Zeman naplnil všechny černé scénáře, prezident nesmí být pod vlivem, říká kandidát Fischer

Citace článku na webu týdeníku Hrot

Startovní pole letošní české prezidentské kampaně je početné a pořád dost nepřehledné. Někteří kandidáti snad ani nemají reálnou ambici usednout na Hradě a spíš se chtějí zviditelnit. Řada z nich je jen těžce čitelných, a to včetně části těch, kteří z průzkumů vycházejí velmi dobře. Jako by to naznačovalo: čím méně o nich víme, čím méně toho řeknou, tím lépe. Nic z toho o Pavlu Fischerovi neplatí. Před českou veřejností se „odkopal“ už před pěti lety při své první prezidentské kampani a od té doby se nikde neschovával. Hodně byl vidět hlavně po ruské invazi na Ukrajinu, kdy zúročil své diplomatické zkušenosti.

Tím ostatně vysvětluje, proč kandidaturu oficiálně ohlásil (opět) relativně pozdě. „Jako předseda výboru pro zahraničí, obranu a bezpečnost jsem si neuměl představit, že bych tady nechal klíč pod rohožkou a šel dělat kampaň a sbírat podpisy,“ říká Fischer.

Minule dosáhl v prvním kole na více než deset procent hlasů; skončil třetí. Tentokrát bude na druhé kolo potřebovat odhadem dvojnásobek. Ale věří si, tvrdí, že je na funkci připravenější než většina ostatních, a nezdráhá se vymezit vůči současné hlavě státu. „Skoro všechno,“ odpovídá na otázku, co by dělal jinak. A co se týče Zemanova vystupování kolem vrbětické kauzy, je ještě tvrdší: „Lidově řečeno, buď je blbej, nebo navedenej. Buď jedná jako vlastizrádce, nebo je neschopen zastávat úřad.“

Profilujete se jako konzervativní kandidát, zároveň se ale zdá, že oslovujete hlavně městské obyvatelstvo, které bývá sociálně liberálnější. Nemyslíte, že svými výroky ty městské liberály odrazujete?

Pro každého politika je nejzajímavější, když projde testem voleb. Najednou máte za sebou nepřenositelnou zkušenost, protože jdete s vlastní kůží na trh. Získáte hlasy od lidí, kteří vám rozuměli nebo kteří vám věří, kteří za vámi stojí. A třeba bydlí daleko od místa, kde bydlíte vy. To je moje zkušenost z první kampaně. Když se podíváte na lidi, kteří mě volili, nebyli to jen městští liberálové, ale často i lidé na venkově. Ale volili diplomata, který působil v NewYorku nebo v Paříži a který dobře ví, že svět je velmi barevný a kosmopolitní a že prosadit se v něm není pro zemi naší velikosti vůbec legrace. Ten test volbami mi přijde jako jedna z nejzajímavějších životních zkušeností a rozhodně nechci dělat účet bez vrchního. A suverénem je pro mě volič.

Když jsem mluvil o vašich konzervativních hodnotách, narážel jsem na některé vaše výroky, které se týkají homosexuálů a které by právě ty liberálněji smýšlející voliče mohly odrazovat. A také nahrávají konkurenci. Ostatně Andrej Babiš už vám přidělil nálepku „pána, co by diskriminoval homosexuály“. Jak se chcete této nálepky zbavit?

Já nálepky nemám rád. Dokonce to v některých případech beru jako urážku. Ale jsme v kampani a mám za to, že to je součást hledání odpovědí na složité otázky, které společnost musí řešit. Já jsem zastáncem parlamentní demokracie a ve chvíli, kdy parlamentní většina schválí nějaký zákon, tak bych tomu jako prezident nestál v cestě. Prezident u nás nemůže ani sám zákony psát, on je maximálně může podepsat, nebo vetovat. A já bych nevetoval zákony, které by se například týkaly vámi zmiňovaných menšin, pokud by se na tom shodl parlament. To není role prezidenta. Prezident by měl naopak pomáhat na svět společenskému konsenzu a veto by měl použít jen v krajních případech, kdy by byla například ohrožena bezpečnost či suverenita Českérepubliky.

Ano, jsem člověk, který byl vychován v rodině, která je po generace křesťanská. Pro mě, když se řekne manželství, tak je to muž a žena, ale chápu, že se může stát, že se v parlamentu prosadí zákon, který bude vyrovnávat práva a povinnosti pro stejnopohlavní páry. Já budu respektovat parlamentní většinu. Zatím ten zákon ale neprošel.

