Velký bratr a ochrana osobních dat občana

Veřejná diskuze o GDPR jde mimo jádro věci. Dozvídáme se, jak nová pravidla pro ochranu osobních údajů zkomplikují život podnikatelům, radnicím a starostům, protože ti všichni budou mít nové povinnosti. Ano, komplikace se zaváděním pravidel by vydala na vlastní knihu (ve které by nechyběla kapitola o chybách vlády).

Neměli bychom ale zapomenout na to, proč reforma ochrany osobních dat vůbec vznikala. V jejím základu totiž stojí starost o občana o jeho práva. A ze zřetele se nám nesmí ztratit ani technologický svět, ve kterém žijeme.

Proti sobě dnes stojí velmi různé zájmy: na jedné straně jsou to zájmy největších technologických firem, monopolu nebo policejního státu, na druhé straně stojí zájmy občana. Jedinou pojistkou, kterou dnes může občan dostat do ruky, je právě ochrana jeho vlastního soukromí, jeho osobních údajů. Má možnost si některé údaje ponechat jen pro sebe.

Nejde o žádnou teorii. Stali jsme se svědky skutečně otevřeného střetu.

Jak vlastně vypadá nabídka firem, které nám nabízejí nejrůznější služby? Máme možnost zaškrtnout, jestli se chceme nechat sledovat, vytěžovat, zaplavovat a dostat jako protihodnotu nějakou výhodu. Někde po nás dokonce chtějí připlatit a výměnou nabízejí, že nám dají pokoj, že nám nebudou vstupovat do soukromí, že nám ponechají naši svobodu.

V tom je přece ten základní problém. Na soukromí máme svaté právo. Dokonce je to psáno černé na bílém v základních dokumentech našeho státu. A za základní svobody se neplatí. Ty nejsou na prodej, ty přeci garantuje stát, najdeme je v Ústavě České republiky.

Podívejme se do její preambule. Čteme, že naši republiku jsme my, občané, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody, jako vlast rovnoprávných svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti.

Co je pro nás člověk? Je pro nás člověk ten, komu dáme pořadové číslo, komu nemůžeme od pohledu ani moc důvěřovat a koho budeme sledovat? Je pro nás člověk od počátku tak trochu podezřelý? Nebo je pro nás spíš spotřebitel? Anebo je to občan, jemuž můžeme důvěřovat a který se může svobodně, výsostně a docela suverénně rozhodovat?

Na tuto otázku existuje mnoho různých odpovědí. A zdaleka ne všechny státy světa odpovídají stejně. Jsou totiž státy, kde si nechávají diktovat jednou firmou nebo státní policií, co se ještě smí. Jsou státy, kde najdeme jednu velikou politickou stranu, která chce mít nad všemi totální pravomoc. Jsou státy, ve kterých se nikdo občanů téměř na nic neptá.

A pak jsou tu státy, kde se dá dýchat svobodně, jako třeba u nás.

Proto si v první řadě važme toho, že u nás můžeme mluvit o možnosti volby. Uprostřed velmi tvrdé světové soutěže technologických gigantů můžeme vymezit území, na kterém platí jiné zákony než zákony zisku. Protože u nás platí Ústava České republiky.

Uvažujeme o tom v době, kdy si připomínáme 30. výročí pádu totality v roce 1989. Dožadovat se svobody rozhodovat o našem osudu platí i dnes. Přihlasme se, abychom se svými soukromými údaji mohli nakládat svobodně. Toto téma nevyřešíme jednou provždy. Bude se nám vracet v nejbližších letech zpátky. Budeme muset hledat rovnováhu mezi bezpečností a svobodou, tak jak bude vývoj technologií postupovat.

Chci žít v zemi, kde i slovo té největší firmy nepřehluší to podstatné. V zemi, kde hlavní slovo má občan, informovaný, svobodný a suverénní. Nařízení GDPR je nástrojem, jak vracet občanům do ruky něco, čím si prosadí tu svou. Svoji svobodu a svoje práva.

 

Téma bylo podrobněji zpracováno jako podcast.