Vzpomínka na československé legionáře a mého pradědečka

11. listopadu slavíme Den válečných veteránů, věnovaný památce ukončení 1. světové války. V západní Evropě a v Americe je to tradiční vzpomínka, v novodobé historii našeho státu je však zakotvena až od roku 2004, kdy bylo toto datum zákonem ustaveno jako významný den.

Památka padlých v 1. světové válce je u nás spojená s působením československých legionářů ve Francii, Itálii a zejména v Rusku. Na ruském území bojovaly československé dobrovolnické jednotky proti rakousko-uherské armádě a zúčastnily se několika vítězných bitev, například u Zborova. Československé legie byly zapojeny i do ruské občanské války proti bolševikům a Rudé armádě. V jeden čas kontrolovaly celou transsibiřskou železnici a většinu velkých měst na Sibiři. Ke konci války měly československé jednotky v Rusku na 65 000 bojovníků, z nichž přes 4 000 padlo.

Svou účast ve válečném konfliktu však naši legionáři vnímali především jako součást zahraničního odboje, jehož cílem bylo napomoci vzniku samostatného Československa. Je nesporné, že právě vojenské úspěchy legií sehrály zásadní roli při jednáních o vzniku československého státu v roce 1918.

První republika v čele s prezidentem Masarykem odkaz legionářů hrdě připomínala. Oproti tomu komunistické Československo po roce 1948 legionáře důsledně vymazávalo z paměti, protože byli spjatí s první republikou, masarykovským odkazem a hrdinným bojem tisíců Čechů, Moravanů a Slováků za svobodu a demokracii. Ostatně i po roce 1989 se čeští komunisté aktivně stavěli proti obnově legionářských památníků a hrobů v Rusku, stejně jako putinovský režim, který tak činí dodnes. Sám jsem v posledních letech z pozice předsedy bezpečnostního výboru Senátu řešil neuctivé zacházení s hroby legionářů na ruském území a neochotu tato pietní místa udržovat, přestože k tomu ruskou stranu váže mezinárodní smlouva. Díky práci nejrůznějších spolků v čele s Československou obcí legionářskou a desítkám obětavých jednotlivců však odkaz československých legionářů není zapomenutý.

Když jsem byl malý a doma se vzpomínalo na velké osobnosti rodu, vždy přišla řeč i na našeho pradědečka Bedřicha Ženíška. Byl později ředitelem hypobanky a v rakousko-uherské armádě bojoval jako poručík, do legií vstoupil v Rusku v roce 1918. Naše babička, rozená Ženíšková, nás jako děti učila legionářskou píseň Masaryk nás svolává. Už jako malý kluk jsem věděl, že ve škole to zpívat nesmím, ale že je to něco důležitého pro celou naši rodinu. Nějak jsem cítil, že ta píseň mne spojuje s mým statečným pradědečkem legionářem, který ještě dlouho po vzniku Československé republiky v těžkých podmínkách putoval přes Sibiř do Japonska a odtud lodí do Evropy, aby se vůbec mohl vrátit domů.

Symbolem Dne válečných veteránů je květ vlčího máku. V těchto dnech můžeme v ulicích potkat dobrovolníky, kteří nám kvítek nabízejí výměnou za finanční příspěvek. Sbírku určenou na přímou pomoc odbojářům a veteránům a na uchování jejich příběhů už sedmým rokem pořádá organizace Post Bellum.

Kvítek, který mám dnes na klopě, nosím na památku mého pradědečka Bedřicha Ženíška a všech českých a slovenských hrdinů, kteří bojovali za naši svobodu.