Uvědomil jsem si, že matky od rodiny mohou podat neuvěřitelný výkon

Jak vnímáte postavení žen v naší společnosti?

Jsem rád, že mám možnost mluvit o ženách, protože to je moje celoživotní téma. Patřili jsme k premiantům nebo k těm, kteří byli jako první, když se jednalo o práva žen, například o právo volit. Měli jsme tady skvělou tradici přemýšlení o právech žen, nemluvilo se o nich jako o ženských právech, ale jako o právech lidských. To byl přeci Tomáš Garrigue Masaryk nebo Františka Plamínková. 

A celá ta tradice jde ještě dál do minulosti. Československo, respektive země české ještě za Rakousko-Uherska, vždycky bývalo prostorem, kde se o ženách přemýšlelo v tom smyslu, aby měly svoje místo. Myslím třeba na první paní doktorku Honzákovou, která v roce 1902 prolomila tabu a stala se první lékařkou, měla privátní gynekologickou praxi a vstoupila tím do dějin. 

Sám jsem měl starou tetu, která byla lékařka, takže vím, o čem mluvím, jak silný člověk to byl a jak důležité pro mě bylo s ní mluvit – nejenom o ženách, ale o člověku jako takovém, o zdraví nebo o péči o zdraví. Pro mě je téma žen v české společnosti nejenom aktuální, ale je to téma historické, velmi důležité. A přijde mi nefér, že jsme dodnes z hlediska pay gapu mezi ženami a muži pod evropským průměrem. Kdyby to viděla Eliška Krásnohorská, tak nás za to vyplísní.

Jak si myslíte, že se postavení žen v naší společnosti posunulo v dnešní době, když to srovnáte?

Ono se to mění, protože se mění prostředí, respektive technologie nebo výzvy současnosti, a přitom to téma je pořád na stole a musí být na stole. Kam se posouváme? Já bych rád, kdybychom například v rozdílu odměňování mezi ženami a muži patřili k premiantům, a mám pocit, že tady máme hodně co dohánět – vysvětlovat a také dělat osvětu. Protože často je to založeno na stereotypech, které nemají nic společného s reálným životem a které bychom neměli bezmyšlenkovitě reprodukovat.

Takže tohle jsou témata, která byste z pozice hlavy státu podpořil z hlediska rovnosti mužů a žen? Nebo jaká jsou ta témata a jakými kroky byste je případně podpořil?

Tohle jsou ta témata. Uvedu jeden příklad, a pak to hned přenesu na Hrad. Když jsem působil jako velvyslanec, měl jsem jednu kolegyni, která měla na starost tři malé děti, to nejmenší bylo opravdu úplně maličké. Dobře jsme se znali jako kolegové diplomati, její muž pracoval daleko. Říkala mi: „Vezmeš mě do týmu? Já chci.“ Řekl jsem jí, že ji beru, a ona na to: „To je neuvěřitelné, mě totiž nikdo s malými dětmi nechce.“ Udělali jsme dohodu, že ráno dovede děti do školky nebo do školy, zaopatří je, přiběhne do práce, tam bude na plný výkon, a potom jako první odejde domů v čase, kdy potřebuje, aby mohla jít za dětmi. A potom případně něco dodělá z domova. Byl jsem potěšený, že jsem jí mohl vyjít vstříc, protože jsme sami měli doma malé děti a vím, co to je za patálii, když dostanou nachlazení. Zároveň jsem viděl tu obrovskou radost, když viděla, že jí rozumím a že jí vycházím vstříc.

Zpětně – a to je možná to nejdůležitější – jsem viděl, že patří k nejvýkonnějším v celém týmu. Z hlediska pracovního výkonu, z hlediska toho, co do té práce vkládala a byla schopna mobilizovat, byla nejlepší. Uvědomil jsem si, že matky od rodiny mohou podat neuvěřitelný výkon právě proto, že vědí, že je doma čeká další povinnost, a jsou tak soustředěné, že ta práce lítá. Ostatní se nestačí divit, vrátí se z kafíčka nebo z cigaretky a mají pocit, že mají spoustu času, ona opravdu makala.

