17. listopad 2020 a demokracie na rozcestí

 

17. listopadu slavíme Den za svobodu a demokracii. V roce 1989 se sešly na Albertově tisíce studentů, aby v pokojném průvodu prošli Prahou a připomněli si památku studenta Jana Opletala zastřeleného nacisty v roce 1939. Touto akcí se studenti let osmdesátých přihlásili k ideálům svobody a pravdy, za něž bojovali mladí v době nacistické okupace. Nešlo o nějakou historickou veteš. Byl to také naléhavý protest proti komunistickému režimu, který pravdu a svobodu po čtyřicet let utiskoval a pošlapával a který dokonce samotnou památku Jana Opletala trestuhodně zpolitizoval.  

Nasazení policie a represívního aparátu socialistického Československa dala apelu studentů zcela mimořádnou naléhavost.

Jaký význam pro nás mají události 17. listopadu 1989 dnes, po jednatřiceti letech svobody a života v demokracii? V jakém stavu se naše demokracie a politika nachází? A co dnes můžeme mít ještě společného s tehdejšími studenty? Tyto otázky jsou pro mne zvláště osobní. Byl jsem student, na demonstracích jsem trávil hodně času, jen toho sedmnáctého jsem zrovna pobýval na zahraniční stáži. Na Národní třídě však byla většina mých spolužáků z filozofické fakulty. Jací jsme byli? A co přesně se tehdy na Národní třídě stalo?

Kladu si tyto otázky z pozice dnešního politika, jako senátor mám přímou účast na politickém dění. A palčivě vnímám, že po třiceti letech naše demokracie je opět na důležitém rozcestí. Naši politici se víc než rozvoji věnují rozbroji – vymezování, vzájemnému napadání, osočování a striktnímu odmítání. Denně se přesvědčuji, že málokterý politik je odhodlán usilovat o všeobecný konsensus při závažných rozhodnutích vlády či parlamentu, která mají dopad na celou naši společnost i na několik dalších generací. Současná politika je převážně silová a cílem politických stran i jednotlivců je čím dál častěji prosazovat vlastní zájem za každou cenu. Jako by se politika stále víc odehrávala na sociálních sítích, jakoby se vzdalovala lidem, jako by stále víc fungovala sama pro sebe a sama o sobě bez ohledu na občany naší země. 

A tak není divu, že občané přestávají mít důvěru ve stát, v jeho instituce, v jeho systémy. Prezident a současná vláda svou činností, mnohdy dokonce i nečinností, ale především svou nekompetentností, nezastíraným prosazováním zájmů konkrétních firem nebo lobbistických skupin, také arogancí a otevřeným pohrdáním občany, tento pocit u veřejnosti prohlubují. Jako by si přicházeli posloužit ze státního, ale zapomínali, proč byli zvoleni.  

To, co nyní sledujeme v naší zemi, ale není skutečným smyslem demokratické politiky. Politika nesmí být jen technologií moci. Nemůže se omezit jen na horečnaté sázení fotek na facebook. Politika je totiž skutečnou službou občanům. Být politikem se nesmí omezit jenom na pouhé uchopení moci a její využití v něčí prospěch, třeba nějaké firmy nebo skupiny. Znamená to na prvním místě hlubokou pokoru a odpovědnost vůči veřejnosti. Znamená to službu ideálům, které nás přesahují.  

To vynikne nejen v době klidu a míru, ale i v dobách krize, a nemusí jít nutně jenom o pandemii. Smyslem demokracie je pomoci všem, aby dostali příležitost k rozvoji, aby našli své místo a mohli přiložit ruku ke společnému dílu. Jak chatrně vedle toho vypadají některá pofidérní politická vítězství. Vždyť přece vizí demokratické politiky není rozdělování a soupeření, ale hledání dohody a konsensu. A to vyžaduje ustavičný dialog nejen těch, kdo mají mandát, ale i se společností a s občany. 

Dávám přednost politice, která vychází ze srdce, a ne z nějakých technicistních systémů. Politice, která tkví v přesvědčení a odhodlání přijmout zodpovědnost za ostatní a být jejich vyslancem. Dobrý politik vnímá v každém okamžiku svého mandátu, že za ním stojí lidé, kteří doufají, že bude rozhodovat věci s ohledem na jejich zájmy a osobní situaci. 

Politika musí respektovat i nepsané mravní zákony. A v neposlední řadě nesmí být poplatná nejnovějším trendům, ale musí brát v úvahu celou kontinuitu politického vývoje. 

To poslední je obzvlášť těžké, protože náš každodenní život je natolik přesycen informacemi a novotami, že je snadné zapomenout na to, co bylo včera. Že včerejší lež se kolem nás stává dnešní pravdou a naopak. Že včerejší kolaboranti se nám dnes zkoušejí představit v novém šatě a spoléhají na naši krátkou paměť. Silnou roli v tom hrají moderní média a sociální sítě, které žijí krátkodobými senzacemi. Podobně vlivný je fenomén politického marketingu. A tak sledujeme, že někteří z politiků nejsou schopni plynného a ani gramaticky správného projevu, ale když pak v hlavním vysílacím čase dostanou k přečtení projev jiného autora, komentátoři jej zcela seriózně rozebírají a odhadují jeho důsledky. A přitom ten projev nepochází z politikovy hlavy, ani z jeho názorů, není pravdivý. Přesto nikdo neřekne: vždyť to není skutečné. Stačí nahlas říct nebo otevřeně napsat tuto jednoduchou pravdu.

A právě v tom spočívá fenomén 17. listopadu. V roce 1989 tehdejším průvodu nebyli žádní politici, jen mladí lidé, studenti, kteří už nechtěli přihlížet. Byli otevřené mysli,  riskovali a hledali pravdu navzdory represi. Bezbrannost holé skutečnosti, proti níž režim už nevěděl nic jiného, než nasadit násilí, protože vyprázdněnými frázemi do nekonečna čelit pravdě nelze. Navíc, když tuto pravdu mírumilovně vyjadřovaly tisíce lidí.

Revoluce jsou většinou situace, kdy rozhodné slovo nakonec řeknou obyčejní lidé frustrovaní neudržitelnými poměry. Kdy správa věcí veřejných se lidem natolik vzdálí, že se nakonec, napadena pravdivými občanskými námitkami, vzdorem nebo přímo činy, zhroutí do sebe a přestane existovat.

A to je pro mě odkaz 17. listopadu. I v dnešní době potřebujeme osobní nasazení. I dnes potřebujeme pravdivost a odvahu nazývat věci pravými jmény. V tom, že politik má pracovat v neustálém rozhovoru s občany a že si má neustále uvědomovat zodpovědnost, kterou nese nejen za sebe, ale i za ostatní.