ČlánkyMoje články a komentářeNovinkyPodcasty

Podcast Téma Pavla Fischera: Koněvova socha a střet s Ruskem

 

Socha sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva stojí v pražských Dejvicích od roku 1980. Během několika uplynulých měsíců se stala symbolem několika střetů – střetu o naší historii a o její výklad, střetu ideologického a nejnověji i střetu mezi Českou republikou a Ruskou federací.

Kdo byl Koněv

Sovětský maršál Koněv velel v roce 1945 vojskům Rudé armády. Není přitom náhodou, že jeho sochu postavili do jednoho z dejvických parků až v osmdesátých letech, tedy v období normalizace. Postava Koněva v té době posloužila komunistům k tomu, aby po invazi vojsk 68 upevňovali obraz armády Sovětského svazu jako osvoboditele Československa od nacismu, což zapadalo do systematického přepisování historie ze strany Sovětského svazu. O hrdinech druhé světové války se totiž až na pár výjimek nesmělo mluvit, psát ani učit ve školách. Nemůžu nevzpomenout na hrdiny druhé světové války, kteří byli následně komunistickým režimem krutě perzekvováni a týráni nebo donuceni k emigraci. Přestože šlo bezesporu také o hrdiny, nesmělo o nich padnout ani slovo.

Postava Koněva byla jednou z těch, o kterých se psát a učit nejenom smělo, ale přímo muselo. Jeho takzvané hrdinství je přitom otázkou přinejmenším spornou. Už před druhou světovou válkou měl Koněv na rukou krev: podílel se na teroru proti rolníkům v Rusku v letech 1918-1919, působil také jako vojenský poradce v Mongolské lidové republice v dobách, kdy zde byly za účasti Rudé armády zavražděny desetitisíce lidí. A tak bychom mohli pokračovat.

Pak přišlo tolik očekávané osvobození Prahy, na které se dnes všichni Koněvovi stoupenci odvolávají. Rovnou si můžeme položit otázku, jestli bychom příchodu Sovětů vůbec měli říkat osvobození. V Bulharsku nebo Polsku dnes na nejvyšší politické úrovni právě pojem osvobození odmítají. Historik Petr Hlaváček píše, že s Koněvovým vědomím „byli v tehdy jásající Praze vražděni a po stovkách do gulagů odvlékáni Čechoslováci ruského a ukrajinského původu“. Připomeňme si, že Rudá armáda při svém tažení Evropou rabovala a projevovala vysokou míru brutality.

Dalším historickým milníkem, který po konci války musíme zmínit, je násilné potlačení maďarského povstání v roce 1956. Koněv tehdy zákrok sovětské armády osobně řídil a to, že o něm přišlo o život několik tisíc civilistů jen smutně připomíná, že šlo o potlačení odporu vůči stalinskému režimu. Další – v uvozovkách – zásluhy měl na stavbě berlínské zdi, která se na desítky let stala smutným symbolem rozdělené Evropy.

To všechno dnes skládá obraz Koněva jako osoby, která si rozhodně zaslouží kritické zkoumání. Ale jestli by měl i dnes mít svou sochu v nadživotní velikosti v hlavním městě České republiky, je otázkou. Přesto tu dodnes stojí. A úloha, kterou jeho socha sehrála, stojí za pozornost.

Koněv symbolem informační války

Dříve byl Koněvův pomník symbolem sovětské propagandy. Pak se na něj trochu zapomnělo. Dnes by měl v nejlepším slova smyslu být znamením dialogu o našich novodobých dějinách a jejich výkladu. Místo toho je ale spíš symbolem informační války mezi Českou republikou a Ruskem a proruskými aktivisty.

Před sochou se odehrávají různá a mnohdy nepovolená shromáždění. Účastní se jich také představitelé politického života a státní úředníci – dokonce i mluvčí hlavy státu Miloše Zemana. Ten se neštítí používat nejtvrdší výrazy na adresu demokraticky zvolených politiků a napadá také všechny, kdo s hrdinným obrazem osvoboditele Koněva nesouhlasí.

Dokonce došlo k účelovému upravování hesel na Wikipedii. Lživé informace mají poškodit starostu Prahy 6 a jeho rodinu. Přidávají se urážky, padají vyhrůžky nejhrubšího zrna. Spor o sochu sovětského maršála Koněva je v době informační války, kterou proti nám Rusko otevřeně vede, sporem plným dezinformací, lží a zavádějících tvrzení.

