Rusko nás může mít na mušce. A o obraně Česka, naštvané ženě i nepořádku na Hradě

Senátor a předseda výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Pavel Fischer (BEZPP) v rozhovoru pro Blesk Zprávy promluvil o posledním roce ve stínu války na Ukrajině. Rusko je podle něj zapotřebí pokládat za velkou hrozbu a varuje, že nás může mít také na mušce. Dotknuli jsme se také dozvuků prezidentských voleb, kroků zvoleného prezidenta Petra Pavla a i nepořádku, který za sebou na Hradě zanechává odcházející tým Miloše Zemana. 

Blíží se výročí začátku války na Ukrajině. Myslel jste si, že bude trvat tak dlouho?

Ne.

V jakém smyslu? Předpokládal jste rychlé vítězství Ruska či Ukrajiny?

Rusko se na ten konflikt připravovalo a my jsme opakovaně varovali před tím, co se tam děje, abychom nepřehlédli, že může jít skutečně o vážné nebezpečí a že je třeba s ním politicky pracovat dřív, než dojde na zbraně. Vzpomeňte si, že ještě v předvečer toho konfliktu byla celá řada lidí, kteří říkali, že nám nic nehrozí. No a v Senátu jsme začátkem loňského roku schvalovali několik usnesení, kde jsme říkali, že tohle nebezpečí nesmíme podceňovat. Vzpomínám si, kolik lidí říkalo, že z toho nic nebude, protože Rusové vždycky jenom cvičí.

Bral bych obecně s velkou obezřetností naši schopnost předvídat, co bude, protože jsme se spletli v Rusku, ale i v Ukrajině, která ukázala, že se umí a hlavně chce bránit a že ví, za co bojuje. Kdybyste mi před dvěma lety řekla, že nebudeme v Africe a v Afghánistánu a naše vojáky naopak pošleme na Slovensko – a dneska jsem s nimi byl na slavnostním nástupu na Vítkově, s tou první rotací, co tam byla v rámci operačního úkolu vyslaná – tak bych vám nevěřil. Prostě bych byl velmi pokorný v tom předvídání a naopak velmi náročný v tom, jak rychle a jednoznačně na podobné hrozby musíme reagovat. 

Fischer: Máme o Rusku romantické představy. Ono ale navazuje na brutality

Podcenili jsme tuto hrozbu? Přeci jenom pár dní před válkou už na hranicích byla ruská technika apod.

Ano, myslím, že jsme to podcenili. Sice jsme se tomu věnovali, ale dokonce i v rámci bezpečnostní komunity byly autority, které říkaly, že z tohohle mraku nezaprší. Proto bych z toho velmi odpovědně vyvodil závěry, abychom si uvědomili, že ne všechno jsme schopni předpovídat a mělo by nás to vést k ostražitosti.

Proto bych vůbec nepodceňoval poznatky z ruské společnosti, které ukazují, že se ta země celá militarizuje. My tady mluvíme o nějakých Wagnerovcích nebo o trestancích na frontě, ale tam už se děti v mateřské škole učí pochodovat a na základní škole dělají branná cvičení a házejí granátem a na středních a vysokých školách se učí střílet a obnovují vojenské katedry. Celá ta země je dneska nasměrovaná do války, nejen proti Ukrajině, ale proti Západu. Musíme si uvědomit, že proti nám je režim, který se rozhodl zahájit civilizační střet, a my jsme jeho nepřítelem. Čím dřív si to uvědomíme, tím lépe.

Kdo vlastně Rusové jsou? Vnímáme dostatečně jejich mentalitu, která je od té západní odlišná, jak poukazují různí odborníci?

My to nechceme vidět a hrozně rádi na ně promítáme naši představu romantického a kultivovaného hudebního skladatele, básníka, spisovatele nebo malíře.  Ale současné Rusko navazuje na tu nejhorší brutalitu, kterou jsme ve dvacátém století viděli. Je to vlastně jednoduchá rovnice – když Putin na začátku války řekl, že na Ukrajině jsou fašisti, vlastně tím vytvořil prostředí, ve kterém se dalo mluvit o Stalinovi jako o přijatelném, protože zajistil vítězství nad fašismem. Navazují na ty nejhorší brutality a najednou je zpátky to, co jsme mysleli, že je dávno pryč. Putin zahájil střelbu na Ukrajině a my tu přípravu nechtěli vidět, promítali jsme si naše romantické představy a říkali si, oni chtějí taky žít v prosperitě.

