Výběr daní je v ohrožení, nezačneme-li s modernizací daní a se zdaněním kryptoměny

Vážený pane předsedající, dámy a pánové.

Návrhy na změnu ústavy a novelu Listiny základních práv a svobod, o kterých dneska mluvíme, jsou skutečně hodny pozornosti. Naprosto souhlasím s těmi, kdo tady vyjadřují starost o to, jakým způsobem se do našich životů nebo do naší společnosti promítá ten neustálý život online. Souhlasím. Je mi sympatické přemýšlet nad tím tématem možnosti žít offline nebo jak to udělat, abychom se nenechali semlít se všemi negativními důsledky v tom virtuálním světě. Ta debata mně přijde sympatická.

Ale ustanovení o koruně české do ústavy mi přijde v něčem vadné, proto tento návrh nemohu  podpořit. Zástupkyně předkladatelů tady říkala, že to je výraz státní suverenity a že mít vlastní samostatnou měnovou politiku je přesně to, co je potřeba jako důsledek toho, že si to povýšíme na ústavní princip. Tak si to teď zkusme pojmenovat: já mám za to, že když se na to podíváme v jiném světle, můžeme nakonec dojít k závěru, že bojujeme za takový pomníček, za svět, který se už ale nevrátí.

Uvedu tři příklady.

Co to je suverenita? Buď je to samostatná měnová politika, nebo bychom mohli říct, že to je schopnost státu vybírat daně. Naše daně, náš daňový systém je velmi zastaralý, abych to řekl cudně, potřebuje velkou reformu, protože vznikal v době, kdy jsme ještě neměli internet, jestli se nepletu. Těch úprav tam bylo jenom málo od té doby. A přitom na třech příkladech, když se na to podíváme, za prvé, zdanění velikých firem znamená, že je potřeba, abychom nastavovali korporátní daně jinak než dnes, abychom omezili jejich motivaci odcházet, přesouvat zisky do výhodných destinací nebo přímo do daňových rájů, protože prostě digitální ekonomika není žádný Divoký západ.

Když si digitální giganti vybírají daňový ráj pro to, aby se tam zabydleli se svými zisky, podle své chuti, za ně potom daně zaplatí prodavačka v supermarketu, ošetřovatelka nebo živnostník. To jsou přesně ti, kteří nemají na to, aby si platili daňové poradce nebo složité bankovní mechanismy, aby tam převáděli bohatsví.

Druhý příklad jsou daňové úniky. Daňové ráje jsou vlastně taková zbraň hromadného ničení veřejných rozpočtů. Když to budeme domýšlet chvilku dál, přesouvání majetků do daňových rájů znamená podrývání suverenity, za kterou se tady někteří přimlouvali. Co jsme pro to udělali u nás? Podívejme se, kde mají svoje majetky nejbohatší lidé České republiky, kteří tady promlouvají do politiky. Platí tady daně, mají tady svoje majetky, zdanili je a vykázali? Anebo přijdou za starostou a řeknou: potřebujeme opravit silnici k naší haciendě, k naší usedlosti, k našemu paláci – za obecní, za veřejné rozpočty, ale přitom tady daně pořádně neplatí, protože dokázali „optimalizovat“, tedy ušetřit. Ty přesuny do netransparentních jurisdikcí jsou přece veliký faul na tom, čemu říkáme společenská dohoda nebo schopnost solidarity mezi námi. Každá koruna česká ukrytá v daňových rájích, potom chybí ve školách, v sociálních službách, v nemocnicích, při opravách silnic nebo v obraně.

Třetí příklad. Bitcoin. Bitcoiny, tokeny a další virtuální měny. Tady je přece potřeba vymezit pravidla v daňovém právu, která by se vztahovala i na kryptoaktiva. Zdanit příjmy z těžby nebo z dalších validačních mechanismů, a to vše v těsné mezinárodní koordinaci.

Anonymita kryptoměn je jenom zbožné přání těch, kteří chtějí laciné zisky bez žádné odpovědnosti. Proto se mi zdá, že náš daňový systém je děravý jako řešeto.

Díry v systému výběru daní nezalepíme tím, že si do ústavy vetkneme, že koruna česká je u nás platidlem. Vždyť to bereme úplně za špatný konec. Můj předchůdce, ctěný pan senátor Láska, říkal: Napsat něco do ústavy je vlastně strašně jednoduché. Ale změnit zákony, to je děsná práce. Tak se podívejme na to, jak vypadají naše daňové zákony, a pochopíme, že to je práce, kterou opravdu nechcete dělat, ani nemůžete, protože na to nemáte ministerstvo, ale tu změnu udělat prostě musíme.

Zisky v kryptoměnách nemohou zůstávat slepou skvrnou našeho systému. Virtuální měny sice mění finanční svět, ale nijak neruší daňovou povinnost. Reforma daní v digitální době neznamená vyšší daně pro běžné lidi. Naopak. Ale zmenšuje prostor pro ty, kdo dnes neplatí skoro nic.

Kdyby vláda náhodou říkala, že se s tím nedá něco dělat, stačí, aby pověřila našeho velvyslance při OECD, aby přinesl všechny návody a nástroje, které už jsou tam připraveny. Možná zjistíme, že nástroje jsou připraveny, ale to, co nám chybí, je chuť je použít.

Navrhuji, abychom se jako Senát věnovali ještě něčemu jinému než přepisování ústavy. Já pro tento návrh nezvednu ruku, přestože připouštím, že to téma života mimo digitální svět je strašně důležité. Ale my bychom se mohli starat například o to, jak to udělat, aby tady ještě někdo platil daně – ne dneska, ale za 10 let!

Neměli bychom se starat právě o to, abychom včas pojmenovali průšvih, který by nám hrozil, kdybychom podcenili hrozbu zhroucení veřejných rozpočtů? K tomu bude potřeba obrovský společenský konsensus. Mohu vám garantovat, že všichni, kdo jsou online, budou pod palbou našich protivníků, abychom se na tomto štípli, rozhádali a nenašli společnou řeč. A přitom to bude potřeba, tuhle reformu totiž potřebujeme nutně. Nejde o to zvyšovat daně, ale modernizovat daňový systém.

Pro tento návrh změn ústavy zvednout ruku nemohu. Zalepovat naše problémy v daních a ve výběru daní změnou ústavy mně přijde ošidné. Měli bychom spíš otevřít oči, abychom včas pochopili, kudy nám teče do lodi.

https://www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/119774/100592