Kdyby se vytvořilo například na ministerstvu, v senátu nebo na Hradě prostředí pro maminky, co mají děti, nebo pro rodiče, co mají děti na starost – protože to může být i otec –, kdyby tam byla herna, zázemí, kde je možné nechat dítě vyspat nebo přebalit… Nevím, jak to vypadá dneska na Hradě, mám obavu, že to, co vidíme na první pohled, zřejmě bude i vevnitř. Měl bych ambici, aby ženy a muži, matky a otcové měli na Hradě zázemí jako zaměstnanci a mohli odvádět tu práci, kterou mají rádi, kterou chtějí dělat, i když v určitou chvíli mají na starost taky malé děti. Nechci teď říkat, jestli to bude mateřská škola nebo jesle, ale zázemí pro rodiče, kteří mají děti na starost. Každý se v té situaci musí cítit komfortně a to je povinnost zaměstnavatele. Tohle bych na Hradě chtěl zařídit.

Pokud bychom šli do širšího prostoru, než je Pražský hrad, tohle byste chtěl implementovat v celém státním sektoru?

Podívejme se na pravomoci prezidenta. On není všemocný, není car, není panovník.

Je mi jasné, že byste to nemohl udělat přímo vy, ale mohl byste to nějakým způsobem komunikovat.

Dobrá praxe – to je věc, kterou může prezident velmi dobře ocenit, přijít do firmy, kde mají takovéhle zázemí, přijít do neziskovky, kde takhle pracují, zastavit se na benzínové pumpě, kde mají zázemí pro děti – to ještě pořád není úplná samozřejmost a je potřeba to oceňovat. Z tohohle pohledu má prezident obrovský vliv a možnosti, jak s tím tématem pracovat. Nemusíme nic objevovat. Když se člověk vrátí do étosu, který předcházel založení prvního dívčího gymnázia v celém Rakousku-Uhersku, gymnázium Minerva, to byl myslím rok 1892 (1890 – pozn. red.), tak vidíte, že ten étos tady dávno byl, a my bychom na něj neměli zapomínat. Takže to jsou bytostně česká témata a českému prezidentovi by slušelo, aby o nich věděl a aby je rozvíjel nebo aktualizoval v současné době.

Které ženy považujete za inspirativní vy osobně a proč?

Moji maminku. Lékařku, která byla v mé rodině – tetičku z Teplic, jak jsme jí říkávali. Madeleine Albrightovou. A tady musím udělat závorku: ona byla mimořádnou ministryní zahraničí, byla první ženou, která dostala tu důvěru, vynikala už v době, kdy byla jako diplomat při OSN. To, co dokázala jako ministryně, byla veliká věc. Já jsem si to uvědomil, když jsem poslouchal na jejím pohřbu lidi, kteří na ni vzpomínali – nejenom manžele Clintonovi, to byla oslava, co tam Hilary Clintonová říkala o Madeleine. Ale když jsem se v tom shromáždění bavil s lidmi, zjistil jsem, že pro každého byla Madeleine důležitá. Nemluvili o ní jako o ministryni, ale i jako o mamince, o babičce. Když o ní mluvily její dcery, byl jsem unešený, jakou energii té rodině i vnoučatům dávala. Viděl jsem, že to byla žena mimořádně angažovaná i v občanské společnosti, jak by řekl Václav Havel. Říkal jsem si, že poznávám Madeleine úplně z jiného pohledu, a smekal jsem před ní. Takové ženy jsou inspirací nejenom pro diplomaty, ale pro celé své okolí včetně vnoučat samozřejmě.

Napadají vás ženy, které byste jako hlava státu vyznamenal?

Jiřina Šiklová by měla dostat metál, pokud ho ještě nemá. Možná by jí slušel Bílý lev. Za každým mužem bývá mimořádná žena. Za Pavlem Tigridem to byla Ivana, za Ivanem Medkem to byla Helena, za Václavem Havlem to byly mimořádné ženy Olga a Dagmar. A pak můžeme přemýšlet dál v současnosti. Dejte mi čas, ještě něco vymyslím před koncem rozhovoru.