A nemohlo se to v té společnosti změnit za poslední rok? Někteří utekli, jiní tam zůstali – například oligarchové. 

Lidí, co utekli, je ohromné množství, mnozí odešli už dávno. Putin vyvraždil politickou opozici či novináře nebo i ty, co mu nějak kladli odpor. Utíkali také lidé, co se chtěli vyhnout frontě. U nich nevíme, co si myslí o okupaci Krymu a Donbasu. Máme před sebou roztodivnou společnost, která není složená jen z elit, ale i z lidí, kteří sice utekli před frontou, ale mají v sobě virus putinismu. Například souhlasí s okupací Donbasu. A pokud připustíme, že putinismus je zvrácená ideologie, která spustila válečné zločiny, tak je potřeba jeho protagonisty postavit před soud, o vině musí rozhodnout nezávislý soud.

Rusko nás může mít na mušce. Není na to samo

Pojďme k tomu, jak jsme na tom nyní. Povídá se, že by 24. února přišel z Ruska nějaký větší útok. Obáváte se toho?

Nesmíme to podceňovat. V Moskvě určitě budou lidé, kteří mají rádi symboly, ale když bych jim do toho chtěl hodit vidle a teď budu mluvit velmi lidově, omlouvám se, tak bych řekl, že konflikt na Ukrajině, pokud to dobře počítám, už trvá od roku 2014. Těch smutných výročí tam bude mnohem víc, nejenom únor. 

Kde obecně za ten rok jsme? Schyluje se k nějakému zlomu?

Dneska se děje to, čemu říkáme opotřebovací válka. Dochází k obrovským ztrátám na životech, technice i na infrastruktuře, ale to neznamená, že se tam k něčemu neschyluje. Nemyslím si ale, že by oba státy byly nějak připraveny na průlom. Například Ukrajina potřebuje dodávky munice, jenže my jí neumíme vyrobit tolik, kolik je potřeba. Už se tam vypálilo obrovské množství projektilů a Evropě trvá nekonečně dlouho vyrobit další. Možná bychom měli ověřit, jestli výroba jede 24 hodin denně nebo jen na jednu směnu. A pokud jenom na jednu směnu, je něco špatně. Měli bychom si vzít ponaučení, že pokud toho Ukrajinci potřebují tolik, aby se ubránili, budeme něco podobného potřebovat i my. Zatím sice nejsme v přední linii, ale to neznamená, že nás Rusko nemá na mušce. 

Má na to ale Rusko vůbec kapacity? Mít i nás na mušce?

Svět není černobílý, jak bychom si přáli. Podívejme se na hlasování v OSN, kde zjistíme, že Rusko má mnoho přisluhovačů, kteří mu drží palce, anebo mu aspoň nekazí muziku. Rusko zdaleka není osamocené, vydírá, tlačí a vyhrožuje. Umí ocenit, když s ním státy spolupracují, dostanou laciné obilí nebo levnou ropu. Rusko dokázalo tímto způsobem postavit do pozoru celou řadu států.

Třeba Írán…

Írán, Severní Korea nebo i Čína, to jsou obrovští spojenci. Z Prahy to možná vypadá, že celý svět je proti Rusku, ale ono to tak není. Rusko má mocné nástroje, má velmi dobrou diplomacii a dokáže si získávat a kupovat podporu po celém světě. Ukrajina na rozdíl od Ruska není tak velká a nemá tak velké zdroje. Ta válka navíc už devět let devastuje jejich zemi. V Rusku se neválčí, tam všechno běží a nikdo jim na elektrárny neposílá rakety. Tam jim nikdo do žádné elektrárny neposílá rakety. 

Jakou roli teda má nyní mít Evropa a NATO? Další sankce, vyjadřování podpory, pořád dokola?

