Svět včerejška, globální chaos a kudy vede cesta pro mladé? Projev v Krakově

17. ročník letní školy mladých ze zemí Visegrádu

2. července 2018, Villa Decius, Krakov

Milí přátelé,

děkuji za pozvání na 17. letní školu zemí visegrádských zemí do Krakova. Vidím, že jste se tu sešli snad ze všech kontinentů a deset dní budete naslouchat, přemýšlet a diskutovat o tom, co se děje, co je třeba dělat v dnešní době a kudy vede vaše cesta.

Co je vlastně ve vzduchu? A jak bychom na to měli reagovat?

Moje vystoupení dostalo název Svět včerejška, globální chaos a kudy vede cesta pro mladé?

Dovolte mi nejprve vysvětlit, proč jsem ve spolupráci s organizátory zvolil do názvu právě tato slova.

Ve své stejnojmenné knize Svět včerejška v roce 1941 Stefan Zweig vykreslil Evropu své doby mistrovskou rukou. Jde o něco mnohem více než o nějaké paměti na dobu dávno minulou. Napsal totiž dlouhý smutný povzdech nad světem, který už není a s nímž zmizely hodnoty umírněnosti, tolerance, humanismu a uměleckého hledání celé generace. Ve třicátých letech, kdy ve střední Evropě poklidnou důvěru a prosperitu střídá barbarství a zoufalství, nastupuje také Adolf Hitler. V Zweigových očích se stal naprostým popřením toho, čeho si vážil a v co věřil.

Nevím, jak to bylo dřív – ale číst tento poslední text Stefana Zweiga právě dnes v člověku vyvolá mnoho otazníků nad tím, co vlastně prožíváme my samotní a jak to nejlépe pojmenovat.

Text tohoto spisovatele je totiž mistrovským dílem. Přestože si člověk může říci, že období zná, autor nám nabízí něco nového: intimní pohled na svět, který se dostal na práh velké katastrofy dvacátého století.

Druhá část názvu mého vystoupení mluví o globálním zmatku. Takto uvažoval ve své knize z roku 2003 pařížský intelektuál Tzvetan Todorov. Ale mám tu na mysli především Zbigniewa Brzezinského, který proslul jako významný aktér světové politiky, a to nejen po boku amerického prezidenta.

Naléhavě varoval, že 21. století dost možná přinese novou tyranii. Tyranii globálního chaosu. Podle něj možná nebude třeba se tolik obávat nadvlády nějakých tyranů, ale daleko spíše zmatku, který našemu století přinese ještě větší nejistotu, než znamenalo století dvacáté.

Zbigniew Brzezinski, který takto promluvil v Bratislavě na konferenci Globsec v roce 2103, uzavíral své vystoupení společným apelem na Američany a Evropany, aby nepodcenili odpovědnost, kterou mají společně vůči světu. Svět totiž potřebuje, aby Západ byl právě v takové chvíli schopen společně konat.

Jeho slova jsou nesmírně aktuální již dnes, a to od jeho vystoupení uplynulo jen pár let. Bude tedy záležet i na vás zde, zda v té velké zkoušce naše země obstojí.

Takže, co se to dnes děje? Co je ve vzduchu? A co dělat, abychom se připravili na výzvy, které teprve přijdou?

Nedávno mě zarazil jeden historický text, který stojí za delší citaci. Naléhavost, s níž tehdy vystoupil Alexis de Tocqueville v Poslanecké sněmovně francouzského parlamentu, stojí za pozornost. Ve svém apelu na kolegy poslance poukázal na příznaky postupující choroby, která zachvátila tehdejší společnost, a doslova je burcoval k akci.

Jeho slova stojí za to připomenout:

„Pánové,

cítíte nějakým instinktem, který člověk ani neumí analyzovat, ale který k nám promlouvá s jistotou, totéž, co já? Cítíte, že zem se v Evropě znovu chvěje pod našima nohama? Také cítíte, jakoby se opět zvedal vítr revoluce?

