ČlánkyMoje články a komentářeNovinkyPodcasty

Podcast Téma Pavla Fischera: Komunismus

 

 

Několik slov k vítěznému únoru

Trest smrti dostalo po komunistickém převratu 248 lidí. Na 8 tisíc vězňů zemřelo, často při nelidském mučení. Stovky lidí zastřelili na hranicích při pokusu o útěk do svobody. Na nucené práce odsoudili komunisté bez soudu na 20 tisíc lidí, v pomocných oddílech PTP jich bylo dalších 25 tisíc. Rozkradené majetky, zdevastovaná příroda a rozvrácená zem jsou smutnou vizitkou komunistické zvůle. Zavládl strach.

 

Komunismus selhal na celé čáře

V roce 1989 byl komunismu vystaven úmrtní list. Jako projekt je pro společnost mrtvý, ale jeho duch kráčí dál. Je to strašidlo nebezpečné, protože řádí všude tam, kde lidem přestane vadit lhaní, kde se spokojí s honbou za penězi (materiální základna je přeci to nejdůležitější, vždy říkali komunisté), kde se daří manipulacím se skutečností nebo kde se zapomíná. Takže ani my bychom neměli zapomínat.

 

Miloš Zeman šel mezi komunisty

Loni se prezident republiky vydal na sjezd komunistické strany. Bylo to vůbec poprvé v novodobé historii naší země, kdy hlava státu šla mezi komunisty. Miloš Zeman jim v ten den dokonce dal přednost před slavností, která se na počest velkého bojovníka za svobodu pořádala v katedrále. Kardinál Beran se vracel domů z exilu, kam ho komunisté vyhnali a kde také musel zemřít.

Celý rok se komunisté činili. Přihlásili se k vládě Andreje Babiše a rozhodli se, že ji budou „tolerovat“. A začali kádrovat, trochu jak za starých časů. Šli si dokonce stěžovat na hrad prezidentovi, hlavně na ministra zahraničí. Pan ministr prý jedná v rozporu s národními zájmy a „naprosto ignoruje naše historické zkušenosti“.

Taková slova už jsou hotovou nemravností. A to nejen proto, že tato vláda se ve svém programu hlásí k členství v EU a Severoatlantické alianci, takže komunisté museli vědět, koho podporují.  

 

Co s tím můžeme dělat?

Především nesmíme mlčet. Naše hrdiny a mučedníky nám nikdo nevezme. Je to jejich zásluha, že dnes můžeme žít ve svobodě. A pokud se tu někomu snad stýská, ať zkusí vyrazit do Venezuely. Třeba tam ještě zažije poslední křeče dalšího marného pokusu o vybudování ráje na zemi. V zemi, která doslova oplývá ropou, dnes vyhladovělí lidé bloudí po ulicích. Zbídačili je fanatici komunismu, kteří přivedli zemi doslova na buben.

Ale můžeme dělat víc. Například se starat o naše chudé. Komunista nemá patent na rozum a nemůže mít monopol na řešení otázky chudých. A už vůbec by neměl mluvit o sociální spravedlnosti. Rozsáhlá korupce za komunistů ostatně nejlépe ukázala, že navzdory hezkým slibům se dařilo soudruhům zabezpečit především sebe a své věrné. „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu“, se stalo pravidlem právě za přičinění komunistů v zemi, kterou formovalo učení Jana Husa nebo Tomáše Garrigua Masaryka.

Je dobré se občansky otužovat, abychom dokázali vystoupit z řady, až bude třeba, a s občanskou statečností si stáli za svým. To znamená osobně ručit za to, že budeme žít podle svého svědomí jako občané svobodné země, kde platí stejná pravidla pro všechny. A to je program na celý život. 

A protože je únor, je to i nová příležitost vymezit komunismu místo. Zkusme ho poslat tam, kam patří. Nejlépe do propadliště dějin.

 

Téma bylo podrobněji zpracováno jako podcast.