Víc než dva roky nespravedlivé války Ruska proti Ukrajině

Druhé výročí plného invaze Ruska na Ukrajinu, tedy 24. února 2024, jsem byl v Kyjevě. Setkal jsem se tam nejen se členy ukrajinského parlamentu, ale s kolegy z různých částí Evropy. Intenzivní politická jednání střídaly přesuny do krytu, kde jsme obvykle pokračovali v poněkud méně formálním stylu. Nejen o tom, ale také o míru, o válečné propagandě a o výzvách pro Českou republiku je tato epizoda. 

Válka, neboli „speciální vojenská operace“, jak ji nazývá ten, kdo ji rozpoutal, měla prý trvat tři dny a měla skončit totálním ovládnutím Ukrajiny. Prezident Volodymyr Zelenskyj měl být zavražděn a do vlády měly být dosazeny loutky Kremlu. Málokdo by si před dvěma lety vsadil na to, že ukrajinská obrana předvede něco stěží uvěřitelného, a sice že vytlačí ruskou armádu nejen od Kyjeva, ale ke dnešku také z 56 % okupovaného území. To je opravdu úctyhodný výkon. Prezident Zelenskyj mohl utéct ze země, ale zůstal v Kyjevě. I kdyby dalšího nebylo, už tím vešel do dějin jako lídr.  

Co nám ale ty dva roky války řekly o světě a o nás samých? 

Obklopuje nás válečná propaganda. Je například zcela obvyklé, že se ve válkách nezveřejňují reálná čísla obětí nebo zasažených vojenských cílů – každá strana svoje ztráty tají a zisky zpravidla nadhodnocuje. Proč? Je to taktické. To nejdůležitější se odehrává v hlavách vojáků, civilistů, a koneckonců i těch, kteří tomu všemu přihlíží docela z bezpečí. Válku Rusko udržuje v chodu kvůli ideologii a koncentraci moci v rukou autoritáře. Informace a dezinformace jsou pro něj klíčové. Pokud se Rusku podaří podlomit důvěru Ukrajinců v jejich vedení, nebo třeba důvěru nás všech v demokracii a právní stát, mají ve svých bitvách a válkách zpola vyhráno.  

Ruská propaganda však jde mnohem dál, než si mnoho z nás uvědomuje. Rusové útočí v hybridní válce doslova na celou Evropu. Spojené království, Polsko, Ukrajina nebo Německo jsou jí systematicky bombardovány. Francouzské úřady (např. ministerstvo obrany nebo agentura Viginum zmocněná pro sledování digitálních útoků ze zahraniční) upozornily, že státy Evropy jsou pod masívním útokem. Odhalení BIS o celé síti vlivu Ruska kolem webu Voice of Europe jen připomíná, že ani ČR není ušetřena. 

Na nejvyšší státní úroveň vytáhli ruskou propagandu slovenský a maďarský premiér. Orbán dovedně kličkuje, aby si definitivně nezavřel dveře v Rusku ani v EU, Robert Fico dnes mluví dokonce o Češích jako o těch, kteří mají zájem podporovat válku, zatímco slovenská vláda „mluví o míru“. Ano, mluví, zatímco my pro mír něco děláme. Fico nabízí úplně zvrácenou logiku, která může přinést dlouhou a rozsáhlou válku. Po Krymu, který nechal zabrat v roce 2014, už víme, že se Putin nezastaví. S jídlem roste chuť. 

Putin potřebuje zastřít reálné problémy dnešního Ruska. Obrovskou míru korupce, nepotismus, nakradené majetky, nespravedlnost. Jako politik selhal. Potřebuje vykreslovat vnějšího nepřítele – co na tom, že zcela smyšleného. Hlavně když se Rusové nezačnou stavět na odpor proti Putinovi. A tak jim dává zakusit pocit, že se Ruska svět zase bojí.

Občas se s knížecími radami pro napadenou Ukrajinu vedle hlasů ze Slovenska nebo Maďarska objeví i další, zejména z řad těch, kteří v Ukrajině od začátku války vůbec nebyli. Nedávno se třeba papež František nechal slyšet, že by bylo vhodné vyvěsit bílou vlajku a zahájit vyjednávání. Měl tím na mysli, že Ukrajinci mají ustoupit. Fakticky jim vzkázal, ať kapitulují. Snad si nevšiml, že není s kým vyjednávat. Když ten, kdo se rozhodl vás zlikvidovat, vymazat z mapy, zničit vaše duchovní a kulturní kořeny, unést vaše děti a shazovat na vás bomby, neuznává žádný racionální argument, jak s ním asi máte mluvit? Pobuřuje mě, že hlava katolické církve nachází více pochopení pro ty, kdo mohou válku ve vteřině ukončit, ale přesto ji dále vedou, než pro oběti, které se na Ukrajině brání a které nespravedlivě umírají.

Knížecí rady udílené Ukrajincům jsou postavené na přesvědčení, že Rusko je připraveno k dialogu, má zájem na ukončení válečného tažení a nastolení míru v Evropě. To je mylný předpoklad. Kdyby to chtěli, jdou prostě domů. Místo toho ruský režim posílá na frontu umírat desetitisíce vojáků s tím, že tam potlačují nějaké nebezpečí pro Rusko a vejdou do dějin jako hrdinové. Toto tvrzení nemůže být vzdálenější pravdě.  

Jaká je tedy dnes naše úloha? Co můžeme dělat? 

Čelit skutečnosti chce odvahu podívat se pravdě do očí. Na přípravě svého válečného tažení pracoval Putin čtvrt století a volání po míru ho nezastaví. Dnes už rozumí jen síle. Je stíhán pro podezření ze spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Vůbec poprvé v dějinách je stíhán představitel státu, který je stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Té instituce, která má garantovat mír. Rusko se tomuto poslání zpronevěřilo.