Budete zvažovat při sestavování svého poradního týmu vyvážené zastoupení žen a mužů?

Ano, nemohu jinak. Moje mluvčí je žena a šéfka mojí kampaně je žena.

Svědectví o zneužívání jsou strašlivá

Podepsal byste novelu trestního zákoníku, jejímž cílem by byla změna definice znásilnění tak, aby skutkovou podstatou tohoto trestného činu byla i absence souhlasu při sexuální aktivitě?

Ano.

Můžete prosím rozvést, proč ano?

Svědectví o zneužívání nebo o nedobrovolném aktu jsou strašlivá. Hluboce to člověka ovlivní, je potřeba se tomu věnovat a nebagatelizovat to. Není to jenom otázka toho, co bude v zákoně. Je to taky otázka edukace těch, kteří to dostávají na stůl jako první, tedy vyšetřovatelů. Často to jsou lidé, kteří jsou v terénu, často čerstvě vysláni v rámci služebního poměru a těmi je potřeba začít, aby osvěta byla u každého, kdo se s takovou situací může setkat. Jde o pedagogy, kteří můžou upozornit na případy zneužívání nezletilých dívek, a podobně.

Aby tito lidé přesně věděli, jak se zachovat, a nemučili oběť ještě tím, že to budou bagatelizovat, nebo říkat, že je tím sama vinna, jak se občas děje, když někdo takový čin přijde nahlásit. To jsou věci, které mně přijdou jako těžký sexismus, těžký faul a opakování toho násilí. Tady je potřeba oběti chránit za každou cenu.

Ratifikoval byste Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí známou jako Istanbulská úmluva?

Ratifikace má proběhnout v parlamentu. Debata o ní teprve začala, ještě jsme ji nedostali do senátu. Každá iniciativa, která jde ve prospěch posilování jistot, že i skryté násilí bude řešeno, je v pořádku. Jsem připraven se do toho zapojit. Nevím, proč to zatím otálí ve sněmovně.

Otálí to už dlouho, otálelo to už za minulé vlády Andreje Babiše a teď…

Tam byla Sobotkova vláda, Rusnokova vláda, Babišova vláda. To není věc jedné vlády, to je věc společenské debaty a já jsem na ni připravený.

Podepsal byste zákon, který by v nějakém ohledu cílil na znemožnění nebo zpřísnění podmínek přístupu k interrupcím v České republice?

Ta věc není na stole a takovou věc bych neprosazoval. Interrupce jsou v právním řádu České republiky, jedná se jen a jen o svobodné rozhodnutí každé ženy a já to svobodné rozhodnutí naprosto respektuju.

A kdybyste to už dostal na stůl, vznesl byste nějaké námitky?

Taková věc není na pořadu dne.

Stane se podle vás odměňování v České republice spravedlivějším, když vstoupí v platnost směrnice Evropské komise na podporu transparentnosti odměňování? Už jste se pay gapu dotkl na začátku.

Rád čtu doporučení Evropské komise nebo to, jak o těch věcech Evropská komise přemýšlí, ale zároveň mě zajímá, jak se to skutečně promítne do konkrétních situací konkrétních žen. Ta cesta může být někdy dlouhá, takže bych se tomu věnoval i v rámci České republiky, protože to je v našem vlastním zájmu. My nemáme čekat na to, až nám někdo něco z Evropské komise pošle jako doporučení.

Nejde jenom o zákony, jde třeba také o to, aby ti, kteří dohadují podmínky smluv se zaměstnanci, znali svoje možnosti a věděli, že třeba mají možnost nabídnout vyšší ohodnocení a nepotřebují k tomu žádnou směrnici. Jde o to, aby byli včas informováni o těchto otázkách a jednali ve prospěch snižování pay gapu. V tomto můžeme pracovat i bez toho, že budeme čekat, až něco přijde z Bruselu.