Jak si tedy představujete roli prezidenta? Má to být reprezentativní kladeč věnců?

Ne, prezident tady musí být pro všechny. Tedy i pro ty, kteří ho nevolili. To třeba Miloš Zeman nedokázal. Prezident by tady měl být pro všechny, pro většinu i pro menšiny. Rishi Sunak (nový britský premiér, pozn. red.) vstoupil do Downing Street jako hinduista a první, co tam uspořádali, byla oslava hinduistického svátku světel Díválí. To je pro mě nejlepší ukázka toho, že nejvyšší exekutivní úřad v zemi může zastávat někdo, kdo má jinou kulturu, ale přitom zcela respektuje zákony země. A tak by to mělo být. Svět je dnes tak barevný, že bychom se neměli vyčerpávat nějakým nálepkováním. To je příliš zjednodušující. Jsou otázky, které jsou tak komplikované, že když mi novinář řekne: Ano, nebo ne, mám pocit, že podvádím, když jedno z těch slov řeknu. Často je to proces hledání odpovědi a prezident by v těch věcech měl být spíš opatrný, než aby se postavil na barikádu a vykřikoval: Tady stojím.

Tak já vás teď budu chvíli nutit trochu podvádět, protože bych na pár otázek chtěl slyšet krátkou odpověď, ideálně ano, ne…

Ano.

Dobrá, tak to zkusíme: Euro?

Můžu říct větu?

Ano.

Česká republika se přihlásila do eurozóny a v současné době by mohlo být euro určitým dalším garantem naší bezpečnosti. Občané by měli vědět, že udržování naší měny také něco stojí. A já jsem pro to, abychom, jakmile splníme kritéria a zkrotíme veřejné finance, do eurozóny vstoupili. Také z bezpečnostních důvodů.

Jádro?

Nemáme na výběr, není zatím alternativa, takže ano.

Obnovitelné zdroje, respektive Green Deal?

Obnovitelné zdroje samozřejmě ano. Ale co je to Green Deal? Když se do něj podíváte, najdete v něm řadu sympatických věcí, třeba ohled na lokální produkty, cirkulární ekonomiku, recyklaci a řadu dalších zajímavých věcí. Takže samozřejmě ano. Ale v bezpečnostní situaci, které dnes čelíme, je třeba si položit férovou otázku, zda některá ta opatření či ustanovení nepozastavit.

Vyznamenal byste bratry Mašíny?

Bratři Mašínové ve své době bojovali s režimem, který náš zákon označuje dokonce za zločinný – komunismem. Byli to vojáci a byli to lidé, kteří prokázali kromobyčejnou odvahu. Nechápu, proč se z bratří Mašínů stala otázka, na které řešíme dějiny státnosti naší země 20. století, a velmi by mě zajímalo, z jakých důvodů ještě nedostali vyznamenání. A jsem tomu otevřený.

Prezidentské pravomoci. Mělo by jich být více, nebo méně?

Prezident má jasné pravomoci. Nic bych k nim nepřidával, ale je načase, abychom poctivě vyhodnotili přímou volbu prezidenta. Do ústavy byla zakomponována jako novotvar a byla tam zakomponována s tím, že byly dokonce oslabeny kontrolní mechanismy vůči prezidentovi. A dnes máme dost zkušeností, abychom vyhodnotili, co to přineslo a kde jsou nebezpečí. Miloš Zeman vyplnil snad všechny hrozivé scénáře a je načase, aby ústavodárce, tedy parlament, začal vyhodnocovat ustanovení související s přímou volbou.

Takže příští prezident by měl být podle vás volen zase nepřímo parlamentem?

Ne, ale měli bychom si ověřit, jestli formulace v ústavě odpovídají současnému stylu volby. Ony tam totiž zůstaly z minulosti.

Jeden příklad za všechny: jmenování členů bankovní rady ČNB. Ve chvíli, kdy by mi dnes zaplatil miliardář kampaň, tak ho můžu zítra jmenovat guvernérem. A nikdo nemůže říct ani popel, protože tam není kontrasignace.

Ústava vznikala v jisté době a byla asi šitá na míru Václavu Havlovi…

No jo, ale když do toho přidáte přímou volbu, vzrostlo riziko, že ta nejvyšší ústavní funkce bude pod vlivem… pod vlivem velkého byznysu.

Co prezidentské milosti?