Podobně jako v jiných válkách musí zaplatit ten, kdo ji rozpoutal. Válečné reparace jsou běžný způsob poválečného vyrovnání. Nabízí se, aby i proto zmrazené prostředky Ruska v západních bankách byly bez odkladu zkonfiskovány a co nejrychleji převedeny ve prospěch Ukrajiny. 

Spekuluje se o tom, že Ukrajinou to neskončí a že ve skutečnosti chce Rusko napadnout další státy Evropy, nás nevyjímaje. Ano, nelze to opravdu vyloučit. Ve skutečnosti Putin lže, kudy chodí, a my nevíme, co Rusko chce a co udělá, ať už s Putinem nebo bez něj. Budoucnost předpovědět neumíme, navíc Putin totiž není Rusko a Rusko není Putin. 

Co dělat, když mír je v nedohlednu? 

1. Pokud chceme uhájit svou vlastní státní suverenitu, musíme se odpovědně připravovat na všechny scénáře. Být připraveni obnovit dialog, až Rusko začne respektovat pravidla a projeví ochotu taky naslouchat. Být připraveni se účinně bránit i proti vojenskému napadení. Promítnout tohle všechno do fungování státu a společnosti je nesmírně složité, nákladné a vyčerpávající. Domnívám se, že je to nejzásadnější úkol, který před sebou tato a příští vlády mají. Nejen u nás, ale i ve spojeneckých zemích. 

2. Musíme systematicky analyzovat současný kurs Ruska, jeho schopnost obnovovat síly a jeho odhodlání pokračovat ve válce. Dopad ruské války je přímý i na naši vnitřní bezpečnost. I proto je tak důležité vyhodnocovat zprávy z bojiště a zohlednit je v našem strategickém rozhodování, mimo jiné o modernizaci armády. A podporovat Ukrajinu – třeba tím, že jí dáme k dispozici ruské peníze, které jsou zmrazeny u západních bankovních institucí.

3. Bez odkladu je třeba nalézt a vrátit domů všechny děti, které byly deportovány z Ukrajiny a podrobeny násilné rusifikaci. Změnili jim dokonce jméno, datum narození a nutí je mluvit jenom rusky, aby je odcizili jejich rodině. Každý den se počítá, v dětském věku může být i jediná hodina hrůzy jako věčnost. 

4. V Rusku nefunguje justice, proto je mimořádně důležité sbírat důkazy o spáchaných válečných zločinech nebo zločinech proti lidskosti. Ty jsou ostatně trestné i podle zákonů samotné Ruské federace. Jsem hrdý na to, že v tomto úsilí jsou zapojeni i vyšetřovatelé z ČR. Je to ta nejlepší pomoc, kterou pro budoucnost Ruska bez válečných zločinců můžeme přinést.

5. Ukrajinci nám svým nadlidským výkonem poskytli čas. Čím déle vydrží oni, tím více prostoru máme na budování naší vlastní obranyschopnosti. Potřebují-li munici, dělostřelecké náboje, techniku nebo výcvik, musíme jim je poskytovat bez váhání, právě teď.

6. Můžeme zapomenout na 2 % HDP. Tolik bylo třeba vydávat na obranu v klidných dobách. Teď je nutné navyšovat obranné rozpočty, aby ČR mohla posilovat vojenské schopnosti a zajistit připravenost sil. Rozpočet musí být předvídatelný, dlouhodobý a nesmí být za žádnou cenu předmětem politických šarvátek mezi vládou a opozicí. Bezpečnost něco stojí. Ale může za to agresor, tedy Putin.

7. Často se mluví o článku 5 Severoatlantické smlouvy, a to zejména ve chvílích, kdy se chceme spolehnout na pomoc ostatních. Ale závazný je pro nás i článek 3, kde se mluví o povinnosti každého členského státu udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku. 

8. Musíme intenzivně budovat obranu tak, aby Rusko ani nikdo jiný neměli navrch. Pokud budou mít diktátoři větší sílu a víc munice než svobodné demokratické státy, máme problém. Je také čas, aby banky poskytovaly služby a úvěry firmám vyrábějícím munici a zbraně.

9. Občas někdo říká, že se tím vracíme do období studené války a že bychom to neměli dělat. Odkazuji je obvykle k tomu, ať to vysvětlují v Kremlu. My jsme tím, kdo reaguje – a nic jiného nám ani nezbývá. Čekat s rukama v klíně není v našem zájmu, když Rusko najelo na válečné hospodářství a věnuje maximální prostředky rozvoji své armády. 

10. Nejlepší obranou před agresorem je systematická příprava ozbrojených sil a odpovědná výstavba schopností. Nejvýhodnější je vystavět takovou obranu, aby si útočník své plány raději rozmyslel. Sem patří i povědomí občanů, jejich připravenost. Nemusí jít hned o válku, útok může mít podobu třeba blackoutu nebo dočasného výpadku zásobování vodou.

Rusku jde teď o všechno. Pokud by Ukrajina padla, celá koalice států, které mu poskytly zázemí – Írán, Severní Korea a Čína – a mnoho dalších by se odvážily přepisovat hranice doslova po celém světě. Takovou řetězovou reakci také známe z dvou světových válek. Pokud chceme té třetí předejít, musíme to zastavit teď. 

Na území Ukrajiny se dnes rozhoduje ne o jejím osudu, ale o osudu nás všech. Pokud chceme žít v alespoň trochu bezpečném světě, kde o sobě budeme rozhodovat sami, musíme konat.