezidenta zbavit kompetencí ještě dřív, než když byl před rokem hospitalizován?

Ano. Viděli jsme totiž, že ve vrbětické kauze neplnil svoji roli, že se úplně odmlčel, a když vystoupil, nemluvil ve prospěch České republiky, ale oslaboval například práci policejních vyšetřovatelů. To může mít dvě vysvětlení – buď to dělal úmyslně, nebo v té době nebyl schopen zastávat nejvyšší funkci.

A proč se zbavení jeho ústavních funkcí neuskutečnilo?

Jednalo se o preventivní opatření, které Senát může aktivovat. My jsme ho schválili ve výboru pro zahraničí, obranu a bezpečnost a předložili jsme to senátorům. A ti si vyžádali možnost to zkoumat v ústavněprávním výboru a ve stálé komisi pro Ústavu. Vyžádali si dokonce prodloužení toho času na projednávání, takže k projednávání návrhu nedošlo a mezitím byl prezident hospitalizovaný. Taková je tedy souvislost. Nezajímá nás tolik jeho zdravotní stav, zajímalo nás, že nebyl už v té době schopen vykonávat svoji funkci.

Nevnímáte to tedy jako uspěchané?

Šlo o bezpečnost republiky. Miloš Zeman nejenom že nekonal, ale vystupoval proti institucím České republiky, které mají za úkol chránit občany. A to bylo zvláštní. Prezident například zveřejňoval zprávy z vyšetřovacího spisu, zveřejňoval utajované informace, které zřejmě dostal. Ty ale byly později skartovány, což je pozoruhodná souvislost. Dokonce později musela policie zkoumat pravost jeho podpisů. Je tam celá řada otázek, která se okolo a ještě předtím jeho onemocněním objevila, a je úlohou parlamentu nebo senátora, aby kontrolu vůči prezidentovi vykonával naplno. V tomto smyslu jsme se nemohli dívat, jako že se nic neděje nebo nehrozí nebezpečí, že by okolí prezidenta mohlo zastávat jeho pravomoci bez jeho vědomí.

Když jsem ptal, jestli to rozhodnutí nebylo unáhlené, necítíte se někdy ve svých krocích být unáhlený?

Miloš Zeman je můj prezident, z tohoto pohledu ho naprosto respektuji. To, že jsme dali na stůl možnost aktivovat článek 66, považuji za správné rozhodnutí.

S unáhleností jsem mířil spíš o krok dál. Po dopadu rakety do polského Przewodówa jste na Twitteru napsal: „Zločinný režim pálil ruské rakety nejen na civilisty na Ukrajině, ale také na území NATO, tedy Polska. Odsuzuji tento zločin.“ Realita se ale ukázala být jiná, protože mělo jít o ukrajinskou raketu bránicí ukrajinské území před náletem ruských raket. Proč jste si nepočkal na detailnější informace, než jste to napsal?

První věta toho, co říkáte, ale zněla přece ještě jinak. Napsal jsem: „Okamžik těžké zkoušky pro Polsko a všechny členské státy NATO.“ Bez ruského útoku proti Ukrajině by žádné rakety nelétaly ani do Polska.

To ano, to je i vysvětlení Severoatlantické aliance. Vaše první věta zní ale takto. Proč jste nepočkal na detailnější informace?

Když se podíváte na vystoupení premiéra Petra Fialy, tak bylo ještě dříve, než jsem zveřejnil to své já. Když se podíváte na vystoupení ministrů zahraničí států NATO, tak ti v podobném smyslu mluvili ještě dříve než já. Takže já jsem byl v dobré společnosti. Máte pravdu, že z hlediska toho, co dnes víme, ale já jsem –⁠ a druhý text, který jsem zveřejnil, by stál možná také za citaci –⁠ velmi rychle začal pracovat s tím, že pokud Polsko vyhodnotí ten útok jako omyl, nebo tak, že to ani není důvod k aktivaci článku 4 či 5… tak jsem to v tomto smyslu komentoval i dál. Nebyl jsem ale zdaleka osamocen, protože jsem vycházel z informací, které jsem měl od ústavních činitelů České republiky.

Nejsou takové výroky nebezpečné od člověka, který chce být prezidentem? Mnoho hlasů mluvilo o tom, že podobné výroky možná svět přivedly k další válce. Neměl by být člověk opatrnější?

Musí být opatrný. Ostatně jsme viděli, že se celá vlna dezinformací začala rozpoutávat způsobem, který nás musel vést k velké obezřetnosti. Je to pro mě samozřejmě poučení.

Jak dlouho se má ještě na Ukrajině válčit?

Válka skončí hned ve chvíli, kdy Vladimir Putin zavelí, aby se jeho vojáci vrátili do kasáren. Takhle jednoduché to je. Kdyby takhle zavelel Volodymyr Zelenskyj, tak padne celá Ukrajina a celá Evropa se přehoupne do velké nestability. To se netýká jen Evropy, ale i Asie. To znamená, že Ukrajina v tomto zápase musí nakonec obnovit svoje hranice, protože to je v souladu se spravedlností, s právem a se svobodou. To jsou přece hodnoty, které se týkají i nás.

Je nějaká hranice, kdy si Aliance a Západ musí říct „dost“ a poslat na pomoc i vojáky? Tak jako se to stalo třeba za druhé světové války? Kde je taková hranice?

Mám-li být uvážlivý, tak bych s tím byl velmi opatrný. Protože pro Rusko by byla přímá účast států NATO záminkou k obrovské eskalaci. Naším úkolem je spíš pomoci Ukrajině. To, jak naše pomoc bude účinná, se také projeví v tom, jak rychle se Ukrajina dokáže vysvobodit. Máte pravdu, že z obrovských území, které Rusko okupovalo, je dnes osvobozeno nějakých padesát procent. To je hrozně moc, ale je to pořád kus cesty k tomu, aby obnovila svou suverenitu.

