NovinkyPodcasty

Podcast Téma Pavla Fischera: Svjatlana Cichanouská v Praze a naděje pro Bělorusko

V Bělorusku je mizerná situace už od roku 1994, kdy se Alexandr Lukašenko stal prezidentem. Tento „poslední evropský diktátor“ se drží u moci všemi prostředky a s využitím policejního násilí, jehož brutalita neustále stoupá. V Lukašenkově režimu se samozřejmě nemohou konat ani svobodné volby. 

V těch posledních byla hlavní opoziční kandidátkou na prezidentku Svjatlana Cichanouská, která v kandidatuře odvážně zastoupila svého uvězněného manžela. Podle nezávislých průzkumů ve volbách s velkou převahou zvítězila, avšak prezidentem zůstal Lukašenko a Cichanouská musela v obavách o bezpečnost i se svými dětmi opustit zemi.

Bělorusko jsem poprvé navštívil pracovně v roce 2013 v rámci stipendijního programu Václav Havel Fellowship. Cílem programu bylo poskytnout mladým novinářům a studentům z Běloruska příležitost sbírat zkušenosti v České republice. Tomu programu jsem sám pomáhal na svět, když jsem působil na ministerstvu zahraničí jako politický ředitel. 

Mezi prvními stipendisty jsme v Praze přivítali mladého běloruského novináře Franaka Vjačorku. Potkávali jsme se v rámci programu i mimo něj a já jsem Franakovi vysvětloval, jak funguje naše státní správa, jak se vypořádáváme s dědictvím totality nebo jaké možnosti i potíže u nás mají sdělovací prostředky. Franaka jsem s sebou vzal i na jednání do Bruselu, aby viděl, jak funguje Evropská Unie. Považuji Franaka tak trochu za „svého“ studenta, za mé další dítě. A jsem hrdý na to, že Franak je dnes pravou rukou Svjatlany Cichanouské.

Na oplátku mne Franak asi před šesti lety pozval do Minsku. Když mě provázel po městě, ukazoval mi věznici, kde je dnes zavřená řada odpůrců režimu. Dokonce mě propašoval inkognito na přelíčení s mladými blogery, souzenými za aktivity, které režim označil za nepřípustné. Mohl jsem na vlastní oči vidět odvahu mladých Bělorusů. Nebáli se prosazovat běloruský jazyk, který byl režimem zakázán. Jejich nadšení pro odkaz předků bylo nakažlivé, přestože i obyčejná soutěž ve vyšívání tradičních běloruských motivů byla – samozřejmě – policejně zakázaná. 

Už tehdy bylo jasné, že kroky, které Lukašenko dělá, jsou pro svobodnou společnost nepřijatelné. Nejen že potlačoval tradice, jazyk a kulturu vlastní země, ale šel tvrdě i proti obecným ideálům lidské svobody. Mladí lidé a novináři zkoušeli neztratit spojení se svobodou, ale ocitali se pod sílícím tlakem. A přitom se člověk mezi obyčejnými Bělorusy cítí tak dobře, že je tam doma jako nikde jinde v Evropě. Všudypřítomný chlad a krutost oficiálních struktur jsou však děsivé.

Franak mě v Minsku seznámil s řadou opozičníků, třeba s populárním blogerem Iharem Losikem, který je dnes vězněn. Další z mých přátel Pavel Sevjarynec, autor knihy Miluji Bělorusko, která byla v roce 2015 vydána i v češtině, je nyní také vězněn. Z pozice přítele i senátora Parlamentu ČR jsem oběma napsal dopis do vězení, a psal jsem i dalším. Jen apel na jejich propuštění, a propuštění všech politických vězňů, nevím, jak panu Lukašenkovi poslat. Protože pokud ho budeme titulovat „prezidente“, přiznáme mu legitimitu navzdory falšovaným volbám, a když napíšeme jen „pan Lukašenko“, dopis mu nikdo nedoručí.

Když jsem loni viděl, že Svjatlana Cichanouská, jejíž manžel je dodnes vězněn, musí i s dětmi opustit Bělorusko, rozhodl jsem jako předseda zahraničního výboru Senátu pozvat ji k nám. A to i proto, že doma veřejně promluvit nesmí, ale my máme možnost nabídnout jí naše demokratické fórum. Uspořádal jsem tedy na schůzi senátního výboru on-line rozhovor se Svjatlanou Cichanouskou, dokonce za účasti tehdejšího ministra Petříčka, a projednali jsme s ní, jak může náš stát dále pomoci. Tehdy jsme také naplánovali její návštěvu České republiky.   

Je důležité, aby se u nás Svjatlana Cichaunouská potkala s Bělorusy, kteří zde žijí nebo studují, také s nevládními organizacemi a se školami, které pomáhají běloruským studentům – v tom byla mimochodem nejrychlejší Liberecká technická univerzita, která v dubnu 2021 nabídla útočiště šestnácti mladým Bělorusům. Dále Svjatlana Cichanouská ve středu 9. června dopoledne vystoupí na plénu Senátu. K této významné události jsou přizváni také bývalí předsedové Senátu Milan Štěch, Petr Pithart, Libuše Benešová a Přemysl Sobotka. A také například Karel Schwarzenberg, Anna Šabatová a Petruška Šustrová, která je jednou ze zakládajících členů společnosti Občanské Bělorusko (2004). Ty také zvu na pracovní oběd v Senátu, který ve středu pořádám. Pozval jsem také rektora Technické univerzity v Liberci Miroslava Brzezinu, abychom vyslechli jeho zkušenost s přijetím studentů, které v Bělorusku vyhodili z vysokých škol. 

Jistě nemusím dlouze vysvětlovat, jak je důležité, že paní Svjatlanu Cichanouskou u nás přijmeme na nejvyšší úrovni, počínaje prezidentem, předsedou Senátu, předsedou Sněmovny či premiérem a ministrem zahraničí. Také je mimořádné důležité, aby naše pomoc pokračovala. Nejde-li to oficiálně, protože Lukašenko se rozhodl otočit se k Evropě zády, o to důležitější je poskytnout účinnou podporu nevládním organizacím. Občané v Bělorusku potřebují naši pomoc.

Mám za to, že zemím, kde občané bojují za svobodu a demokracii, jsme povinni pomáhat. Stejně tak, jako západní země pomáhaly našim emigrantům i disidentům, než jsme se v roce 1989 dokázali vymanit z totality.  Každá pomoc, ale i gesto jasné podpory, jsou pro lidi žijící v nesvobodě velmi cenné. Posilují v nich vědomí, že nejsou sami, že svět o nich ví, a vracejí jim naději, že se jednou věci změní k lepšímu i u nich. 

Tak až budete mít chvilku, napište někomu z politických vězňů v Bělorusku dopis. Těchto statečných vězněných lidí jsou dnes víc než čtyři stovky. Všechna jejich jména i s adresami věznic najdete například na webu nevládní organizace Viasna.

V neděli večer jsem měl tu čest přivítat paní Cichanouskou u nás doma. Mluvili jsme většinou o jiných věcech než o politice v Bělorusku. Paní Svjatlana se zajímala o studia našich dětí a o jejich záliby a prohlédla si i historické kostýmy, které šije moje žena Klára. Bylo to prostě srdečné setkání u rodinného stolu. 

Když přišla řeč na její rodnou zemi, uvědomil jsem si, že tato žena má v sobě obrovskou sílu a přesvědčivost, s níž je schopna dodávat naději ostatním. Věřím, že Svjatlana Cichanouská je ženou, která přivede Bělorusko do svobody.