Na druhou stranu ta směrnice by umožňovala, že by zaměstnanci měli nárok na informaci o průměrných úrovních odměňování rozdělených podle kategorie pohlaví. Myslíte si, že by tahle transparentnost samotným zaměstnancům dodala odvahu?

Obecně čeští zaměstnanci neumějí vyjednávat o svém platovém ohodnocení. Zůstávají v tom plaší, neumějí si říct.

A ženy obzvlášť.

Souvisí to se sebevědomím. Sebevědomí znamená, že si člověk uvědomí, co nabízí, co přináší do firmy nebo zaměstnavateli a co by mohl žádat jako protihodnotu. Každá iniciativa k tomu, aby tady byl empowerment, tedy posilování každého aktéra, je dobrá. Pokud to půjde jako směrnice, tak tím lépe, protože se lidé vyzbrojí a budou umět vyjednávat.

Byl bych opatrný s tím, abychom nařizovali něco centrálně z Bruselu nebo z Prahy, protože když jste potom v konkrétním regionu, tak zjistíte, že je pro lidi mnohem důležitější, aby se třeba zohlednily potřeby kraje – otázka dojezdu, typu práce nebo klima. Spíš bych posiloval ty, kteří posílit potřebují. Posílit sebevědomí, posílit argumenty, aby mohli vyjednávat a vyjednat si takové podmínky, aby věděli, že když něco přestane fungovat, mohou se ozvat, a nikdo je nebude trestat. No a víme dobře, že to dneska není samozřejmost, zvláště pro ženy.

S kvótami bych to nepřeháněl

A jak by se to mělo dělat? Jak by se měly ženy posilovat, aby se jim dostalo sebeuvědomění a aby věděly, že pay gap je reálný, že mají například nižší platy v určitých sektorech?

Jedna věc je politika nebo parlament nebo politické strany, vláda, prezident, instituce státu, ale pak jsou tady aktéři nevládní, novináři, osvěta. Každý v tom může sehrát určitou roli. Věnovat se osvětě, mluvit o těch nejkřiklavějších nespravedlnostech.

Jezdím do vyloučených lokalit, a když vidíte, v jak strašně složité situaci jsou ženy, které končí v azylových domech a mají třeba miminko nebo malé dítě, tak zjistíte, že náš sociální systém nepočítá s tím, že by ženy matky měly někde zázemí. Je to nastavené tak, že musejí cestovat po těch centrech vždy po několika měsících, a přitom dítě a matka potřebují bezpečné zázemí, aby se nestaly obětí predátorů. Tohle je taky téma neférového zacházení. A je odpovědností společnosti, aby se těmto ženám věnovala potřebná péče.

Azylových domů je v České republice velký nedostatek.

A když si vezmete, že děti přebírají vzorce, které vidí u matky, tak o to větší je odpovědnost společnosti, aby vytvořila podmínky pro to, aby to dítě nespadlo do pasti exekutorů, obchodníků s chudobou nebo dealerů drog. Stát nebo společnost by měly působit s větší pozorností a péčí, než se to dneska děje. U těch nejvíce zranitelných vidíme, že náš systém kulhá.

Podepsal byste zákon, který by umožňoval hradit péči samostatných porodních asistentek z veřejného zdravotního pojištění? Protože v jiných zemích Evropské unie už samostatně pečuje o ženy se zdravým těhotenstvím, porodem a šestinedělím právě taková porodní asistentka, u nás si tuto kontinuální péči musí ženy platit samy.

Byl jsem u čtyř porodů, takže vím, jak těžká zkouška to pro ženu je. A pokud by žena chtěla rodit doma, tak by k tomu měla mít veškeré podmínky. Bude mě zajímat, jak by to ten zákon definoval, porodní asistentky by na sebe braly velkou zodpovědnost. Je potřeba hlídat, abychom na ně nenaložili víc, než nakládáme třeba na porodnici. Ale jinak s tím nemám problém, tohle se mi líbí.