Vklad Ruské federace

A aby toho nebylo málo, do celého sporu se vložila přímo vláda Ruské federace. Ruský ministr kultury totiž přirovnal demokraticky zvoleného starostu Prahy 6 k aktérovi nacistické vlády. Takový krok je urážlivý, nepatřičný a z principu by se měl dotknout každého demokraticky smýšlejícího člověka.

Starosta Praha 6 nabízel od počátku sporů o sochu různá řešení a dopředu rozhodně neprosazoval černobílé vidění. Důkazem toho je, že socha na svém místě stojí i dnes a stále se řeší, jak s ní nejlépe naložit. Starosta Prahy 6 se osvědčil jako demokrat, který umí vést otevřenou diskusi i se svými názorovými oponenty.

Oproti tomu je výrok ruského ministra úplně mimo kompetence vlády Ruské federace. Není její úlohou mluvit do toho, jakým způsobem se bude v 21. století v České republice připomínat památka obětí osvobození v roce 1945. O tom, že v naší historii hrál Sovětský svaz obrovskou roli, není pochyb. Výklad a kontext je ale dnes už čistě na nás.      

Celý spor má tak další významnou dimenzi. K základním znakům naší suverenity patří, abychom minulost kriticky zkoumali a abychom k nejvýznamnějším událostem našich dějin si hledali cestu i na základě nových poznatků bádání historiků.

U nás se nepřikazuje, jakým způsobem se má v obcích připomínat památka druhé světové války.

Je zapotřebí, abychom o naší historii spolu více mluvili. Aby se občané zajímali, kladli nové otázky a aby četli seriózní materiály a aby měli zájem se vzdělávat. Pamětníků totiž ubývá a dezinformátoři dnes využívají jednoduchých tvrzení a manipulace s důrazem na emocionální stránku věci.

Sečteno a podtrženo: máme akademickou svobodu a můžeme svobodně zkoumat historii i současnost. A máme také svobodu názoru. S tím přichází odpovědnost, kterou z každého z nás nikdo nesejme.

Prezident obratem podpořil Rusko

Nakonec stojí za to zmínit, jak se k situaci postavil prezident republiky. Pohotovost, s níž v tomto významném sporu podpořil Miloš Zeman ministra kultury Ruské federace, otevírá vážnou otázku po tom, na základě jakých argumentů se v tomto případě rozhodoval. Svůj postoj by měl občanům své země, tedy České republiky – pokud se nic nezměnilo – vysvětlit. Prezident republiky se přece měl postavit za demokraticky zvoleného starostu a případně vyjádřit nesouhlas s některým z jeho kroků. Udělal ale pravý opak. Miloš Zeman nás opět přesvědčil, že nezastupuje naši zem v zahraničí v souladu se zájmy svobodných občanů suverénní České republiky.  

Dnes je totiž Koněvův pomník v rukou místní samosprávy. Nejde tedy o válečný hrob, jak se občas mylně tvrdí – to by samozřejmě vyžadovalo se o jakékoli změně předem domlouvat s Ruskou stranou. To však dnes skutečně není na pořadu dne. Dnes může Praha 6 naložit se sochou, jak uzná za vhodné.

V minulých týdnech byla socha opakovaně nabarvena rudou barvou. Na náklady radnice ji vyčistili, pak zahalili, odhalili a znovu zahalili. U sochy se protestuje, demonstruje a agituje. Srpy a kladiva na vlajkách, které účastníci nepovolených demonstrací před sochou drželi v rukou, mohou být součástí propagace režimu, o kterém jasně mluví český zákon.

Je na tom všem něco pozitivního? Určitě. Skvělé je, že se o naší historii začalo mluvit. Historikové píšou o tom, jak to opravdu bylo s osobou Koněva a jak to bylo s osvobozením Československa od nacistů. Vtahují do této diskuze celou společnost.

Je na čase diskuzi posunout dál

Spor o Koněvovu sochu podle mého otevřel důležité téma. A o sochu maršála Koněva – i v důsledku tlaku ruské vlády – jde vlastně až v poslední řadě.

V první řadě bychom měli mluvit o tom, jak důstojně připomínat oběti války i všechny, kdo se zapojili do osvobození naší země. Hrdinů, kterým by měla být na veřejném místě v Praze věnována důstojná vzpomínka, je dost. Jen bychom na ně neměli pro starosti s jednou sochou zapomenout. 

Je proto na čase najít vhodný způsob a vhodná místa k uctění osvoboditelů Prahy. A sochu sovětského maršála Koněva, která je navždy potřísněna propagandistickým úsilím a která dnes nevede ani k zamyšlení, ani k úctě, bychom měli jako totem svého druhu navždy poslat do historie.