Máte pravdu, že je otázkou, co dál. Musíme si připustit, že navzdory velmi tvrdým sankcím se Rusku daří přežívat a že ten dopad není tak tvrdý, jak jsme si přáli, a dokonce dochází i k jejich obcházení. Funguje to ale alespoň tak, že sankce Rusku leccos zkomplikovaly.

A co tedy můžeme dělat?

Musíme si například získat některé váhavé státy v Evropě, aby poskytovaly větší pomoc. Příkladem může být i blokování německých tanků, kdy Berlín dokonce nedával ani souhlas s reexportem. 

Dost možná Rusko z té plánované ofenzívy nakonec nepředvede to, co jsme slyšeli z Moskvy. Pak je ale potřeba Rusko vytlačit – a pokud to nepůjde diplomaticky, tak hrubou silou. Mám za to, že to může být ještě dlouhý a velmi tvrdý příběh, protože pro Rusko se z toho stala téměř ikonická válka, na kterou budou vzpomínat jako na velkou vlasteneckou válku. 

A co naše příprava? 

Měli bychom si dát domácí úkol. Představte si, že by ČR potřebovala mobilizovat. Za jak dlouho bychom měli dalších 40 tisíc mužů a žen ve zbrani? To vůbec není jednoduché. Stát u nás dneska neví, kolik občanů prošlo základním vojenským výcvikem, kde bydlí, co dneska dělají a co by mohli nabídnout. Například informatici a počítačoví experti se v tom konfliktu uplatnili velmi rychle. A stát u nás nemá potřebnou legislativu a nástroje nezbytné k tomu, abychom mohli mobilizovat. To musíme dodělat. 

Tak paní ministryně Černochová už tento domácí úkol nějakým způsobem plní. Obecně ale, jsme i jako NATO na nějakou hrubou sílu připraveni? Jsme sice obranná aliance, ale když to bude zapotřebí, povede se nám to? 

Bude muset a je naší povinností občanům vysvětlovat, že svět není zabydlen samými býložravci, ale že je tu celá řada masožravců. Motivovat mladé lidi do armády je jedna věc, ale ten úkol rozvinout mobilizaci, to je druhá věc. Nejde jen o to umět odvádět lidi, ale o to, abychom to dokázali propojit i s byznysem a tím, co je ve válce potřeba. Je tu celá řada věcí, co může vypadat banálně, ale v časech nestability jsou to naprosto zásadní. Třeba aby vám fungovala elektrická síť, aby fungovalo zdravotnictví, abychom nebyli zranitelní vůči dezinformacím a manipulacím. Najednou prostě zjistíte, že těch děr pod čarou ponoru je celá řada a že třeba se srovnání s členskými státy NATO jsou země, co si s tím poradily lépe. 

To asi mluvíte o úkolech, které by chtěl Senát po vládě? 

Ano a není to chyba jen této vlády, ale asi chyba celé politické reprezentace, která se do úmoru dohadovala, jestli má dát jedno nebo dvě procenta HDP na obranu. Mnohem důležitější je ochota a vůle se bránit.

V Senátu jsme ve středu na plénu odhlasovali usnesení, ve kterém se říká, že Rusko je hrozbou pro českou, evropskou a globální bezpečnost, a proto vyzýváme vládu, aby činila potřebné kroky k zabezpečení obrany republiky. Senát nemá možnost hlasovat o rozpočtu, to není naše role, ale můžeme ověřit, jestli tedy když budeme kupovat nové transportéry, že s nimi umíme pracovat a že budeme mít dostatek munice a dobře vycvičené vojáky. 

Hledat připravenost těch spojených nádob…

Ano, to jsou ty spojené nádoby a na tom teď pracujeme, protože víme, že třeba za 10 let by na tohle mohlo být pozdě. To je zásadní, nejen nákupy, ale i to, že máme synchronizovaný kalendář a dobře vycvičené lidi. Pro případ, že by se opět ukázalo, že svět není tak romantický, jak bychom si přáli.

A co by nás mohlo vyprovokovat k tomu, abychom zasáhli touto hrubou silou? 

