NovinkyRozhovoryStínový prezidentZ médií

Rozhovor Pavla Fischera pro FORUM24

Vy jste v Senátu vydali dokument, kde jste použili výraz „výhružné vměšování“. Týká se dopisu z čínské ambasády a byl adresován ještě Jaroslavu Kuberovi kvůli jeho plánované cestě na Tchaj-wan. Jde o to, že kancelář prezidenta o něm neinformovala ministerstvo zahraničí. Není to spíš úmysl, než selhání? U zkušeného aparátu se selhání dá těžko věřit.

Česká republika je založena na vzájemném soupeření a vyvažování různých institucí. Ty se navzájem hlídají. Prezident republiky je ústavní činitel a vrchní velitel a reprezentuje stát navenek, ale ve svých pravomocích, zejména bezpečnostních a obranných, je odkázán na spolupráci s vládou a je vůči ní povinován loajalitou. To se projevuje třeba tak, že když přijde pozvání na inauguraci prezidenta do sousední země, tak se aparát obratem přesvědčí na ministerstvu zahraničí, že o tom pozvání vědí. Pokud by prezident nemohl, aby ho tam třeba někdo zastoupil. Kdykoli přijde telegram nebo dopis, který má nějakou oficiálních povahu, úředníci musí okamžitě informovat ministerstvo. Může se jednat o armádu, policii, nebo právě o zahraniční styky. Ministerstvo hned vymýšlí spolu s lidmi za to odpovědnými příslušnou reakci. Tady se pět týdnů nedělo nic, na ministerstvu se to dočetli z novin. A já se ptám, kde je obrana českých zájmů? Prezident měl na billboardech, že „tato země je naše“, kam se to podělo? Suverénní stát si nenechá něco diktovat. Český stát selhal, měli jim to obratem hodit na hlavu, předvolat si velvyslance nebo rovnou napsat diplomatickou nótu. Nic takového se nestalo, a to je pro mě skandál.

Pan Rudolf Jindrák, ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta, z počátku tvrdil, že vůbec netušil, kde se ten dopis vzal, ač na něm bylo razítko podatelny Hradu. Vždyť přece musel vědět, že se na to přijde.

Za úřad odpovídá prezident. Je jeho pravomocí, koho má kolem sebe, a jeho odpovědností, co ti lidé dělají. Jak je možné, že po této skandální události, která vejde do dějin, vysílá prezident na nějaká jednání do Číny tři muže, z nichž jeden nemá prověrku, to je kancléř, druhý nemá žádnou pracovní smlouvu, to je pan Nejedlý, a třetí je v hrubém konfliktu zájmů, protože zasedá v různých smíšených grémiích, kde chvíli reprezentuje Čínu a chvíli Českou republiku? Vůbec pak nevíte, koho pan Tvrdík vlastně zastupuje. Jak je možné, že tam nejel Rudolf Jindrák, když se jedná o zahraniční věci?

Ale ta situace je ještě horší, protože otřásá ústavním pořádkem. A oni tu stavbu s narušenou statikou místo oprav začnou ještě bílit zvenku a říkat, že je všechno v pořádku. Tady nejde o zahraniční vztahy, tady jde o dysfunkci institucí, které mají spolu kooperovat v loajalitě a zároveň se hlídat.

Před několika dny se sešli čtyři pánové na Hradě. Říkají tomu setkání nejvyšších ústavních činitelů, ale to je naprosto neústavní formát. To je jako kdyby se čtyři muži sešli za stolem, že budou hrát mariáš, a rozhodli se hlasovat o tom, jestli se dají griotku, rum nebo pivo. Jenže oni si dovolili hlasovat o věcech, které má vykonávat vláda, přičemž prezident má loajálně spolupracovat a parlament kontrolovat. Tam není o čem hlasovat! Poslouchal jsem vystoupení pana předsedy Senátu Miloše Vystrčila a při vší úctě k jeho funkci musím říct, že pokud byl zvolen s tím, že Senát má být pojistkou – a on dokonce říkal, že Senát je hasicí přístroj, tak já hlásím, že hoří a je třeba hasit. Proto jsme to téma vzali do výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu, před námi se tím už zabýval zahraniční výbor Sněmovny, zasedala také stálá komise pro kontrolu BIS. Přizvali jsme na jednání výboru ředitele BIS pana Michala Koudelku plus náměstka ministra zahraničí Martina Povejšila a s nimi jsme znovu procházeli, k čemu vlastně došlo. A ta zjištění, za zavřenými dveřmi a v režimu utajovaných skutečností, byla tak vážná, že jsme se jednomyslně shodli na tom, že musíme přijmout usnesení a to musíme postoupit na plénum Senátu. Jeho vyznění je takové, že se stala zásadní chyba a že si Česká republika tohle nesmí nechat líbit. Když toto stanovisko zaujme celá horní komora parlamentu, má to svou váhu. Na tom právě pracujeme.