Prezidentská milost je mimořádný prostředek a je vázána osobně na výkon funkce. Býval jsem s Václavem Havlem u těch nejtěžších rozhodnutí, která se týkala také milostí, a vím, že některé kauzy si doslova nosil celý týden domů. Nemůžete na to přestat myslet a pořád se musíte ptát, jestli jste něco nepřehlédli. Nejde o to, je omezit, jde o to, je osobně vykonávat.

Tak úplně ano, ne to nebylo, ale děkuji za stručnost. Teď se zeptám na něco, na co asi úplně stručně neodpovíte. Co byste jako prezident dělal jinak než Miloš Zeman?

Skoro všechno. Z období Miloše Zemana je třeba vykročit. Musí se začít jeho kanceláří. Tam jsou lidé, kteří jsou trestně stíhaní, kteří nemají prověrku, kteří tam nemají profesně co dělat. To musí skončit.

A pak můžeme pokračovat dál. Miloš Zeman řadu věcí zvoral nebo je nedělal. Třeba z důvodů chabého zdraví. Prezident má zastupovat stát navenek, a kdy byl Miloš Zeman naposledy na zahraniční cestě? Jak často přijímal nejvyšší představitele? Kdy jsme slyšeli o nějaké jeho zahraničněpolitické iniciativě? Já mám za to, že Miloš Zeman v podstatě nezastává tu roli v plném rozsahu.

To nás také, když jsme řešili pozadí útoku v moravských Vrběticích, vedlo k tomu, že jsme si začali klást otázku, že prezident nekoná. Všechny instituce byly na svých místech, nějakým způsobem se hlídaly, vykrývaly nebo doplňovaly, a jedna úplně vypadla z obrazu, a to byl úřad prezidenta. Takže co dělat jinak? Je potřeba mít prezidenta, který nebude spolupracovat s cizí mocností, například. Tak jednoduché to je.

A nebylo to kolem vrbětického útoku ruských agentů tak, že se většině lidí spíš ulevilo, když se prezident moc nevyjadřoval? A že byl problém, když se vyjadřovat začal?

Tam jsou jenom dvě možnosti. Lidově řečeno, buď je blbej, nebo navedenej. Buď jedná jako vlastizrádce a je třeba přistoupit k článku 65 ústavy, nebo je neschopen zastávat úřad, neuvědomuje si vážnost situace a nedohlíží, co všechno ty jeho průpovídky mohou způsobit, a pak mluvíme o článku 66. My jsme neuvažovali jako zdravotní posudková komise, my jsme jednali na základě poznatků, které ukazovaly na vážné ohrožení bezpečnosti republiky. Že to Senát nakonec neprojednal, je jiná věc, ale my jsme proceduru připravili a mám za to, že nám další vývoj dal za pravdu. Prezident byl skutečně velmi vážně nemocný.

Co je podle vás největší výzvou dneška?

Těch krizí řešíme najednou tolik, že se bezpečnostní prostředí pro Českourepubliku mimořádně zhoršilo. Stačí, aby přeskočila jiskra, a konflikt se z Ukrajiny může rozšířit do dalších zemí. Stačí, aby Rusko špatně kalkulovalo nebo udělalo chybu, a některá z těch „chytrých“ střel doletí až k nám. Pak se aktivuje článek 5 a NATO musí přistoupit ke společné obraně. Tak blízko velkému konfliktu jsme dlouhá léta nebyli.

Když se podíváme na to bojiště, je největší od druhé světové války – z hlediska počtu obětí, z hlediska rozlohy, z hlediska nasazené techniky, z hlediska vystřílené munice, z hlediska válečných zločinů. A přitom úplně stačí, aby jeden člověk zavelel a vrátil ruské vojáky do kasáren, a je po konfliktu. Kdyby ovšem Ukrajina přestala bojovat, tak se může rozloučit se suverenitou a to ohrožení se rozšíří dál až do naší oblasti. To, co se děje na Ukrajině, má vážné dopady nejen na náš region, ale celosvětově. Největší ohrožení tedy je, že se konflikt nepodaří zastavit a že se rozšíří dál a že Rusko, tím, že paralyzovalo OSN a má na své straně Čínu, může skutečně vážně ohrozit celosvětovou rovnováhu.

To je tedy podle mě to nejtěžší. K tomu ještě připočtěme dopady v podobě výpadku dodávek energie nebo ohrožení mezinárodní spolupráce z hlediska dodávek potravin nebo komodit, jejichž ceny letí nahoru. Mám za to, že hrozí stěhování národů. Už jen proto, že lidé budou mít hlad. A to nemluvíme o evropském kontinentu, ale třeba o Africe.

Kam se budou ty národy stěhovat?