Pokud by Rusko poslalo raketu na Berlín, Varšavu nebo třeba Bratislavu, tak je to opravdu závažný problém a bude potřeba, abychom odpověděli jako jeden muž. To už je ale úplně jiná hra a Kreml ví, že by odpověď byla tak rychlá, že by si nestačili přeřídit hodinky. 

Kromě vstupu Ruska do prostoru NATO, co dalšího by mohlo být tou provokací?

Nechtějte po mě konkrétní nápady, abych tím nenapovídal nepříteli. 

O olympiádě i přípravě na střet Ruska se Západem

V Senátu jste předsedou pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Změnilo se za ten rok pro vás hodně věcí?

Ano, od února pořád telefonuji s kolegy po světě, ať už v rámci aliance, nebo EU. Koordinujeme kroky, abychom jako spojenci zůstávali pohromadě a schopni dalších rozhodnutí. Ono totiž není nic horšího, než když si diplomaté něco domluví, ale veřejnost o tom nic neví. A role pro parlamenty vysvětlovat a doplnit úsilí vlády vyjednat a uzavřené dohody udržet. Teď připravujeme další iniciativu s předsedy zahraničních výborů aliančních zemí. Nechte se překvapit, myslím, že to bude dobrý.

Jak se daří komunikovat i s těmi diplomaty, kteří naši spojenci nejsou.

Role diplomacie je, že se musíte bavit s každým, to necháváme ministerstvu zahraničí. My je v tom kontrolujeme, ale když už přijde žádost od nějakého diplomata, který nám chce sdělit postoje své země, čas si na něj udělám. A protože potom můžete tomu člověku nasolit i to, jak vidíme tu situaci my. Z tohoto pohledu samozřejmě potřebujeme být součinní s vládou. 

A jak jste se třeba bavil s diplomaty o tom, že se vyloučí jejich sportovci z Olympiády?

Olympiáda je hrozně zásadní věc, protože sport a politika spolu souvisí. Můžeme se třeba podívat na to, jak významný politický dopad mělo to, když jsme hráli se Sovětským svazem hokej. Celá řada sportovců z Ruska na takové akce přijíždí jenom zásluhou toho, že jsou organizovaní v armádních sportovních klubech, takže jsou vlastně vojáci. Ruské rakety také rozbily více jak 300 sportovišť na Ukrajině a na frontové linii podle některých údajů zemřelo už 220 olympioniků a jejich trenérů. Není možné, abychom Rusko do takové soutěže pustili, a kdybychom jim dali do rukou olympijskou vlajku, tak by to byla militarizace olympiády. To je potřeba naprosto tvrdě říct. Totéž platí na Bělorusy. Já jsem hrozně rád, že někteří sportovci v České republice to takhle dokázali formulovat, nejenom Dominik Hašek, ale třeba i boxerská asociace. A v Senátu k tomu také něco připravujeme. 

Ráda bych s Vámi probrala onen putinismus a kybernetickou válku. Naučili jsme se již lépe bojovat s dezinformacemi?

Pokaždé, když se musíte bránit, něco se dozvíte o tom, kdo na vás útočí a také o naší schopnosti se ubránit. Zlepšujeme se. Ostatně ruští aktéři už během covidu paralyzovali provoz některých velkých nemocnic. A mělo to obrovské dopady na občany v České republice. To jsou věci, které si musíme připomínat. Nemůžeme se tvářit, že to začalo loňským únorem. Byl tu také teroristický útok ve Vrběticích.

Ale společnost je i tak rozdělená. Každý den navíc vidíme sérii dezinformací. Řešíte to na výborech?

Náš výbor má 12 členů a těchto 12 senátorů  má pravidelně brífink na základě neveřejných a utajovaných informací. To jsou informace z první ruky z různých zpravodajských služeb, které zajišťují, abychom věděli, co se děje, a abychom neuvěřili kdejaké dezinformaci nebo drbu a podle toho vážili i další kroky, které budeme navrhovat celému Senátu. I proto dávám takový důraz na práci Senátu a i proto jsou některá ustanovení Senátu tak tvrdá. Ne proto, že bychom tady byli samí bojovníci, ale protože vidíme ten rozdíl mezi dezinformační scénou, která nám chce vysvětlovat, že to s námi Rusko myslí dobře, zatímco my vidíme pravý opak. Rusko se militarizuje a dělá všechno pro to, aby bylo připraveno na střet s celým Západem. To, co vidíme dnes, je jen předehra.

