Moje články a komentářeNovinkyPodcasty

Podcast Téma Pavla Fischera: Štefánik – výjimečný generál

 

 

4. května 1919, poměrně krátce po vzniku samostatného Československého státu, tragicky zemřel jeden z jeho zakladatelů, generál Milan Rastislav Štefánik. Nebylo mu ani čtyřicet let.

Lidé v Česku dnes vědí poměrně dobře, kdo byl Tomáš Garrigue Masaryk nebo Edvard Beneš. Hůř na tom ale jsou, když se zeptáme na generála Štefánika.

Komunisté se v Československu pokoušeli generála Štefánika z historie téměř vymazat a následky jsou patrné dodnes. Povzbudivé je, že na Slovensku vznikají iniciativy, jak osobní hrdinství a dobrodružný život mladého generála přiblížit žákům a studentům. Slováci si také generála Štefánika zvolili v populární anketě o Největšího Slováka.

 

Hrdina a dobrodruh

Ani dnes, sto let po jeho úmrtí, nepřestává podivuhodný životní příběh tohoto vědce, astronoma, vojáka, diplomata a politika udivovat. 

Vynikl ve vědě i ve vojenství. 

I. světová válka totiž docela změnila Štefánikův život. Ale nepřekvapila ho, vzhledem k mezinárodní situaci ji očekával. Dobrovolně se přihlásil do francouzské armády a absolvoval letecký výcvik, který v tehdejší době byl naprosto novým oborem válečnictví. Jako pilot se účastnil bojů ve Francii i na srbské a italské frontě. 

Poté, co se setkal s TGM v roce 1915, se začal podílet na politické práci ve prospěch budoucího státu. Spolu s Edvardem Benešem vytvořili v Paříži Československou národní radu (1916). Generál Štefánik začal systematicky organizovat československé legie. 

Vydal se i do Ruska, aby mezi českými a slovenskými krajany propojoval jednotlivé skupiny, a vytvořil zde podmínky pro nábor do legií. Byl v tom opravdu úspěšný.

O rok později, v roce 1917, se vydal i do USA. Získal zde svolení americké vlády pro nábor bojovníků pro evropská bojiště. Do Francie se vrací při nejbližší příležitosti s první skupinou legionářů.   

 

„Ja sa prebijem, lebo sa prebiť chcem“

Ze všeho, co se o generálu Štefánikovi dovídáme, je zřejmá jedna naprosto charakteristická vlastnost: šel neúnavně za svým. Měl nespočet příležitostí, aby se vyhnul boji, ale vždycky dělal pravý opak. Jel tam, kde ho bylo potřeba. Navzdory žaludeční nemoci, pro kterou musel být opakovaně hospitalizován – ale vždy jen na co nejkratší dobu.

Když se díváme na jeho život, vidíme mimořádně nadanou osobnost, která měla s TGM i s Edvardem Benešem jedno společné. Milan Rastislav Štefánik se podobně jako oni zajímal o světové dění, propojoval naše lidi i v nejvzdálenějších končinách a získával je pro věc společného demokratického státu. Československo vzniklo jen díky trvalé snaze jeho zakladatelů ukázat, že chceme mít své místo na mapě a umíme pro to něco udělat. Mít svůj vlastní stát bylo do té doby něco téměř nemyslitelného. Ale povedlo se to.

Generál Štefánik usiloval o demokracii a o samostatný stát tím, že se věnoval i širšímu kontextu poválečného uspořádání Evropy. Myslel dopředu a propojil myšlenku naší státnosti s tím, co se děje kolem. 

 

Spolupráce v Evropě je klíčová i dnes

Ani my se nemůžeme dnes tvářit, že se nás netýká spolupráce na evropském kontinentě a budoucnost EU nebo budoucnost Severoatlantické aliance. Ani my se nemůžeme zastavit u toho, že bychom redukovali civilizační ukotvení v bezpečnostním paktu na procenta HDP vydávaná na obranu, nebo že bychom redukovali EU jedině na peníze z dotací, na které máme „přeci právo” a které chceme čerpat podle našich pravidel.  

Naše spojenectví je totiž více než nějaké dotace nebo obranné rozpočty. Důležitější než peníze je politická vůle, respekt k právnímu státu, loajalita, osobní odhodlání a spolehlivost. To jsou ideály, na kterých Československo vzniklo. Dnes je mnozí považují za prázdná klišé. Nejsou prázdná. Jsou to ty nejdůležitější hodnoty, které mohou udržet naši společnost pohromadě. Máme na co navazovat a na co být hrdí.

 

To nejcennější jsou lidé

Generál Štefánik byl ministrem vojenství první vlády svobodného Československa.

Napadá mě proto, co by asi generál Štefánik řekl na adresu našich ozbrojených sil? Co by řekl k názorům, které tu a tam slyšíme, že moderní armádu nepotřebujeme a že daleko důležitější je dávat peníze na jiné priority? 

To nejcennější, co máme, nejsou naše zbraňové systémy, ale naši lidé. Naši vojáci s výcvikem, který bude na úrovni posledních výzev vojenství, tak jako v roce 1915 to bylo letectvo. Ano, naši vojáci jsou dnes velmi respektovaní po celém světě pro jejich vysokou profesionalitu a odhodlání. Nesmíme ale opomenout nové hrozby, které vidíme v oblasti kybernetiky nebo boje o vliv ve vesmíru. Svět se vyvíjí, s ním i jeho nebezpečí.

Generál Milan Rastislav Štefánik byl výjimečnou osobností. Osvědčil, že jsou dějinné okamžiky, kdy nemůžeme zůstat neutrální. Ukázal, že za svobodu je třeba bojovat. A že je třeba vybojovat místo naší země také mezi spojenci. 

 

Je třeba se zmobilizovat

Abychom dnes obstáli, je třeba se zmobilizovat, uvědomit si svou vlastní moc a úlohu. A to nejen ve vojenském, ale i politickém a především v občanském smyslu. 

Nedávno jsem vystupoval v Bruselu na výroční konferenci pořádané k patnáctému rozšíření NATO roku 1999. Promluvil tam i dlouholetý aktér spolupráce v rámci severoatlantické spolupráce. Jeho apel byl jasný. 

Na výzvy dnešní doby už armáda nestačí. Téměř všechno, co je kolem nás, se může stát zbraní použitou proti civilnímu obyvatelstvu.

Na obranu dnes už nestačí mít ministerstvo obrany a vnitra. Bezpečnostní výzvy dnešní doby jsou totiž takového rozsahu, že musíme mobilizovat doslova každého občana. Ruku v ruce s tím musíme také zvyšovat povědomí o moderních hrozbách. A především dobře vysvětlit, že sice chceme žít v bezpečném světě a v míru, ale ne všechny státy to vidí stejně. A zrovna tyto státy nás, západní demokratické státy, považují za nepřítele číslo jedna.

 

Nejde čekat s rukama v klíně

Můžeme začít třeba tím, že si uvědomíme, že pokusy o ovlivňování našich voleb se sice dějí, ale nejsou normální. Je to otevřeně nepřátelský akt, který si nesmíme nechat líbit. Je to urážka každého občana a jeho práv.

Generál Štefánik ve své době nebyl lhostejný a dobře si uvědomoval, co se děje ve světě. Věděl, že nejde čekat s rukama v klíně. Bojoval za nezávislost těmi nejmodernějšími způsoby. Byl připraven přinést i oběť nejvyšší. V tom nejlepším slova smyslu se zmobilizoval, abychom my mohli žít ve svobodě. 

Jeho příklad promlouvá dodnes.