Nevím, zda to pomůže, abyste mi nyní naslouchali. Ale padnu před vámi klidně na kolena, jenom abych vás přesvědčil. Hrozí nám velké nebezpečí. Neberte prosím mé varování jako nějaký řečnický obrat.

Ano, nebezpečí je tu. A je nesmírně vážné. Proto vás nežádám. Ale rovnou burcuji, abychom neztráceli drahocenný čas.

To nebezpečí můžeme totiž společnou rukou zmírnit. Ještě máme čas.

Před tím zlem se můžeme bránit. Ale musíme zvolit odpovídající léčbu a nepustit se jen do odstranění nějakých příznaků. Musíme jít rovnou do samotného jádra choroby, která propuká. Ano, změny zákonů nám budou třeba. Ale musíme provést reformu volebního zákona a vůbec změnit práci celého parlamentu.

Nejsem naivní, abych si namlouval, že nějaký zákon dokáže změnit osud národů. Protože změnou zákona stejně žádné velké události nezařídíme.

Jde o něco víc. Musíme změnit ducha vládnutí.

Nechte si klidně zákony, jaké jsou. Když se vám to líbí, aťsi. Děláte chybu, ale nechte si je. Ponechte klidně i lidi ve funkcích, když vám to udělá radost, nemám s tím problém. Ale pro Boha živého, změňte ducha, s nímž dnes vládnete. Když to nezměníte, dovede nás to do propasti.“

Strhující řeč, z níž jsme zde citovali úryvek, skrývá jeden důležitý detail: Alexis de Tocqueville takto promluvil 29. ledna 1848. Tedy v roce, kdy Evropu zachvátily revoluce. Začaly na Sicílii, do France se rozšířily již v únoru, tedy pár týdnů po jeho vystoupení, a pokračovaly do Německa, Itálie a Rakouského císařství. Skončily represemi, které učinily přítrž nadějím liberálů v tehdejší Evropě.

Takže, co je ve vzduchu dnes, v roce 2018? Cítíme, že se zvedá vítr? A odkud? Nebo cítíme, že se zachvívá země?

Ať je to jakkoli, s Tocquevillem můžeme rovnou říci – změnami zákonů nebo lidí ve funkcích toho moc nezměníme. Je třeba měnit ducha, s nímž se dnes vládne.

To se dobře říká, ale kde najít nějaké stavební kameny, z nichž celou změnu začít skládat? A je-li tu skutečně prostor, jak by se měli mladí lidé dnešní doby připravit, aby se stali aktéry této změny a aby jejich jménem nejednali jiní?

Dovolte mi do další naší debaty přinést sedm stavebních kamenů.

První kámen, identita. Každý víme, jak jednoduché je ve světě online technologií vypadat jako někdo jiný, někoho kritizovat, vystupovat pod smyšleným jménem a najít si novou identitu. Těch identit můžeme mít dokonce několik. Každá nová identita nám dává nový začátek, novou osobnost, nový charakter.

Ve světě offline, tedy mezi lidmi, kde stojíme tváří v tvář, je to však o tolik složitější! Lidé znají naše jméno, naši tvář, vědí, jak jsme vypadali jako děti nebo co jsme provedli. Naše identita, to je také naše rodina, naše škola, místo, kde jsme vyrůstali. Není to zrovna jednoduché s tím vším se kolikrát srovnat. Člověk se musí učit, jak s tím žít, jak obnovovat důvěru a přátelské vztahy, jak najít mír v sobě a vůči druhým po tom všem. Občas to znamená přiznat chybu a podat ruku na usmířenou.

Tím prvním místem pro každé takové hledání je rodina. Ale co dělat, když – jak rovnou můžete namítnout – je dnes rodina v krizi?

Druhý kámen, rychlost. Všimli jste si sami – obratem ruky můžeme něco změnit, k něčemu se přihlásit, něco koupit. Můžeme mít impakt – a jako zákazníci nebo jako voliči se hned pro něco rozhodnout. Oč těžší je pak mluvit o něčem, co vyžaduje čas. Oč náročnější je mluvit s někým, kdo s námi nechce souhlasit.