Jak to myslíte?

Čím déle se budeme chlácholit tím, že je možný mír, který nám nabídne například populistický plakát ve volbách, tím hůř pro nás. Musíme si říkat pravdu a ta někdy bolí a je syrová. Občané České republiky by měli vědět, že Rusko je hrozba nejenom pro českou bezpečnost, ale pro bezpečnost v Evropě. Bezpečnostní prostředí se dramaticky zhoršilo a my bychom se podle toho měli chovat. Máme ještě čas, máme na to prostředky, ale pokud bychom ruskou hrozbu popírali, tak si ublížíme. Proto je tak nebezpečné, když nějaký občan věří nesmyslům a šíří je.

Vy tady říkáte šířit pravdu o tom, že Rusko je hrozba. Ale někteří si lidé naopak myslí, že ta pravda, co se šíří, je lží. Jak s tím naložíte?

Měli bychom si připustit, že dezinformace tady byly s válečnou propagandou vždycky. To, čeho jsme dneska svědky, je ale v rozměrech, které tu dříve nebyly a nejsme proti tomu úplně vybaveni. Ve Švédsku ustanovili speciální instituci, která začala působit asi před rokem. Má za úkol bojovat proti psychologické válce, a to je přesně to, co musíme řešit. Jsme v psychologické válce, kdy svého soupeře zblbnete tak, že si ani nevšimne, že mu hrozí nebezpečí. Tomu se dneska musíme věnovat, a to neudělá jeden senátor nebo jeden Senát, to musí dělat vláda jako prioritu číslo jedna. A my z toho vládu budeme zkoušet.

Fischer: Na Hradě se chovali jako prasata

A budete zkoušet i nového prezidenta?

Samozřejmě.

Je podle vás výhrou, že se nově zvolený prezident Petr Pavel už staví k některým věcem aktivně? A jasně k některým státům?

Já ho pozoruji a samozřejmě přemýšlím o jeho krocích, ale řekl jsem si, že teď to nebudu veřejně komentovat, protože ještě není prezident. Je to člověk v záběhu. Kdyby se mě zeptal na názor, některé věci mu řeknu poměrně otevřeně.

Takže je ještě brzo na nějaké hodnocení?

Je brzo. Nezapomínejme na to, že prezident je státní instituce. Stát není to, že jeden Petr a druhý Franta něco udělá a pak přijde Marcela a celé to rozkope. Jeden k druhému cítíme loajalitu a ať se nám to líbí, nebo ne a ať si myslíme o našem předchůdci, co chceme, máme za úkol chránit státní zájem a umět posunovat věci dál. Uvidíme, jak to Petr Pavel zvládne, v březnu uvidíme víc. 

A není třeba brzo, aby už některé kroky podnikal?

Zatím bych to nechtěl komentovat.

Nechal po sobě podle Vás pan Zeman na Hradě nějaký nepořádek? Hodný úklidu. I třeba v zahraničních vztazích?

Slovo nepořádek je hodně diplomatické. Já bych to řekl syrověji. Ano, je tam velký nepořádek a není to jenom v zahraniční politice. Je to i v tom, co se na Hradě dělo s majetkem. Mě třeba fascinuje představa, že si kancléř vezme hradní stan pro svoji sjezdovku a nikomu tam nechybí a smlouvu dodělávají podle všeho dodatečně. To je jako z Kotěhůlek a není to hodno důstojnosti hradního úřadu, to je prostě nedůstojné. To je skandál. Docházelo tam i k majetkové trestné činnosti a ohrozila se bezpečnost státu prostě proto, že tam někdo nakládal s utajovanými informacemi jako prase – promiňte mi, to se nedá říct, jinak – když se nějaké dokumenty rozhodli skartovat.

Zatočí s tím podle Vás nová kancléřka?

