V EU musíme změnit uvažování – nejen o obraně a způsobu jejího financování

Všichni bychom si přáli, aby válka skončila.

Když by přestal bojovat ukrajinský tábor a ukrajinská armáda se stáhla do kasáren, tak skončí Ukrajina. Když by přestal ale bojovat naopak ruský prezident se svou armádou, tak Ukrajina zůstane. A nastane ten mír. Proto bychom měli být velmi obezřetní v tom, abychom nevstoupili do téhle logicky jenom s tím, co si sami přejeme. Jak se říká v angličtině, je to takové to: „přemýšlení na základě našich přání.“ A ta přání mohou být velmi pozitivní. A velmi dobrá. Ale měli bychom vzít realitu v potaz. Jenom jeden příklad, abyste věděli, proč o tom tady mluvím.

Rusko nejenom že obsadilo Krym, ale do své ústavy si vepsalo, že území Ukrajiny, které patří Ukrajině a které je mezinárodně z hlediska mezinárodního práva také Ukrajinou, tak prý patří Rusku. Jsou to celkem 4 administrativní oblasti vedle toho Krymu. Luhanská, Doněcká, Chersonská a Záporožská. A tyhle čtyři oblasti si Rusko dalo do ústavy, jako že jsou jeho. Ale přitom kontroluje vojensky sotva jednu z nich. Takže už v současné chvíli vidíme rozbušku, nebo vlastně doutnák, který vede k další kapitole války a válčení. Protože Rusko má takovou ústavu už dneska. A má povinnost pokračovat v té válce.

Zatím jsme neslyšeli z Kremlu, že by někdo tenhle závazek zpochybnil. Zatím jsme neslyšeli z Washingtonu, že by někdo po Rusku chtěl, aby si srovnali priority, protože toto území jim nepatří. A proto bychom měli být obezřetní v tom, jak o těch věcech uvažujeme, protože příště si může Rusko napsat do ústavy, že mu patří jiná část území. Třeba Karlovy Vary. Dělám si z toho legraci jenom do jisté míry. Dobře víme, že z hlediska bezpečnostního právě v oblasti Karlových Varů aktivity konzulátu Ruské federace, než byl zavřen na základě doporučení bezpečnostních institucí České republiky, vyvolávaly velmi vážné otazníky o tom, podle jakých zákonů tam lidé, kteří měli u nás povolení k pobytu, vůbec uvažovali. A zda respektovali Ústavu České republiky.

Proto si myslím, že bychom měli mít skutečně za cíl dlouhodobě přinést co nejrychleji příměří pro Ukrajinu a zastavení bojů. Ale ta válka bohužel pomalu ani rychle nekončí, jak tady dneska padlo.

A nyní k té dluhové brzdě. Naprosto souhlasím s tím, že rozhodnutí německého parlamentu o zrušení dluhové brzdy má neuvěřitelné dopady. A to také na nás a celou Evropskou unii, nejenom na Německo. Když se totiž podíváme na dosavadní zdroje pro výstavbu armád a schopností a sil na území Evropské unie, tak tady máme paradox.

Na jedné straně tady máme Evropskou unii, ale ta nemá v této věci příliš mnoho kompetencí. To znamená, měli bychom respektovat ten právní rámec, který je skutečně velmi jasný a zřejmý. Na druhé straně jsou tady obrovské potřeby právě synergicky vytvářet spolupráci tak, abychom mohli dělat mnohem více. A to i v situaci, kdy některé státy – Maďarsko na prvním místě a dneska i Slovensko na druhém místě – setrvale každé jednání Evropské rady blokují svým vetem. A podobně hrozí vetem i v Severoatlantické alianci. Musíme si uvědomit, že budeme-li takhle opakovaně vystavováni povinnosti brát ohledy na to, co zrovna maďarská vláda považuje za důležité, například abychom neuvalovali další sankce na některé představitele ruského režimu – jedním z nich byl třeba patriarcha Kirill, velký přítel Vladimíra Putina a zasloužilý agent KGB – tak potom máme problém. Protože činnost právě patriarchy Kirilla je bezpečnostním ohrožením. A budeme-li před tím zavírat oči, a někteří v rámci Evropské unie například dávat ruce pryč, tak potom se budeme sami oslabovat.

Domnívám se, že nám tady opravdu před očima vyrůstá obrovský úkol změny kultury uvažování o financování obrany na evropském kontinentu. Dneska jde celá řada úspor – například seniorů – z Evropské unie do Ameriky. Nejspíše senioři mají pocit, že v Evropě se špatně s jejich úsporami nakládá a lepší podmínky pro zhodnocení svých celoživotních úspor najdou v Americe.

Kdyby se nám podařilo na evropské bázi v Evropské unii vytvořit zajímavé konkurenceschopné prostředí, a to bude trvat nejednu evropskou radu, to nám bude trvat rok nebo dva nebo tři, tak potom se nám podaří i tyto významné úspory, protože Evropa je velmi bohatý kontinent, také udržet na evropském kontinentě. Tyto pútostředky tedy nebudou chodit financovat například podnikatelské projekty do Ameriky.

Podobně celá řada soukromých peněz je připravena se do toho úsilí zapojit. Čili nemusí jít nutně o peníze daňových poplatníků. V rámci Evropské investiční banky máte například model, který umožňuje pracovat na principu partnerství soukromého a veřejného. V rámci obrany se to dotýká například výstavby infrastruktury. A teď je otázka, která opravdu míří k nám: kolik těchto možností využila Česká republika?

Pokud ty možnosti tady dneska jsou, abychom šetřili například na investicích do infrastruktury, do kasáren, do vojenských objektů, do datových center a dalších právě s přispěním soukromého kapitálu, tak já si kladu otázku, proč to neděláme? Detaily rád vysvětlím později, bude-li vás to zajímat. Zde musíme úplně změnit kulturu.

Souhlasím s tím, že bychom neměli pouštět žilou evropským ekonomikám způsobem, který nás bude ohrožovat do budoucna. Ale ruku na srdce, kdybychom dneska nedělali nic, tak tím možná ohrozíme příští generaci ještě mnohem více, než když opravdu si uvědomíme, že doba je tak vážná, že se musíme postavit za zájmy našich zemí. A to musíme udělat především společně se spojenci. A v tomto případě v rámci Evropské unie, kde k tomu máme také příslušné nástroje.

Jazykově upraveno. Přepis vystoupení je zde