Na sever. Do Evropy. Budou se stěhovat z Afriky, z celého pásu Sahelu, který je zasažený nestabilitou, hladomorem. Tamní lidé jsou nejzranitelnější růstem cen komodit. Budou se stěhovat do bezpečí a vidina toho, že to bezpečí se nachází na severu za Středozemním mořem, je tak lákavá, že se budou zvyšovat migrační tlaky na Evropu. Nebylo by to poprvé, co Putin vyvolal takové tlaky. Něco podobného jsme pozorovali už při konfliktu v Sýrii.

Vidíte nějaké řešení situace na Ukrajině? Zmiňoval jste jednoho muže, který to může všechno zastavit. Ale ten zjevně nechce. Nabízí se tedy jeho svržení. Ale je to možné?

Putina zatím nikdo nezastavil. Zlikvidoval novináře, zlikvidoval opozici. Ti, kteří mu stáli v cestě, jsou buď mrtví, ve vězení, nebo ve vyhnanství. On je jako rozjetá lokomotiva, která se řítí na Evropu. Jedna věc je ho zastavit vojenskou silou a druhá přinést řešení problému, který on způsobil. A ten problém je také právní. Dochází tam k válečným zločinům, použití síly proti civilnímu obyvatelstvu, k zabíjení bez rozdílu v týlu nepřítele. Na to všechno jsou paragrafy. A Rusku nejvíc pomůžeme, když připravíme trestní tribunál, kde se bude rozhodovat nejen o Putinovi, ale také o podílu všech dalších, kdo se podíleli na propagandě.

Dobře víme, že po druhé světové válce by se bez norimberského tribunálu Německo nezačalo demokratizovat a nezačalo zvedat. Putinovské Rusko musí být vojensky poraženo a potom postaveno před nezávislý soud, aby se mohlo bránit. Buď na Ukrajině, u tamních soudů, nebo u nějakého mezinárodního soudu.

Aby mohlo dojít na norimberský tribunál, muselo být Německo totálně poraženo. Nic takového v Rusku nejspíš nenastane. Než by k tomu došlo, sáhl by patrně Putin po jaderných zbraních. Takže s tím tribunálem a souzením Rusů to bude asi velmi složité. Nicméně jaký je podle vás reálný další vývoj?

Já nejsem vojenský stratég. Kdybych to měl říct ze svého pohledu předsedy výboru pro zahraničí, obranu a bezpečnost, tak bych řekl: Udělejme všechno pro to, aby Ukrajina mohla co nejdříve získat kontrolu nad svým územím…

Včetně Krymu?

Kompletně, včetně Krymu. To jsou mezinárodní hranice, tam je potřeba, aby se Ukrajina vrátila, jinak máme problém. Udělejme všechno pro to, aby Rusko za ty způsobené škody muselo platit, a nejen nějakými reparacemi, ale aby platilo také politicky.

A toho lze dosáhnout dokdy?

Válka je tak složitá věc a realita na Ukrajině tak nepřehledná, že bychom měli být velmi pokorní. Jako politik si ale přeji, aby Rusko z Ukrajiny odešlo s výpraskem a co nejdřív. Kdy to bude, závisí také na nás, protože my jsme podporou Ukrajiny součástí řešení. A pokud bude ta podpora dostatečně silná, dosáhne Ukrajina výsledku dříve.

Zpátky k samotné volbě. Do kampaně jste vstoupil celkem pozdě. Něco podobného se stalo už minule. Tehdy jste skončil třetí a nedostal se do přímého souboje o Hrad. Nemůže se tentokrát situace opakovat?

S nadsázkou řeknu, že jsem kandidaturu oznámil jako první, protože hned v roce 2018 po prohraných volbách jsem deklaroval, že se o úřad budu ucházet znovu. Všichni, kdo se přihlásili po mně, tedy jenom tříští hlasy. Ale vážně…

Pak přišly senátní volby. Uspěl jsem a tady v Senátu jsem měl hodně práce, zejména ve chvíli, kdy Putin rozpoutal tu šílenou válku. Jako předseda výboru pro zahraničí, obranu a bezpečnost jsem si neuměl představit, že bych tady nechal klíč pod rohožkou a šel dělat kampaň. Od února jsem obtelefonovával kolegy, byl jsem na Ukrajině, jednal jsem ve Washingtonu, v Bruselu, Paříži i Berlíně, ve Varšavě, Vilniusu nebo Budapešti, a pokaždé o Ukrajině a o tom, jak Ukrajincům účinně pomoci.