Mohu se také zeptat obráceně. Je nějaká hranice, kdy si civilizovaný svět ve 21. století musí říct „už dost, musíte jít k jednacímu stolu“? Myslím tím prezidenty Putina a Zelenského.

Vladimir Putin je válečný zločinec. S válečnými zločinci se nevyjednává, ti se nezvou ke stolu. Ostatně Zelenskyj nastupoval do funkce –⁠ a tady se musíme poučit –⁠ s tím, že chce s Vladimirem Putinem jednat. A přišla válka.

Ale když vidíte rozbombardovaná města, zničené lidské životy, i přesto říkáte tohle?

To je ale bombarduje Vladimir Putin, on rozsévá teror. Dnes (ve středu) to tak dokonce odhlasoval Evropský parlament. S takovým režimem není možné vyjednávat o příměří. To je jenom příprava na další agresi, která může jít proti dalším státům.

Anketní otázky

Máte na svém účtu trvalý příkaz na platbu na nějaké dobročinné účely?

Na dobročinné účely platím. Naposledy minulý týden jsem přispíval na piano Steinway pro České centrum v Paříži. Pravidelně přispívám bez trvalého příkazu.

Podporujete auta nebo kola?

Od narození jsem cyklista, ale dnes rád řídím. Takže obojí.

Jmenoval byste Aleše Michla guvernérem České národní banky?

Mám být uvážlivý, nebo jednoznačný?

Prosím o jednoznačnou odpověď.

Nejmenoval.

Kdo by od vás dostal státní vyznamenání jako první?

Ještě jsem nad tím nepřemýšlel.

Při minulých prezidentských volbách přiskočila ve volební místnosti k panu prezidentovi polonahá aktivistka, která proti němu protestuje. Co byste v té chvíli řekl vy?

Ona měla přece na sobě nápis. A ten nápis kritizoval, že se Miloš Zeman přichýlil Vladimiru Putinovi. Já bych reagoval velkoryse.

Děkuji za rychlé odpovědi na anketní otázky. Pro MF Dnes jste nedávno řekl, že vaši tiskovou mluvčí musí být žena. Proč?

Protože se mi s ženami dobře spolupracuje, to je můj privátní názor.

A není důležitější schopnost vykonávat takovou práci?

Mám dnes mluvčí ženu, takže promiňte, ale už jsem si vybral.

Podporujete kvóty pro ženy?

Ne.

Proč?

Protože je lepší být profesionál, tady vám děkuji za nápovědu. V něčem jsou ženy přesto nezastupitelné, já například nemohu porodit dítě.

Před minulými prezidentskými volbami jste mluvil o tom, že homosexuála byste ústavním soudcem nejmenoval. Pak jste to označil za uřeknutí. Nedávno jste v Deníku N mluvil o tom, že zrovnoprávněním manželství stejnopohlavních sňatků posilujeme obavy z obchodu s dětmi, a teď pro Arénu N říkáte, že byste podepsal jak manželství pro všechny, tak adopce dětí stejnopohlavními páry. Neříkáte vždy jen to, co si myslíte, že dané publikum chce slyšet?

Ne, to odmítám. Vysvětlím to. Podle mého přesvědčení je manželství založeno na svazku muže a ženy a patří do něj děti. Tohle je pro mě manželství. To, že stejnopohlavní páry volají po vyrovnávání práv, registruji. Zákon ale ještě nebyl schválen. Až bude schválen oběma komorami parlamentu a prezident ho dostane na stůl, tak jako prezident se nebudu vůli parlamentu stavět do cesty, takový zákon nebudu vetovat, ale podepíšu ho.

I přesto, že nesouhlasíte?

Umím rozlišovat osobní přesvědčení a Ústavu nebo zákony České republiky. To je přece snadné. Ve státních službách jsem třicet let, mám osobní přesvědčení a naprosto respektuji zákony České republiky.

Na serveru iDnes.cz jsem zaznamenal, že říkáte, že už vám je vlastně trapné neustále na toto odpovídat. Proč je vám trapné odpovídat na téma, které svými názory vnesete do veřejného prostoru?

Já ho nevnáším. Jsem hrozně rád, že debata, dokonce i mým prostřednictvím, probíhá, protože ten zákon ještě nebyl ani schválen. Mluvíme totiž o něčem, co ještě neexistuje. Ale až to bude schválené ve formě zákona, tak ten je přece závazný i pro prezidenta republiky.

Komu víc naslouchat v otázkách klimatu? Starším a zkušeným, nebo mladým, kteří tu budou žít daleko déle?

Mladí lidé mají obrovskou intuici pro to pojmenovat, co je teprve ve vzduchu a co je předmětem zápasu. Pojmenovali to už v naší vlastní historii v minulosti. Pokud nyní mají velkou starost o klima, že stát nedělá dost, tak jim musíme naslouchat. Když bychom jim řekli, že mají začít u sebe, třeba s budováním některých technologických řešení, zákonů pro jednodušší instalaci fotovoltaických panelů na střechy nebo vysokorychlostní tratě například, to studenti sami neudělají. Musí to udělat stát. Je proto důležité si uvědomit, že jako ústavní činitelé máme povinnost v těchto věcech konat, protože mladí nemají třeba tu možnost. Musíme jim ale naslouchat, protože mají intuici.

Budete německému prezidentovi vysvětlovat, že drahé energie jsou kvůli Německu a že zrušit jádro je chyba?

Ano, protože Německo nás dostalo do vážné závislosti na ruském plynu, a to nás bezpečnostně ohrozilo.