Volba náčelníka – Jan Jícha

Z médií|6.1.2018

Kolem ohně se sešlo devět trampů. Byli to kamarádi Džorč, Felčar, Miky, Snajpr, Bigbít, Oktan, Fok, Větrolam a Bonmot. Jen jeden z nich se měl toho večera stát na dalších pět let náčelníkem osady. Všichni tušili, že Bonmot už to asi nebude. Na kemp ho dotáhli z posledních sil a svalili ho do jehličí.

„Je tuhej,“ konstatoval Felčar. „Tep patnáct za minutu, tlak sto devadesát na tři sta třicet a přechozená cukrovka.“
„Nevyřadíme ho teda z kandidátky?“ navrhl Bigbít, který by rád konečně jednou nebyl poslední.
„To není nutné,“ namítl Fok, „zachovejme zásady demokracie. Vyřadí se sám.“
„Ale co když ho omylem zvolíme zas?“ varoval Větrolam a všichni si vzpomněli na ten smutný potlach před pěti lety, kdy se všichni slušní trampi nakalili a k volebnímu pařezu vůbec nepřišli. Těch pár blbů, co ještě stáli na nohou, pak zvolilo Bonmota, jemuž důstojně čelil už jenom Kníže, ale ten v rozhodujícím okamžiku usnul.
„Než začneme hlasovat, mohli bysme si zazpívat pár mých songů,“ nadhodil Bigbít.
„Ty vole,“ chytil se za hlavu Miky, „myslíš ty vůbec na lidi? Na ty lidi, pro který jsem tenkrát dělal Mechovou revoluci? Posloucháš vůbec, co voni chtěj? “
„Hele, Miky, že ty mi závidíš? Tvoje songy si u táboráku nezahraje nikdy nikdo!“
„Kluci, jde o budoucnost osady, ne o nějaký písničky,“ zašuměl Větrolam. „Předložme jasnou vizi, co chceme v úřadě dokázat. Já jsem třeba jednoznačný zastánce Pobrdské unie.“
„Víte, já když se pomyslím, o jakém tématu bych chtěl nejlépe vnést do společného stolu, docházím na srozumitelnou závěru, a ten bych vás chtěl seznámit.“
„Hele, Snajpre, dojdi radši pro dříví,“ pobídl kamaráda Miky a nikdo nic nenamítal. Snajpr se usmál, slíbil, že to dořekne, až se vrátí, a vytratil se do tmy.
„Co ty si o tom myslíš?“ obrátil se Větrolam na Džorče. Ten se usmál:
„O čem?“
„No o Pobrdské unii.“
„Aha, tak na tu mám jednoznačný názor, který jsem už mnohokrát vyjádřil. Unii je potřeba vnímat v její celistvosti a mnohotvárnosti, čili ta otázka, jestli Unie ano, nebo ne, není správně položená. Budoucí náčelník osady tu není pro to, aby se jakkoli vyhraňoval, ale aby nacházel styčné plochy mezi tím a oním, případně tím, oním a jiným.“
Bigbít se zasmál: „To mi připomíná, jak jsem se jednou sjel koksem s Ringo Starrem. Hele, my jsme tam najednou našli takovejch styčnejch ploch mezi tajdletím a támdletím, že jsem z toho načerpal inspiraci asi na osum songů.“
„Co ty, Oktane?“ otočil se Větrolam.
„Já? Já jsem taky pro.“
„Pro co?“
„No, pro to… jako vy. Ta celá věc stojí dost jasně. Ze závodních okruhů jsem zvyklý vyhrávat.“
„Pokud vím, jezdil jsi jako spolujezdec,“ ušklíbl se Miky.
„Na embéčkách,“ přisadil si Větrolam, oba se rozchechtali a plácli si haj fajv.
Fok přihodil několik polen a zahleděl se do plamenů:
„Těch pět let, co byl náčelníkem Bonmot, nám nebylo zle. Bylo dříví, vzduch, voda, slunce i stín. Ale co se týká reprezentace trampstva navenek, je tu… jak to říci… prostor ke zlepšení.“
V té chvíli se Bonmot převalil, zachrchlal, vyplivl trochu jehličí a spolu s ním mu z úst vyteklo ještě cosi dalšího. Nikdo to ale moc nezkoumal.
Z druhé strany poklekl k ohni Miky.