Řekl jsem si proto, že to odložím a uvidím, jak se k tomu postaví kolegyně a kolegové v Senátu. Postupně začali přicházet s tím, že bych měl počítat s jejich podporou pro kandidátní listinu.

Podporu politiků máte. Ta by se hodila hlavně pro nepřímou volbu, jenže my máme volbu přímou. Myslíte si, že dokážete v prvním kole získat podporu zhruba milionu a půl voličů, což by mohla být hranice pro postup do druhého kola?

Když se podíváme, jak všechny ty krize dopadají na občany České republiky, počínaje cenami energií přes plyn po obavu, jaká bude zima a jaké budou další roky, tak lidé vnímají, že krize je vážná. Že je reálná, že není jen tématem pro elity či politiky. Úřad prezidenta je nejvyšším úřadem v zemi a předpokládá se, že v něm usedne kandidát, který rozumí obraně, bezpečnosti a zahraniční politice, bude umět reprezentovat stát navenek od první minuty a bude umět spolupracovat s vládou a parlamentem. Předpokládám, že lidé, kteří mají obavy z budoucnosti, a já ty obavy naprosto chápu, budou vnímat, že přichází kandidát, který něco umí, který něco nabízí a který už v politice něco dokázal. Doufám, že ukážu, že jsem na tu roli připravenější než ostatní.

Dá se tedy říct, že tak nesouhlasíte se svým někdejším šéfem Václavem Havlem, který byl zastáncem nepolitické politiky? To by totiž asi víc splňovali jiní kandidáti…

Já mám Václava Havla rád a fakt jsem všechny jeho výroky nejen studoval, ale musel jsem je perfektně znát a aktivně s nimi pracovat, protože jsem byl v jeho týmu mnoho let. Na druhou stranu, kdyby Havel dnes viděl ten válečný konflikt, s údivem by se musel vrátit k řadě svých deklarací. Je fantastické, jak přesně Rusko četl. Jeho projev na summitu NATO v roce 2002 si teď můžeme vzít do ruky a citovat z něj. Dopředu varoval před věcmi, které dnes Putin dělá. Havel klamal tělem. Tvrdil, že je nepolitická politika lepší, ale byl to vizionář, jehož odhady se bohužel naplňují dokonce i na bitevním poli. Sám by se divil.

Když jste mluvil o západní opatrnosti vůči Rusku, hlavními architekty tohoto přístupu v Evropě jsou Francie a Německo. Domníváte se, že Francouze a Němce už ten appeasement vůči Moskvě přešel?

Jejich postoj se musí změnit, protože vztah evropských demokratických států nemůže být nadále zatížen naivitou, kterou jsme pozorovali v minulosti, kdy nám dokonce západní Evropa dávala lekce o tom, jak se máme chovat k Rusku. Vyčítali nám, že jsme vůči Rusku příliš kritičtí, že máme rusofobii, zatímco oni viděli, jak je Rusko skvělý partner. Těší mě, že někteří z našich evropských partnerů, například nedávno šéfka Komise Ursula von der Leyenová, připomínají, že se na naše varování nebral zřetel.

Francie je země, která se na rozdíl od jiných nezapomněla bránit, má bojeschopnou armádu, je to jaderná mocnost a stálý člen Rady bezpečnosti. Z tohoto pohledu je pro mě Francie srozumitelnější než Německo. Německo chtělo věřit, že levný plyn z Ruska je výsledkem mazaného vyjednávání a že bychom si šlapali po štěstí, kdybychom si ten levný plyn upírali. Překvapuje mě, že je v Německu dodnes tolik lidí, kteří vycházejí z předpokladu, že se z Ruska zase stane solidní obchodní partner. A velmi mě zneklidňuje, že krátkodobé zájmy byznysu ovládají německou politiku natolik, že dnes vidíme totéž ve vztahu k Číně.

Jak vás tak poslouchám, asi byste uvítal návrat etiky do české zahraniční politiky.

Zahraniční politika je vždy o zájmech a také o hodnotách, o ochraně suverenity, o ochraně bezpečnosti občanů, o ochraně zájmů českých firem. A samozřejmě kaž­dé zemi sluší, když se umí v rozhodující chvíli postavit za étos, který byl například při zakládání Rady pro lidská práva nebo Rady Evropy. Nechtěl bych vypadat jako snílek, ale zároveň odmítám vypadat jako cynik. Mám za to, že je třeba hledat rovnováhu mezi našimi zájmy a étosem, který této zemi vždy slušel. Vždyť Masarykovo Československo mělo étos tak silný, že o něm mluvíme dodnes.