Manželství je pro mě svátost, říká Fischerová. Eutanazii má za akt zoufalství

Citace článku na webu iDNES.cz

Klára Fischerová, manželka kandidáta na prezidenta a stávajícího senátora Pavla Fischera, za svým mužem stojí ohledně jeho názorů na manželství či adopce stejnopohlavními páry. „Asi v tom hraje roli i to, že jsme katolíci,“ přiznává. Jako první dáma by chtěla pokračovat v rozvoji paliativní péče v Česku, čemuž zasvětila svůj život po smrti nevyléčitelně nemocného syna Vojty.

Byla jste zklamaná, když se váš muž v prezidentské volbě před pěti lety nedostal do druhého kola? Nebo se vám tak trochu ulevilo?
Nebylo to zklamání ani úleva, spíš radost z dobře odvedené práce. Byla jsem nadšená z té podpory spousty lidí a dobrovolníků, kteří se nám ozývali ještě dlouho po volbách.

Váš manžel pak ještě tentýž rok uspěl ve volbách do Senátu. Co jste na to říkala?
Našel se a dělá práci, která ho opravdu baví a ve které má pocit, že může pro tento stát vykonat něco dobrého. To, že je ve své práci spokojený, přináší do rodiny určitou harmonii, i když je opravdu velmi zaměstnaný. Jsem na to ale zvyklá, manžel byl vždycky hodně časově vytížený. Nikdy to nebylo tak, že by přišel ve čtyři hodiny domů a už večer nikam nešel. Zároveň mě těší, že jsou za ním vidět výsledky.

Jak padlo rozhodnutí vašeho muže pustit se do prezidentských voleb podruhé? Radil se o tom s vámi?
My spolu žijeme téměř třicet let. V takto dlouhém manželství jsme se naučili vždy dojít k nějaké shodě. Radil se se mnou, já jsem ho podpořila. Ale musím říct, že jsem do jeho rozhodnutí nijak nezasahovala.

Při minulé volbě jste se bála pozornosti médií s ohledem na vaše tehdy ještě dospívající děti, nejmladší dceři bylo 13 let. Jak to vnímáte nyní?
Všechny děti jsou už teď dospělé a žijí si částečně své životy. Obava o ně už není taková, v tomto ohledu je to trochu jednodušší. Jsou už teď stabilnější a vyzrálejší.

Dozvěděli jsme se, že děti pomáhají otci v kampani třeba se sociálními sítěmi, jako řidiči či fotografové. Zapojujete se nějak i vy?
Jsem zatím doma jako kotva. (smích) Vytvářím zázemí, manžela podporuji, snažím se ho povzbudit, potěšit. Jinou formou se nyní nezapojuji. Mám své zaměstnání a povinnosti, i těm je třeba dostát.

Eutanazie není cesta, tou je paliativní péče

Už několik let pracujete v domácím hospici pro umírající pacienty Cesta domů. Vzdala byste se jako první dáma svého zaměstnání, abyste mohla plně podporovat svého muže?
Zatím jsem o tom nepřemýšlela, ale určitě bychom se s manželem dohodli na nějaké schůdné variantě. Nerada bych své vazby na tuto organizaci zcela zpřetrhala. Manželce prezidenta podle mě nic nebrání v tom, aby pracovala aspoň jako dobrovolnice.

V hospici děláte kancelářskou práci, ale před lety jste zmínila, že byste si ráda udělala pečovatelský kurz. Splnila jste si tento cíl?
Ano, podařilo se mi to. Absolvovala jsem kurz pracovníka v sociálních službách. Zčásti úvazku jsem stále na recepci, ale částečně pracuji i v terénních službách u našich hospicových klientů.

Dozvěděla jste se v kurzu něco nového, co jste z vlastní zkušenosti péče o syna neznala?
Překvapilo mě, že mi ten kurz opravdu hodně dal. Šla jsem do něj s pocitem, že si jen plním povinnost, abych mohla to, co jsem dělala léta, provozovat s potřebným dokladem. Doplnila jsem si právní problematiku, ale zajímavé byly i přednášky o způsobech komunikace a psychologie. Když jsem se starala o našeho syna, byla to jiná doba. Narodil se v roce 1994, krátce po revoluci. Hodně se změnilo a myslím, že se péče od té doby hodně zlepšila.