„Foku, víš ty, co mě na tobě sere? Že furt mluvíš spisovně. Připadá mi, že se na nás povyšuješ.“
„Džorč též hovoří spisovně,“ namítl Fok.
„Jenže u Džorče se to ňák líp snáší, protože von dělal vejšku, a jak mu eště zbejvaj ňáký vlasy, tak vypadá tak jakoby chytře.“
„Hele, mně taky zbejvaj vlasy!“ bránil se Větrolam.
„Já je mám dokonce tmavé,“ pochlubil se Felčar.
„Díky, vodejdi, ty plejboji,“ zašklebil se Miky. „Chceš bejt náčelník Černej vole vlas?“
„V takový roli musíš vypadat jako pořádnej dědula,“ dodal Bigbít.
„Nepřipadá mi, že by v rámci agendy tohoto večera bylo nutno věnovat tolik prostoru takto okrajovému tématu,“ naléhal Fok. „Já třeba vlasy nemám, ale tuto skutečnost nepovažuji za svou nejvýznamnější kvalifikaci.“
„Já si prostě myslím,“ trval na svém Miky, „že když má někdo holou lebku, měl by mluvit drsnějc.“
„A zelený klobouček do týla šoupnout si na bílou pleš?“ usmál se jízlivě přišedší Snajpr.
„Máš dříví?“ sejmul ho Miky.
Snajpr odhodil smrkovou větev a uraženě se rozhodl čekat, až na něj zase vyjde slovo.
„Víš, co by bylo dobrý, kdybysme zvolili tebe?“ obrátil se Větrolam na Mikyho.
„Tak víš co, já jsem úplně nezávislej, já mám super hadry, kanady, americkej bágl a Inkartu 100, kerá stojí šedesát litrů a můžu na ni jezdit tři roky vlakem zadarmo. A to všecko jsem si platil ze svýho.“
„No, to je taky dobrý, ale já myslel hlavně to, že kdyby ses hodil marod, můžem za tebe vzít dvojníka.“
„Já nemám dvojníka!“
„Máš, vole. Ivana Mládka.“
„Ty vole, jedna nula pro tebe. Jako s Ivanem už jsem párkrát chlastal… teda když jsem ještě chlastal…“
„Otázka dvojníků je daleko komplexnější,“ vložil se do debaty Džorč, kterému bylo líto, že už se ho dlouho nikdo na nic neptá.
„Otázka dvojníků je rovněž zcela okrajová,“ doplnil Fok a složil k ohni další náruč dříví. „Pohyboval jsem se kolem vrcholných ohňů už v dobách, kdy byl náčelníkem osady Vaněk, a ze zkušenosti vím, že v této roli takřka nikdy nepotřebujete dvojníka. Potřebujete rozhodnost, chladnokrevnost, znalost cizích jazyků a tajných únikových pěšin z lesa.“
„To je fakt,“ zahloubal se Větrolam. „Hajný jsou dneska všude.“
„Jsme malé polesí, kdežto okolní jsou velká,“ dodal Džorč objevně.
Všichni umlkli, pouze Bonmot opodál nechutně zachrochtal. Pak Miky promluvil skrze jiskry:
„Hele, Foku, proč se ti vůbec říká Fok?“
„To zní jak Fuck,“ nenechal si ujít příležitost Větrolam a spolu s Mikym se rozesmáli, Felčarovi cukly koutky, Oktan a Bigbít nevnímali, Snajpr vtip nechápal a Džorč čekal, až se začne smát většina, aby se taky přidal.
Jediný Fok klidně hleděl do plamenů a pronesl:
„Le phoque je francouzsky tuleň. Tuto přezdívku jsem dostal ve Francii, když jsem působil na diplomatické misi mezi tamními trampy.“
Miky zavrtěl hlavou:
„Copak můžeš mezi českejma trampama chodit s tak komplikovanou přezdívkou? Hele, Foku, ty nejsi špatnej kluk, ale jsi úplně v jiným levlu než my všichni. My jsme prostě patro mechu a kapradí, tadyhle Bonmot, to je úplný bahno, a ty jsi někde támhle ve větvích.“
Všichni se zadívali nahoru, kde mezi jehličnany vířily a uhasínaly rozdováděné jiskry, a najednou jim přišlo, že takový pohled vzhůru, aspoň čas od času, třeba jednou za pět let při volbě náčelníka, není úplně marná věc.