A přitom ze zkušenosti víme, že nejdůležitější věci v životě stejně potřebují trpělivost a hodně času. A čas potřebují i strategická rozhodnutí. Dokud si neuvědomíme, že za jeden den, jeden rok nebo jedno volební období klíčové reformy neprosadíme, že pro ně potřebujeme delší časový prostor, nepoznáme, jaké nebezpečí nám hrozí, když budeme věřit marketingovým slibům, že se všechno dá zvládnout jedním vrzem, třeba když ve volbách dáme hlas „tomu pravému“. To přeci vůbec nemusí stačit.

A také nikdy nepochopíme, jak vážně oslabeni můžeme být při jednání s Pekingem. Čína si totiž umí počkat. A koná s dlouhodobou perspektivou. Skutečnou výhodnost rozvíjení vztahů s ní uchopíme teprve ve chvíli, kdy zkusíme uvažovat jako oni.

Třetí kámen, aktéři. Když se člověk rozhodne k akci, probudí tím ostatní. Musí se však především osmělit sám. A možná pak ucítí, že může věci měnit. To sebe-uvědomění ho může přivést k sebe-vědomí. Ten, kdo se rozhodne konat, má šanci dostat se na stranu vítězů. Nebo alespoň těch, kdo se nebáli jít s kůží na trh a alespoň to zkusili.

Na opačném konci stojí lidé, kteří zůstali diváky. Mají pocit nemohoucnosti. Jsou pasívní, jako by je někdo ochromil. Mají za to, že nejen nemohou dělat nic, ale dokonce se cítí jako oběti. A tak nečtou noviny, nezapojují se, nechodí ani k volbám. Je jich kolem nás víc a i s nimi je třeba najít společnou řeč.

Čtvrtý stavební kámen je o demokracii. Její povaha není přirozená, ale je smluvní. Demokracie, to jsou pravidla, která člověk má chovat ve vážnosti. Řídit se jimi, bojovat za ně, respektovat je. Demokracie je vlastně společenská smlouva. A ta možná s ohledem na vývoj společnosti potřebuje čas od času obnovit, omladit, aktualizovat. Její mechanismus potřebuje promazat.

Důležité je zmínit, že demokracie je tak trochu chladná. Nevytvoří pocit sounáležitost. Nedá nám zažít společenství. A nevytvoří sama od sebe pocit společného osudu. Jako by neuměla vytvořit pozitivní emoci. A tak potřebujeme něco navíc. Nějaké vzepětí ducha. Aktéry, kteří pomohou demokracii dát vřelost a vdechnou jí cosi, co nám dá zakusit pocit sounáležitosti.

Pátý stavební kámen je o tom, odkud jsme. V dnešním světě se cestuje. Člověk cestuje za byznysem, a nemusí rovnou být ze šoubyznysu, ale může pracovat třeba v bankovnictví nebo obchodních či stavebních firmách, které po světě působí. Cestujeme jako turisté. Cestuje se z náboženských důvodů. A technologie nám otevírají daleké kraje doslova na jedno kliknutí. Cestuje se však i nedobrovolně.

Tak trochu proti své vůli jsou na cestách lidé bez domova. Nikde je nikdo nečeká a nemají kam se vrátit. Na cestách jsou ti, které vyhnali z domovů. Světem bloudí i migranti a uprchlíci, kteří zachraňují holý život.

Na opačném konci mezi těmi, kdo necestují, jsou třeba zemědělci. Farmáři, tedy dcery a synové půdy, kteří někde zapustili kořeny. Zdědili grunt, mají starou identitu, perou se s ní. Stojí za pozornost, že nejvyšší počet sebevražd najdeme – například v dnešní Francii – právě mezi zemědělci na venkově.

Co se to děje? Jsou-li i tam na venkově naše kořeny, znamená to – řečeno spolu s Tocquevillem –, že už fouká vítr, takže to v kořenech praská a lidé tam trpí mnohem více než dřív? Určitě bude stát za to na toto téma vést další diskusi, protože přicházíte z různých zemí světa. Ale pojďme k dalšímu stavebnímu kamenu.