Je to obrovský úkol, který má Petr Pavel před sebou. Mám za to, že má ty nejlepší předpoklady, aby se s tím popral. Já budu držet jeho týmu palce, protože není možné, aby v Kanceláři prezidenta republiky byl takový nepořádek.

Jste rád, že zalovil právě třeba v Senátu?

Celou řadu lidí, které si k sobě bere, znám. Mám za to, že je to dobrý výběr, pořád jsme ještě neviděli, kdo tam přesně půjde, a pokud jsem dobře informován, paní kancléřka ještě ani nemá seznam pracovních pozic. A s tím se špatně staví tým. Zdá se, že odcházející Miloš Zeman a jeho tým prostě v některých věcech nechtějí spolupracovat.

Radil jste třeba panu Pavlovi ohledně toho, které ty lidi by si mohl na Hrad vzít? Viděli jsme po jeho po boku i paní Pfeiferovou, která předtím v kampani pomáhala Vám.

Neradil. On nejlépe ví, koho potřebuje, s kým se mu bude dobře pracovat. 

Takže paní Pfeiferová za ním šla z vlastní iniciativy?

Ano. Já jsem s Petrem Pavlem nemluvil o konkrétních jménech. Mária Pfeiferová na Hradě pracovala, to je výhoda. Proto bych mu ji mezi dalšími jmény doporučil.

Vy jste také mohl být hlavou státu, prohrál jste ale u prvního kola voleb. Jak jste se s tím popral?

Hrozně dobře, teď chodím na běžky. Na to jsem neměl rok čas.

Udělali jste si i nějakou klidnou chvíli, dovolenou třeba s manželkou?

Ne, moje žena se na mě za to zlobí, ale je pravdou, že už jsem o víkendu na běžkách byl, a že z toho mám dobrý pocit.

A co říkáte na výsledky?

Musím říct, že jsem rád, že to dopadlo jasnou prohrou pro Andreje Babiše. To bych viděl jako velké ohrožení pro Českou republiku. Co se týče mého vlastního výsledku, tak samozřejmě přemýšlím, co se dalo dělat líp. Mám obrovskou radost z toho, že za pomoci dobrovolníků a jejich obrovského nasazení, jsme získali nejlepší skóre z hlediska nákladů. Na jeden hlas to bylo 10 Kč a 60 halířů, to jsme šampioni. A jinak samozřejmě přemýšlím nad tím, z jakých důvodů se mi nakonec nepodařilo získat tolik peněz jako třeba těm, co byli přede mnou a měli třeba desetkrát více prostředků na kampaň než já.  Když nemáte peníze, nemůžete tím pádem oslovovat tak masivně v předvolební kampani.

Musím říct, že když o tom přemýšlím, i pravidla pro vedení voleb nebo prezidentské kampaně by se měla zpřesnit, protože nejenom soud už něco doporučil, ale je tady celá řada dalších věcí, které já bych rád promyslel a navrhnul tak, aby pravidla byla férovější. Zdá se mi, že se tady rozdělily dvě skupiny kandidátů – někteří byli označeni za favority a s těmi ostatními se nepočítalo. Občané mi často kladli otázku: Vy ještě kandidujete? Jako kdyby velké mediální domy udělaly nulté kolo soutěže a vyřadily dopředu ty, kteří jim prostě nevyhovovali dramaturgicky. 

Myslíte slova o hlavní trojce kandidátů?

Ano. A to byla velká chyba. Dokud to dělala komerční média, je to faul, pokud to dělá veřejnoprávní televize, tak je to průšvih.

A můžeme třeba očekávat nějakou novelku nebo zákon? Bavil jste se třeba o tom se svými politickými kolegy?

Soud už nám dal za úkol některé věci zpřesnit, ale já mám za to, že ta zkušenost byla ještě mnohem složitější, než aby to šlo nějakou novelkou. Pokud bychom si opravdu poctivě položili otázku, jakou roli hrály velké peníze a velké majetky ve volbě, byli by mnozí překvapeni. Nerad bych žil v zemi, ve které si můžete za peníze pořídit svého kandidáta. A promiňte mi, ale já jsem v některých těch okamžicích kampaně měl pocit, že tomu tak u nás je. Takže bych to chtěl změnit.