To ale nebylo poprvé. Už jsme tu měli situaci, že s Milošem Zemanem šel na setkání s Putinem Nejedlý a velvyslanec Remek zůstal v předsálí. Jak se asi takový velvyslanec cítí, když tam místo něho jde nějaký Nejedlý?

Všechno záleží na tom, o jakou návštěvu se jedná. Pokud je to návštěva privátní, tak si lze představit, že do nějakého klubu nebo k sobě do obýváku si hlava státu vezme jenom svoje přátele. Ale to setkání nebylo soukromé nebo rodinné, proběhlo v Kremlu, bylo v rámci oficiální návštěvy Ruské federace. Jediný a nejvyšší zástupce prezidenta v daném teritoriu je mimořádný a zplnomocněný velvyslanec. V tomto případě jsme opět svědky přepisování Ústavy České republiky, kterého se dopouští Miloš Zeman a jeho okolí. Samozřejmě necháte-li svého velvyslance za dveřmi, je to vzkaz i pro tu přijímající stranu. Ten velvyslanec už tam neudělá potom nic velkého, protože ho budou brát jako někoho, koho sami Češi nevzali ani do místnosti.

O panu Nejedlém píšeme kolem dokola, že má mezeru ve svém životopise, co vlastně dělal v 90. letech v Rusku. To ovšem nevíme my. Ví to někdo?

Budu mluvit obecně. Když chce zmrzlinář prodávat zmrzlinu, tak musí projít hygienickými testy. A pokud je nemá v pořádku, tak zmrzlinu neprodává. Obdobně když někdo za daný stát přijme významnou roli, tak je zároveň povinen se podrobit bezpečnostní prověrce. Pokud úředník, který pracuje pro nejvyššího ústavního činitele, nemá hygienické testy, tedy bezpečnostní prověrku, tak tam nemá co dělat. To je flagrantní porušení pravidel demokratické společnosti. A jestli tam i tak působí, tak je veřejným zájmem vědět, co dělá.

Při prověrce musíte převyprávět celý svůj život, dodat veškeré dokumenty, které jsou relevantní pro vaši současnou situaci, doložit majetkové poměry a další kontakty s přátelskými i nepřátelskými zeměmi. Dobře to vím, nejvyšší prověrky jsem měl desítky let. Příslušný úřad věděl, jak staré mám auto nebo kdo vyrobil housle, na které hraju. Prověrku nedostane někdo, kdo třeba dluží státu na daních, kdo neumí zodpovědět některé otázky nebo třeba nedokáže vysvětlit, odkud vzal majetky, na které by si z řádného příjmu, který přísluší jeho minulým činnostem, nikdy nemohl vydělat. Prezident republiky by neměl dávat pracovní stůl někomu, kdo podmínky prověrky nesplnil. Může to být ohrožení bezpečnosti republiky.

Na Hradě budují pocit, že vlastně v případě Číny o řádná velká rizika nejde a nesmíme všechno vidět černobíle…

Musíme si dávat pozor na to, o kom mluvíme. Ten režim je vůči nám nepřátelský, nevstřícný a podezřívavý. Chce mít některé věci u nás pod kontrolou, jako třeba demokratické procesy. Přečtěte si pravidelné zprávy BIS, každý rok se tam o Číně mluví ve spojitosti s působením cizích služeb na našem území. Chtějí dostat pod kontrolu, co se tu děje: média, veřejné mínění, parlament. Dokud jsme kupovali od Číny košťata, smetáky, sandály nebo bavlněná trička, tak to nebyl problém, ale když od ní dneska kupujeme nebo chceme kupovat technologie, které se stávají nervovou soustavou našich zemí, tak je na místě být obezřetný.

