NovinkyNovinky z obvoduProjevyZ akcí

Pavel Fischer k výročí konce 2. světové války (proslov na pietním aktu)

3. května 2019, památník bojovníkům za svobodu národa, Praha 12

 
Vážené dámy, vážení pánové, 
vážení přítomní,
 
připomínáme si v těchto dnech 74 let od konce druhé světové války. 
 
Tato válka byla nejkrutější a nejtragičtější válkou, jakou svět pamatuje. Postihla několik kontinentů, u nás zasáhla doslova každou rodinu. Nikdo nezůstal stranou strachu a ohrožení na tom nejzákladnějším, co máme – na životě. 
 
Na samém začátku války stál pocit ponížení, pocit křivdy. Populisté v Německu, potom i u nás slibovali vyřešit ekonomické problémy a vrátit národům důstojnost. Jejich nenávist propukla naplno, když se občan z obav z ekonomické bídy vzdal své vlastní odpovědnosti a přestal se starat.
 
Důsledky války byly katastrofální. Deziluze obrovská. Miliony obětí, zmařené životy, obrovské utrpení, zničené rodiny, zdevastovaná města i krajina. A také nenávistná ideologie, kterou je nutné jednou pro vždycky poslat do propadliště dějin. 
 
Vyrovnat se s druhou světovou válkou zůstává úkolem, který se pořád vrací a nikdy nebude úplně vypořádán. 
 
Významné osobnosti veřejného života si po druhé světové válce kladli otázku, jak je vůbec možné žít po tak tragickém dějinném zlomu. Jak je vůbec možné věřit a jak vůbec uvažovat o dobru a o člověku. Jak se postavit ke vzdělání a k vědě, když se nechali zotročit tak mocnou ideologií nenávisti a rasového čištění.
 
Celá Evropa se začala zabývat otázkou, jak zabránit, aby se tragické dějiny opakovaly. To byl také důvod, proč v roce 1949 vznikla Severoatlantická aliance, jejímž členem dnes jsme.Díky ní se evropský kontinent navzdory studené válce stal také prostorem svobody. A zatímco se v západní Evropě rozhodli sdílet svou obranu a své strategické průmyslové odvětví a položili základy evropské integrace, u nás to bylo jinak. 
 
Československo se vydalo cestou nesvobody. Volby v roce 1948, v nichž zvítězili komunisté, zůstaly na dlouhá desetiletí posledními svobodnými volbami. Nastala komunistická diktatura, represe, organizovaná nenávist ke všem, kdo něco měli nebo kdo něco znamenali. 
 
Ty doby jsou pryč. Dnes je situace o tolik lepší. Zanedlouho oslavíme třicet let od sametové revoluce. Před několika týdny jsme oslavili dvacet let výročí našeho přistoupení do NATO. Připomínáme výročí našeho vstupu do Evropské unie. Máme za sebou několik desítek let života v míru a ve svobodě, na který jsme si tak rychle přivykli. 
 
Ale všechno není v pořádku. Možná víc než kde jinde můžeme na tomto místě pojmenovat problém, kterému čelíme dnes. Tím problémem je naše liknavost. 
 
Váhavě vynakládáme prostředky na obranu naší vlastní země. A tak naši vojáci mají často vybavení, které pamatuje ještě studenou válku a pěticípé hvězdy. Nejde jen o obranu naší vlastní země, ale i o odpovědnost vůči našim spojencům, kteří nám nabídli bezpečnostní záruky, o nichž se našim předkům ani nesnilo. Ale to není všechno. Váhavě se vyslovujeme proti bezpráví ve světě – vždyť bychom mohli přijít o obchodní příležitosti. A váhavě se hlásíme také o slovo v rámci EU. Z Evropské unie jsme udělali kasičku nebo přepážku na peníze. Dosud jsme peníze jenom čerpali. Skutečný test přijde brzy, až bude  i na nás projevit solidaritu se slabšími a chudšími. Dokážeme pochopit, že je to i v našem bytostném zájmu? 
 
Můžeme přitom být právem hrdí na to, že patříme do elitního klubu NATO, který nám zajišťuje takové jistoty a takové spojenectví, jaké jsme v historii nikdy dříve neměli. 
 
Můžeme být právem hrdí na to, že jsme součástí velkého evropského projektu, který otevírá možnosti našim mladým i našim expertům, nebo těm, kdo mají obavy o bezpečnost tváří v tvář velkým zahraničním mocnostem. 
 
Můžeme být právem hrdí na to, že je naše společnost demokratická a že se přihlásila k nedělitelným lidským právům. Patříme ke světové špičce v oblasti spravedlnosti a její vymahatelnosti, a nemůžeme proto přehlížet porušování práv lidí ve světě. 
 
Ano, zdaleka nežijeme v ideálním světě. Ano, ani dnes nemůžeme zůstat stranou velkých zápasů. Ano, ani dnes nemůžeme zůstat neutrální, protože tu jsou vážná ohrožení zevnitř i zvenku. 
 
Ohrožením zevnitř je lhostejnost a neochota žít jako společnost. A ohrožením zvenku jsou pro nás cizí mocnosti, masívní příliv lidí z teritorií, kde vládne bída, hlad a bezpráví, a propaganda v průmyslovém měřítku.
 
Moderní propaganda se snaží zrelativizovat vše, čeho jsme dosáhli a co máme. Chce v nás vyvolat dojem, že žádná pravda už není a že nikomu se nedá věřit. Snaží se nahlodat náš úsudek a zasít pochybnosti, a časem šířit i nenávist. Snaží se nás přesvědčit, že potřebujeme silné lídry s velkou mocí.
 
Tato cesta ale může vést do záhuby. 
 
Neztrácejme proto ze zřetele věci, které nás přesahují. 
 
Ti, jejichž památku dnes připomínáme, nebyli liknaví. Věděli, že nemohou čekat s rukama v klíně.  
 
S hlubokou úctou se proto dnes skláníme před jejich odvahou. Nezůstali v závětří, ale za svobodu a nezávislost bojovali a položili i oběť nejvyšší.   
 
S hlubokou úctou k nim chceme dnes mít také naději, že podobně jako oni to dokázali ve druhé světové válce, dokážeme se postavit zlu i my dnes.
 
Děkuji Vám za pozornost.