Je paliativní péče téma, o kterém byste jako první dáma chtěla zvýšit společenskou diskuzi?
Ano. Je to téma, o kterém se v naší společnosti dlouho nemluvilo a z vlastní zkušenosti mohu říct, že neméně důležitá je také dětská paliativní péče. Pomalu se to zlepšuje, ale je to zejména díky nadšeným lidem, kteří zakládají spolky a nadace. Stát pomáhá až v druhé linii.

Vy jste stála v podstatě na začátku rozvoje dětské paliativní péče v Česku, že?
Pár let po tom, co náš syn zemřel, mě oslovila paní doktorka Lucie Hrdličková z Motola, která založila první dětský paliativní tým v České republice. Požádala mě o pomoc. Sešly jsme se tři maminky s podobným příběhem, dávalo nám to smysl, tak jsme do toho šly a založily vlastní Nadační fond Loďka. Sháníme prostředky na podporu dětského paliativního týmu. Jsem moc ráda, že to funguje.

Váš syn Vojta zemřel po dlouhé nevyléčitelné nemoci. Ke konci již potřeboval neustálou péči, kterou jste z velké části zastávala vy sama. Jak se s takovou životní zkušeností stavíte k otázce eutanazie?
Nebylo to pro nás jednoduché období, ale s odbornou pomocí to lze zvládnout. Je skoro povinnost nabídnout lidem, kteří se v takové situaci ocitnou, pomoct. Paliativní péčí je možné ulevit od bolesti a také pomoci těm, kteří se o nemocného starají, což je neméně důležité. Eutanazie je dle mého akt zoufalství, kdy kolem sebe člověk nemá podporu.

Současnou první dámu jsem moc neviděla

Jak vnímáte roli první dámy? Popisovala jste to už před minulou volbou, ale když jste pozorovala současnou první dámu, uzrála jste v názoru, jaká by podle vás tato role měla být?
Paní Ivanu Zemanovou jsem upřímně řečeno moc neviděla. Myslím si, že první dáma je hlavně manželkou svého partnera – prezidenta, takže by mu měla být vždy oporou. Od manželky hlavy státu se přirozeně očekává reprezentativní vystupování a charitativní činnost. Pokud bych se první dámou stala, tak doufám, že jsem na to v roli manželky velvyslance trochu natrénovala. Chtěla bych mít ale také možnost najít si prostor pro vlastní aktivity, které mě budou naplňovat.

Když byl váš manžel diplomatem ve Francii, byla jste ale označována za „paní Colombovou“. Jak byste snášela mediální pozornost?
Do Francie jsem odcházela těhotná a se třemi malými dětmi. Tehdy jsem logicky upřednostnila roli matky. Během těch sedmi let se to pak samozřejmě proměňovalo. Jsem ráda za svoji anonymitu, ale zároveň vím, že v roli první dámy musí žena s určitou publicitou počítat.

Doprovázela byste manžela na zahraničních cestách?
Nemyslím si, že má manželka svého muže doprovázet vždy a za každou cenu. Prezidentská kancelář se řídí protokolem, který stanovuje, na kterých akcích je žádoucí, aby byla a kde ne. O tom první dáma nerozhoduje. Pokud by bylo vhodné, abych muže doprovodila, tak samozřejmě pojedu.

Přestěhovali byste se do některého z prezidentských sídel?
O tom jsme zatím vůbec nepřemýšleli. Vzhledem k tomu, že máme velkého psa a dvě kočky, nejsem si jistá, jestli by se jim to líbilo. Jsme poměrně skromní lidé a k životu toho potřebujeme relativně málo. Ale vyloučit se to nedá.

Byla bysta tedy pro, aby se Pražský hrad nebo zámek v Lánech otevřely více veřejnosti?
Určitě ano. Ráda bych tam viděla zejména mladé lidi, školní výpravy, studentská setkání a semináře.