Může nás skutečně Čína nějak vážně postihnout kvůli stykům s Tchaj-wanem?

Často slyšíme obavy lidí, kteří říkají, že lidé přijdou o práci, když budeme příliš kritičtí vůči Číně nebo kdybychom si dovolili navštívit Tchaj-wan. Opak je pravdou. Tím, že dostaneme do souladu s našimi hodnotami a naší Ústavou vztahy s Tchaj-wanem, pomůžeme i sami sobě v relaci s Čínou. Pomůžeme narovnat hřbet ve vztahu k Pekingu. Nejde o přetahování, ale vymezení prostoru. Ten dopis, co jsme dostali, je v podstatě ultimátum, diktát. A to je nepřípustné. Vzpomeňme si, že v naší historii jsme měli v politice osobnosti, které se sklonily, přitakaly, dělaly kompromisy – a dodnes z toho máme velikou újmu. Sebevědomá společnost si musí včas určit, co bude chtít zobchodovat, aby chránila nadstandardní podmínky pro byznys některých skupin nebo podnikatelů. Naopak bychom si měli obhájit, že jsou věci, které prostě nejsou na prodej. Ta hranice mezi vměšováním a ovlivňováním vede přesně tady. Hledají ji stejně tak v Austrálii, ale i v Londýně, Washingtonu a na Tchaj-wanu. Nemáme se nechat zavléct do teritoria, kde někdo ohrožuje naši suverenitu. Ten papír, o kterém tady mluvíme, je historickým překročením této hranice.

Nehrozí nebezpečí, že opatření, která se teď přijímají v době krize, mohou jednou pomoci dnešní moci k lepšímu vládnutí?

Já se toho nebojím, máme na to systém kontroly. Když se podíváme do zákona, tak krizové řízení země je přesně vymezeno i dobou trvání a je pod kontrolou Sněmovny. Jsou tam maximální lhůty a parlament to může zvrátit. Druhá věc je, jak v současné situaci jedná premiér. Chybí tu už několik let celostátní systém krizové komunikace. Nemusíme kvůli tomu nutit premiéra, aby chodil v lékařském oděvu se stetoskopem kolem krku. Premiér má řídit, nést odpovědnost a zodpovídat se ve Sněmovně.
V době, kdy si každý doma šijeme roušky a kvůli tomu jsou dokonce otevřené galanterie, premiér tvrdí, že o tom vůbec neví. Podle mého názoru by měl veřejně vystoupit a říct, že jsme ve velmi vážné situaci, nemáme dost ochranných prostředků, nemáme je kde nakoupit a ceny jsou na světových trzích nepřijatelné. Na to by měla vláda vyhlásit svého druhu mobilizaci a vyzvat podnikatele, kteří mají k dispozici haly nebo výrobní prostředky, aby dali hlavy dohromady a pomohli. Oni tu pomoc často sami nabízejí, ale přesto to dnes nefunguje. Mobilizace neznamená strašení, ale že vláda lidem dá dost informací a řekne, že situaci nezvládneme, pokud se každý nezapojí. To by zvýšilo odolnost celé společnosti. Kdybychom místo permanentního sledování počtu nakažených viděli, jak se daří v České republice zvyšovat kapacitu na výrobu roušek, respirátorů a dalších prostředků. Dnes jasně vidíme, že zatímco vláda selhává, lidé si pomáhají, drží při sobě, organizují všemožnou pomoc. Je to obdivuhodné. A je vidět, že potenciál tu je, jen ho vláda v lepším případě ignoruje.

Jak se může ta krize dál vyvíjet? Ta čísla propadu ekonomiky budou zřejmě horší, než se dnes říká. Z krize roku 2008 jsme se dostávali několik let.

