Pavel Fischer na pracovní cestě v Litvě

Setkání zahajovali litevský prezident Gitanas Nausėda, premiérka Ingrida Šimonité, předsedkyně parlamentu Viktorija Čmilyté-Nielsen a první prezident Litvy Valdas Adamkus.

 

Vystoupení běloruské opoziční lídryně Světlany Tichanovské, která je v Litvě v exilu, bylo ve znamení naděje, že přestože v zemi Lukašenkův režim přitahuje šrouby a přibývá politických vězňů, demokracie a svoboda nakonec zvítězí.

 

Promluvil k nám předseda ukrajinského parlamentu Ruslan Stefančuk nebo členové parlamentu Tchaj-wanu. Obě tyto země jsou z hlediska demokracie v mimořádně složité situaci a potřebují naši pomoc.

 

S poslankyní parlamentu Gruzie jsme rozebírali situaci v zemi poté, co Gruzie nedostala kandidátský status EU, ale místo toho žlutou kartu od Evropské komise.

 

Člen britského parlamentu s námi diskutoval o postupu Číny vůči jejich zemi nebo o demokracii, která i ve Spojeném království prochází testem – právě dnes rezignoval na svou funkci premiér Boris Johnson.

 

Se senátory a kongresmany USA jsme řešili, jak nejúčinněji pomáhat Ukrajině, která je pod palbou ruského agresora, nebo jak pomoci Tchaj-wanu, jemuž komunistický režim v Pekingu každý den hrozí zničením.

 

S poslancem z Venezuely, který se musí skrývat v exilu před nenávistí totalitního režimu, jsme diskutovali o tom, jak může demokratický parlament nadále fungovat, přestože jsou jeho poslanci pod mezinárodní ochranou v exilu.

 

Ve svém vystoupení jsem mluvil o tom, jaké priority má ČR pro své evropské předsednictví a jak účinně bojovat proti útokům nedemokratických mocností. Otázky v diskuzi směřovaly například k bezpečnostní situaci naší země a státnímu terorismu ve Vrběticích.

 

Litva udržovala diplomatické styky s demokratickým světem od roku 1922. Dokonce měla ambasádu v USA i poté, co byla násilně začleněna do Sovětského svazu a jako stát oficiálně přestala existovat. Sověti se kvůli tomu mohli třeba stavět na hlavu, ale nezmohli nic.

 

Proto je historické výročí sto let spolupráce mezi demokraciemi přes Atlantik velmi důležité. Ukazuje, že demokratické státy se nemusí nutně smířit s okupací nebo válečnou agresí. Ukazuje, že existuje cesta, jak čelit manipulacím a násilí i prostředky mezinárodního práva. Například tím, že nikdy neuznáme okupanta jako nového pána nad okupovanou zemí. Jsem rád, že jsem v Litvě mohl Českou republiku reprezentovat.“