Dialog nikomu nevnutíte

Před lety jste řekla, že „nelze dialog navazovat s lidmi, kteří o něj nestojí“. Když vidíte demonstrace na Václavském náměstí a stále silnější polarizování společnosti, vnímáte to pořád stejně?
Když někoho potkám, tak se vždy o nějaký dialog snažím. Měli bychom k sobě přistupovat s respektem a porozuměním. Když ale někdo přijde a okamžitě vás onálepkuje, protože řeknete větu, která mu nesedí, je to těžké. Platí, že dialog nikomu nevnutíte.

Jak tedy spojovat národ?
I v rodině nebo mezi přáteli máte různé názory, přesto se spolu bavíte a snažíte se druhého člověka vyslechnout a pochopit. To v současné době hodně chybí. Přece nemusím s názory druhého souhlasit, klidně taky můžu říct, že s nimi i nesouhlasím, a přesto se můžeme dál respektovat. Můžeme dialog aktivně nabízet a naslouchat.

Váš manžel tvrdí, že naslouchání je jeho doménou. Má podle vás další atributy pro to, aby byl dobrým prezidentem?
Myslím, že má skvělou diplomatickou průpravu, je velice vzdělaný, umí komunikovat, rychle reagovat a nevzdává se. Diplomatem byl mnoho let a ve Francii studoval také prestižní vysokou školu s tímto zaměřením. Pracuje v Senátu, umí spolupracovat s politiky z různých stran. Pracoval také mnoho let pro Václava Havla, kterého vnímal jako skvělého prezidenta. To jsou dle mého dobré předpoklady.

Některými názory váš muž rozděluje. Na adresu lidí z LGBTQ komunity pronesl několik kontroverzních výroků, které vzbudily vlnu negativních ohlasů…
Je to složité. Svého muže dobře znám a vím, že o těchto otázkách hodně a poctivě přemýšlí. Naprosto mu důvěřuji a můžu vás ujistit, že přistupuje s respektem ke všem lidem bez výjimky.

Kdyby to bylo na vás, podpořila byste uzákonění manželství pro stejnopohlavní páry?
Naštěstí v té roli nejsem, protože je to pro mě složitá otázka. Určitě bych přála všem lidem, ať už žijí v jakémkoliv svazku, aby byli šťastní, spokojení a měli zajištěná svá práva.

Častým argumentem lidí vyjadřujících se proti návrhu je, že se takový svazek nemá jmenovat manželství. I vám tohle vadí?
Manželství je pro mě i mého muže svátost. Asi v tom hraje roli i to, že jsme s manželem katolíci. Proto si kladu otázku, zda se má svazek stejnopohlavních párů jmenovat manželství. Například ve Francii ho nazývají „pakt“, u nás by to mohl být třeba sňatek. Pro mě osobně je manželství svazek muže a ženy.

Jak se díváte na adopce stejnopohlavními páry?
Myslím, že je třeba se zabývat spíše narovnáním pravidel adopce obecně. V dětských domovech je určitě spousta dětí, což je smutné a těžké, ale mnoho z nich ani není volných k adopci. Pokud v dnešní době stačí, že jim biologický rodič pošle jeden pohled ročně, a je to už považováno za zájem o dítě, to určitě není v pořádku. Zaměřila bych se tedy prvně spíše na tuto otázku.

Dosavadní volební průzkumy staví vašeho muže až za trojici favoritů Petra Pavla, Andreje Babiše a Danuši Nerudovou. Jak jeho šance na postup do druhého kola či vítězství vidíte vy?
Pořád jsme na začátku. Věřím v jeho schopnost při debatách, v jeho energii a chuť do toho jít.

Jak bude pro vás život pokračovat, když se váš muž nestane prezidentem?
Pro mě se život nemění s tím, jestli můj muž kandiduje, nekandiduje, vyhraje, nebo nevyhraje. Žili bychom stejný život jako dosud.

Klára Fischerová