„Kéž by nám pánbůh všeliké to vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčil“

Vážený pane předsedo, vážený pane poslanče, dámy a pánové. 

To je vážná věc, o které dneska jednáme. A přitom se stále vrací pocit, jako kdyby to bylo spíchnuto horkou jehlou. A teď už nemluvím jenom o tom čase, který vymezil předkladatel, ale i o dalších věcech, které já tam vidím.

Jak známo, státními symboly České republiky jsou, a teď cituji ústavu, hlavu první, čl. 14, velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna.

Je v tom cosi velmi důležitého, co dnes projednáváme, protože vlajka to není jenom rok 1918 nebo 1920, vlajka je symbolem hodnot, které jsou zakotveny v ústavě. To jsou vláda práva, rovnost před zákonem, ochrana svobody, ochrana svobody shromažďování nebo svobody slova… Máme přitom vládu, která prosazuje zákonné úpravy, kterými jako by chtěla sešněrovat nevládní organizace, nasadit náhubek veřejnému vysílání, oslabovat státní správu, protože úředníci by mohli komplikovat vládnutí. Máme premiéra, který se nechce vydat soudům, protože prý nemá v ně důvěru. A tak se mi zdá, že když mluvíme v tomto kontextu právě o návrhu učinit z české vlajky důležitý symbol zakotvený zákonem, měli bychom si vyjasnit slovník i to, co za tím vidíme.

Předkladatel tady mluvil o „zajímavých konsekvencích“. Já bych na některé souvislosti chtěl upozornit. To, že máme mít úctu k vlajce a ke všem státním symbolům České republiky, o tom opravdu není sporu. Máme to zakotveno v ústavě. Ale když jsem přemýšlel nad tím, v jaké podobě se nám to sem dostává, v takovém spěchu, přičemž z těch sedmi státních symbolů je tady jenom jeden, začalo to na mě působit jako prázdné gesto. Trochu povrchní, možná až trochu směšné. 

Vzpomněl jsem si na píseň „Hej, Slované“ z první poloviny 19. století. Slavná píseň, která vstoupila do historie. Každý maturant to musel znát. A připomínám jenom, že tato píseň končí trojím zvoláním: Hurá, hurá, hurá. Ne nadarmo se mluvilo o prázdném hejslovanství. Proti tomu bojovala celá řada osobností naší kultury, celé generace našich učenců. 

Mezi nimi byl například Josef Jungmann, který proslul jako kritik povrchnosti a úpadku jazyka. Jako ten, kdo si ve své době všiml, že lidé, kteří sice nečtou, nestudují, nemluví správně česky, ale zato se tváří jako vlastenci, přestože mluví komolenou češtinou a kulturně jsou úplně dutí. Ano, Josef Jungmann, otec moderní češtiny. Říkal o tom, že nepovažuje za Čecha toho, kdo tu sice žije, ale neumí česky. Já bych to nevytahoval, ale když jsem nad tím přemýšlel, tak mně to přišlo vlastně úsměvné. 

Neměli bychom si napřed ověřit, kolik členů současné vlády má platné osvědčení o složení maturitní zkoušky z češtiny? Vždyť ty obrazy tady máme před sebou. Na Jungmanna navazují další klasici. 

Karel Havlíček Borovský s velkou sžíravostí mluvil kriticky o politických stranách ve své době, a to mluvíme o období, které dávno předcházelo přijetí zákona o naší vlajce, o níž je dnes řeč. Karel Havlíček Borovský, který musel odejít do exilu, jak známo, říká: Veliký počet občanů, buď velmi málo, nebo docela nic, nerozumí záležitostem politickým, a tak mnohé politické strany tím dostávají příležitost šiditi mnohé občany v naší zemi. 

Karel Havlíček později říká: Problém naší země je, že si každý ministr může vydat na cokoliv miliony, které potom musí zaplatit celý národ. 

A měl bych pokračovat dalším klasikem, kterého každý maturant by měl znát, cituji: To už je tak v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti. Mejlejí se i ministři. To říká hostinský Palivec ve slavném textu Jaroslava Haška. 

To znamená, ani ministři, ani premiéři nejsou neomylní. 

A já mám pocit, že jsme tady svědky námětu nebo návrhu, který sice jako kdyby šel správným směrem, ale je úplně mimo. Jde mimo ústavu a jde mimo tu tradici, ve které se kultivoval fenomén české kultury, kterou bychom měli mít na prvním místě a pamatovat, s Josefem Jungmannem, na péči o jazyk.

A tak bych rád, abychom, dříve než pro to budeme hlasovat, a já pro tento návrh nemohu zvednout ruku, abychom si připomněli i poslední větu od Karla Havlíčka Borovského, který řekl, cituji: „Kéž by na pánbůh všeliké to vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčil.“

To znamená, abychom od slov přešli k činům. 

Zdá se mi, že zkrátka jak je tento návrh na první pohled líbivý a pěkný, tak je v něm cosi falešného. Studujme naši historii, abychom pochopili, jak nebezpečné může být i takové fangličkářství, které na první pohled vypadá vlastně tak pěkně.

Jazykově upraveno. Přepis celé rozpravy je zde