Podepsal byste zákon, který by vyhradil devět týdnů rodičovské dovolené jen pro otce tak, aby měli větší šanci zapojit se do péče o svoje malé děti? 

Proč ne. Mě by zajímalo, jaké by to mělo náklady z hlediska státního rozpočtu, protože jsme ve velmi těžké rozpočtové situaci, ale jinak každá iniciativa, která umožní rodičům být s dítětem, je podle mě velmi potřebná. A nemusí to být jenom na základě zákona, to má být otázka společenského konsenzu a očekávání. Tady můžeme dělat hodně i beze změn zákona. Ale jinak s tím nemám problém, naopak, to je dobrá věc.

Takže byste byl pro to, aby se otcové víc zapojovali do péče o své malé děti v raném věku?

Ano, vím, o čem mluvím.

Podepsal byste zákon, který by upravoval minimální podíl obou pohlaví na kandidátních listinách pro volbu do poslanecké sněmovny, Evropského parlamentu a zastupitelstev krajů?

Ne. Tady je potřeba, abychom ze samé pečlivosti nepřehlédli jednu věc: voliči si vybírají také podle kvality kandidátů a kandidátek. A my bychom neměli zapomínat na to, že to může být naopak nefér pro ženy, třeba ve chvíli, kdy budeme nabízet kandidátky, které zrovna nebudou tak připravené jako jejich mužští protivníci nebo soupeři. S kvótami bych to nepřeháněl. Chápu, proč to někteří nabízejí, ale myslím si, že politická soutěž je soutěž, a měli bychom ji nechat otevřenou.

Jak si vysvětlujete to, že v současné době pořád připadá jedna poslankyně na tři poslance, přestože máme ve sněmovně momentálně historicky nejvíc žen? Čím to podle vás je?

Františka Plamínková by se divila. Myslím, že by tyhle věci sledovala a určitě by přemýšlela, jak zapojit ještě více žen. Když se podíváme do neziskového sektoru, je to tam spíš přesně naopak. Když vidíme politiku jako zapojení občanů do veřejného dění, tak tam najdeme tolik žen, že bychom možná mohli najít problém spíš v tom, že se politické strany nebo stranické sekretariáty od občanské společnosti odtrhávají nebo vzdalují. Budu o tom dál přemýšlet. Vím, že kvóty v zahraničí nepřinášely kýžený výsledek. Jsou jiná řešení, která ženám umožní se víc zapojit.

Například?

Třeba to, co jsem právě řekl: více propojit občanskou společnost s politickou prací v parlamentech nebo v zastupitelstvech. Druhá věc je ukázat, že i ženy v politice mohou uspět. To znamená určitý coaching pro ženy, které o tom přemýšlejí. Mám za sebou takové aktivity v neziskovém sektoru, kam jsem byl pozván jako muž. Iniciativ, které pomáhají ženám, aby začaly s byznysem nebo s podnikáním nebo aby se postavily na vlastní nohy, je hodně. Nejde jenom o kvóty, jde také o to, že tam, kde se něco podaří, je potřeba vytvořit příběh nebo možnost se s takovou ženou potkat, protože příklady táhnou. Byl bych u kvót opatrný, aby to nakonec nebylo na škodu.

Vzpomněl jste si na jméno ženy, kterou byste případně vyznamenal jako prezident?

Dagmar Burešová. Medaili už určitě dostala, ale možná nedostala řád. To byla fenomenální žena. Nebo Věra Nováková je neznámá malířka, která stála vždycky věrně po boku svého mimořádně slavného muže Pavla Brázdy, oba dva byli potrestáni režimem, takže nesměli vystavovat, nesměli studovat a ona celý život malovala do šuplíku. Když jsem nedávno viděl její životní dílo na výstavě, tak jsem si uvědomil, že takový charakter a takový umělec nesmí chybět v žádné učebnici. Obstála v těch nejtěžších dobách nejenom jako člověk, jako manželka i matka, ale nakonec také jako umělkyně. Česká společnost by si zasloužila, aby se o takových ženách víc vědělo. Tu bych vyznamenal jako první.