Moderní technologie vytvořily ve společnosti průrvu. Je tady a dobře ji cítíme: prasklina, která se šíří může společnost rozlomit na kusy. A tak bychom neměli spoléhat na nějaké algoritmy, aby za nás společnost skládaly do nových tvarů a nabízely nám nové přátele, a ty ostatní nám pomáhaly mazat a zapomenout. Neměli bychom připustit, aby nějací inženýři vymýšleli, jak společnost poskládat dohromady a promlouvat do toho nejcennějšího, co máme. Tedy do našich přátelství.

Společnost, to ale nejsou jen přátelé, to jsou přeci také instituce. Soudce, starosta, poslanec, učitel, policista. Jejich role je nezastupitelná. Usměrňují očekávání, dávají rámec pro emoce, které by se jinak mohly lidí zmocnit. Nabízejí kalendář, připomínají pravidla hry, uklidňují rozjitřené, pomáhají těm, kdo se opozdili a kdo nestačí ostatním.

Jak ale poradit institucím, když si lidé dnes většinu novinek hledají na Facebooku? Umíte si představit, jak třeba ústavní soud vysvětluje nějaké své rozhodnutí v několika větách na Facebooku? Nebo že nějaká slovutná instituce zkusí komunikovat na Snapchatu či Instagramu? Mohli bychom citovat příklady, kdy instituce něco takového zkusily neúspěšně, nebo to rovnou předem odmítají. A tak sice žijeme připojeni na Facebook, ale přitom potřebujeme k životu jako společnost instituce, které tam jsou jen málokdy. Ale teď od institucí ještě jednou zpátky k lidem.

V dnešní společnosti se přetrhaly převodní pásy, jimiž se přenášela zkušenost od starších k mladším. Své prarodiče proto pravděpodobně na Instagramu nepotkáte. A přitom role starších byla v každé lidské společnosti nezastupitelná. To oni nabízejí historickou zkušenost. To oni dávají hloubku a kontext tomu, co prožíváme. To oni propůjčují potřebnou autoritu. Když budeme mluvit o tom, co dělat, neměli bychom zapomenout na to, jak pro samé technologie neztratit naše seniory a s nimi i ten vzácný přenos mezi starší a nastupující generací.

Jako sedmý stavební kámen jsem si vybral bezpečnost. Jak se vůbec máme cítit bezpečně, když jsme si sami sebou nejistí? A jak vůbec pojmenovat, co se kolem nás děje a v čem se změnilo bezpečnostní prostředí?

Jsou mezi námi Ukrajinci: na Ukrajině, kterou napadla Ruská federace, v ozbrojeném konfliktu promlouvá těžké dělostřelectvo. Přestože jsme v devadesátých letech mohli chvíli snít o světě bez zbraní, a bez zakázaných zbraní – v Sýrii se používají zakázané chemické zbraně ještě i dnes. A nejen v Sýrii, dokonce i na území Evropské Unie, jak jsme viděli v nedávném útoku v Salisbury.

Zatímco dříve jsme o pirátech četli hlavně v dobrodružných knihách, dnes násilníci na moři vážně ohrožují světový obchod. A to tak vážně, že dokonce Česká republika, která sama moře ani námořnictvo nemá, do společné operace vyslala své vojáky. Takový pirátský útok by totiž měl vážné dopady i na nás.

Ale seznam není zdaleka úplný – kybernetické útoky hrozí, že zastaví životní funkce dnešních států. A mohli bychom pokračovat – masívní dezinformační útoky zasévají nejistotu a podlamují důvěru mezi občany a institucemi jejich státu.

I proto je třeba se strategicky připravit na to, že tu je nějaké nebezpečí a není jenom na papíře. Je reálné a hrozí ovlivnit naše životy. I proto je tak důležité naučit se rozlišovat. Odlišit nepřátele od těch, kdo jsou našimi spojenci, a podle toho s jedněmi a druhými také jasně jednat. K jedněm se přihlásit bez podmínek, k druhým zachovat opatrnost. To vyžaduje nejen velkou míru schopnosti rozlišovat, ale také dávku odpovědnosti, kritického myšlení a odvahy od těch, kdo mají veřejnou odpovědnost, i od těch, kdo chodí k volbám. Tolik sedm stavebních kamenů pro naši další diskusi. Dovolte mi nyní jednu velmi osobní poznámku a pár slov na závěr.