Mám za to, že to skutečně může přinést velký šok a může se to dlouhodobě promítnout i do veřejných rozpočtů. Podívejte se například na dopad na osoby samostatně výdělečně činné, ty nemohou pracovat z domova, pokud to jsou řemeslníci. Když budou mít méně zakázek, tak selžou postupy, o kterých jsme si mysleli, že fungují. Pokud dnes už jejich odběratelé zastavují platby, sami se dostávají do problémů. Do sociální sítě nebo záchranných nástrojů se teď mohou začít propadat další osoby. Právě OSVČ jako možná nejzranitelnější jsou první na řadě. Na ně ty nástroje dosud nepamatovaly. Nemají žádné odbory, které by křičely, a myslelo se, že se o sebe ti lidé vždycky postarají sami. A nezapomínejme na ty, kdo jsou v první linii boje s nákazou – zdravotníky, sociální pracovníky, ozbrojené síly a další.

Teď to vypadá, že se všechny problémy navršily na jednu hromadu. Třeba uprchlická krize se znova probrala v Turecku. Bývalý šéf senátu pan Kubera často říkal, že válka bude a vypukne tam, kde ji nečekáme, třeba kvůli nějaké banalitě. Ale i kdyby ne, co když posílí extremistické politické síly?

Už jen analýza toho, co nám hrozí ze všech světových stran, by vydala na celou sérii rozhovorů. Je ale pravdou, že když do toho přijde nějaké další nové zneklidnění, tak uvádí ještě víc lidí do pohybu a vytváří migrační vlny. To, co vidíme dnes na celém africkém kontinentu, je velmi zneklidňující vývoj. Pokud teď neuděláme nic, bude zítra Afrika centrem světového džihádu. Proto v Senátu jednáme o tom, jak zabezpečit, abychom tam byli přítomni nejenom vojensky, ale také politicky nebo z hlediska rozvojových programů. Je pravda, že přijmout jednoho uprchlíka je naše morální povinnost, ale deset milionů ne. A v tom je zásadní rozdíl. Jde také o bezpečnost a soudržnost evropských společností. Dnes je celosvětově těch, kteří jsou na cestě, podle statistik OSN nějakých 70 milionů. Řada z nich, dokonce velká většina, je u bran Evropy. To, co vidíme na řecko-turecké hranici, je nepřípustné. Příčí se mi to vůbec nějak dál klasifikovat. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že s námi Turecko začalo hrát velmi nečistou hru. Není možné zneužívat bídy lidí k tomu, aby se vytvářel tlak na Řecko a na Evropskou unii.

Současné dění, ale také situace několika let, ukazuje, jak se deformovalo vykonávání prezidentského úřadu. Jak byste si představoval, že by měl prezident vystupovat? Sluší nám civilnost třeba podle severského vzoru, nejsme v zajetí monarchického dědictví? Možná by Češi chtěli kombinaci obojího.

Prezident má jít příkladem. Má obrovskou zodpovědnost a každé svoje slovo a každý svůj skutek by měl pečlivě vážit. Bylo by skvělé, kdyby dokázal autenticky oslovit také občany, kteří ho nevolili. Potřebujeme prezidenta, který ctí Ústavu a jejího ducha, kterému můžeme věřit a který drží slovo. Potřebujeme prezidenta, který je v kontaktu s občany a ví, co potřebují. O tom, že takové osobnosti v nejvyšších úřadech svobodných zemí být mohou, jsem se přesvědčil v mnoha zemích světa.

Jak být hlavou státu „obojího lidu“, když se nám ukazuje, že v některých ohledech jsme skutečně mentalitou, názory a pocitově rozdělená země? Jak získat voliče Zemana a nestát se Zemanem?

Hodnoty humanity, slušnosti a solidarity jsou vlastní nám všem. Ano, můžeme se lišit v názorech třeba na politické otázky, ale v tom základním se přeci shodujeme. Na veřejných akcích se setkávám s tím, že spolu ne všichni souhlasíme, ale přesto k sobě cítíme respekt a důvěru, protože sdílíme základní rámec lidské slušnosti. Sázím proto na dialog s lidmi, kteří mohou mít odlišný názor. Je to způsob, jak k sobě najít cestu a zakopávat příkopy. A o to přeci jde – nejenom v politice.