S mou ženou Klárou máme čtyři děti. Ten nejstarší byl od malička postižený. Jeho choroba vlastně ani pořádně neměla jméno. Jen jsme časem poznali, že postupuje. Udělali jsme tehdy těžké rozhodnutí, že se o něj budeme starat doma sami, a to pokud možno až do samotného konce. Když nás kluk opustil, časem jsme si uvědomili, jak moc nám chybí. Bylo mu devatenáct.

Ano, člověk je připraven připustit, že postižení lidé potřebují pomoc od těch zdravých. Ale zjistili jsme, že opak je také pravdou. To znamená – zdraví potřebují mít kolem sebe i ty, kdo se neobejdou bez pomoci. Ta potřeba je vzájemná.

Když jsme pozorovali našeho syna, který především v závěru života potřeboval pomoc ve dne i v noci a doslova na nás závisel, uvědomovali jsme si, že i když jsme si sáhli doslova na dno našich sil a bez pomoci přátel bychom to nikdy nedokázali, nebyli jsme nešťastní, právě naopak.

A tak jsem dnes přesvědčen, že každý člověk potřebuje někoho, na němž může záviset, na koho se může spolehnout, a komu také může pomáhat. Možná jedna z cest ke štěstí vede právě tudy. Tedy přiznat si v naší křehkosti, že jeden druhého prostě potřebujeme.

Za chvíli bude diskuse – takže co říci závěrem?

S Václavem Havlem, jehož text Moc bezmocných ukázal tolika lidem, že lze něco dělat i v podmínkách nesvobody, nejprve jediné – každý z nás je nejen divákem, ale může se stát jednoduše i aktérem na naší skromné úrovni. Ten jeho text neztratil vůbec na aktuálnosti, můžete posoudit sami.

Je však třeba obnovit vědomí odpovědnosti. Opět jedno z velkých témat Václava Havla. Svět má tehdy naději na lepší budoucnost, když se budeme učit jednat odpovědně. Ve chvíli, kdy se nasadíme pro druhé, totiž začínáme utvářet svůj vlastní osud a dost možná jsme na cestě lépe se vyznat sami v sobě, protože tím nahlédneme i naši vlastní identitu.

Tak jako jsme si uvykli, že je normální chodit do posilovny a pěstovat fitness, abychom fyzicky nezakrněli, je třeba si uvědomit, že je dobré trénovat se i v dalších věcech. Ano, neměli bychom zakrnět, a proto je třeba trénovat se v přátelství, v lásce, ale i v odpovědném postoji k lidem kolem nás. Nasadit se pro ně není samo sebou, musíme se to každý učit a zkoušet.

Až zde skončíme a pojedeme domů, nezapomeňte, že jednou z prvních věcí může být, že vyrazíte za svými prarodiči. Za prastrýcem nebo pratetou, protože u nich objevíte kus vaší vlastní identity. Otužilost každé společnosti totiž začíná právě tam.

I proto je třeba naslouchat jejich zkušenosti, někam patřit, zapojit se do místního dění – vytvářet společenství a pocit sounáležitosti. Protože v rodině si člověk může vyzkoušet, co to je solidarita, co to je zdarma přijímat a zdarma dávat, co to je sloužit, jak se vytváří důvěra, nebo jak se srovnat s tím, když někdo blízký má jiný názor než já.

Nezapomeňte, že dlouhodobý horizont je mnohem důležitější než to, co můžeme rychle mít teď hned. Trpělivost a cílevědomost jsou možná klíčem k úspěchu tam, kde se nám nedaří.

A nakonec – nestyďte se, když zjistíte, že závisíte na druhých. Že je prostě potřebujete a že podobně ani oni se bez vás neobejdou. Sáhnete si u toho pravděpodobně i na dno svých sil. Ale možná je to prostě jedna z cest k tomu, abyste byli v životě šťastni.

Těším se na naši diskusi a děkuji moc za pozornost.