Milan Rastislav Štefánik byl výjimečnou osobností – proslov na pietním aktu

3. května 2019, Štefánikova hvězdárna, Praha

 

Vážené dámy, vážení pánové, 

Excelence, 

vážení přítomní,

 

sešli jsme se u příležitosti stého výročí tragické smrti generála Milana Rastislava Štefánika. 

 

Podivuhodný životní příběh tohoto vědce, astronoma, vojáka, diplomata a politika nás nepřestává udivovat ani dnes, sto let po jeho úmrtí. 

 

Vynikl ve vědě i ve vojenství. 

 

I. světová válka totiž docela změnila Štefánikův život. Dobrovolně se přihlásil do francouzské armády a absolvoval letecký výcvik, který v tehdejší době byl naprosto novým oborem válečnictví. Jako pilot se účastnil bojů ve Francii i na srbské a italské frontě. 

 

Poté, kdy se setkal s T. G. Masarykem v roce 1915, se začal podílet na politické práci ve prospěch budoucího státu. Spolu s Edvardem Benešem vytvořili v Paříži Československou národní radu (1916) a začal systematicky organizovat československé legie. 

 

Vydal se i do Ruska, aby mezi českými a slovenskými krajany propojoval jednotlivé skupiny, a vytvořil zde podmínky pro nábor do legií. 

 

O rok později, v roce 1917, se vydal i do USA. Získal zde svolení americké vlády pro nábor bojovníků pro evropská bojiště. Do Francie se vrací při nejbližší příležitosti s první skupinou legionářů.   

 

Když se díváme na jeho mimořádný život, vidíme osobnost, která měla s T. G. Masarykem i s Edvardem Benešem jedno společné. Milan Rastislav Štefánik se podobně jako oni zajímal o světové dění, propojoval naše lidi i v nejvzdálenějších končinách a získával je pro věc společného demokratického státu. 

 

Dovolte mi zde připomenout první důležitou věc, která nám ve světle jeho výročí nemůže uniknout. Usiloval o demokracii a o samostatný stát tím, že se věnoval i širšímu kontextu poválečného uspořádání Evropy. Propojil myšlenku naší státnosti s tím, co se děje kolem. 

 

Ano, ani my se nemůžeme dnes tvářit, že se nás netýká spolupráce na evropském kontinentě a budoucnost EU nebo budoucnost Severoatlantické aliance. Ani my se nemůžeme zastavit u toho, že bychom redukovali civilizační ukotvení v bezpečnostním paktu na procenta HDP vydávaná na obranu, nebo že bychom redukovali EU jedině na peníze z dotací, na které máme „přeci právo“ a které chceme čerpat podle našich pravidel.  

 

Naše spojenectví je totiž více než nějaké dotace nebo obranné rozpočty. Nemáme proto zapomínat, že důležitější než peníze je politická vůle, respekt k právnímu státu, loajalita, osobní odhodlání a spolehlivost. 

 

Sešli jsme se u příležitosti stého výročí tragické smrti generála Milana Rastislava Štefánika, ministra vojenství první vlády svobodného Československa. 

 

Co by asi generál Štefánik řekl na adresu našich ozbrojených sil? Co by řekl k názorům, které tu a tam slyšíme, že moderní armádu nepotřebujeme a že daleko důležitější je dávat peníze na jiné priority? 

 

To nejcennější, co máme, nejsou naše zbraňové systémy, ale naši lidé. Naši vojáci s výcvikem, který bude na úrovni posledních výzev vojenství, tak jako bylo v roce 1915 letectvo. Dnes tyto nové hrozby vidíme v oblasti kybernetiky nebo boje o vliv ve vesmíru. 

 

Generál Milan Rastislav Štefánik byl mimořádnou osobností. Osvědčil, že jsou dějinné okamžiky, kdy nemůžeme zůstat neutrální. Ukázal, že za svobodu je třeba bojovat. A že je třeba vybojovat místo naší země mezi spojenci. 

 

A tady je druhá důležitá věc, kterou je třeba podtrhnout. Abychom obstáli, je třeba se zmobilizovat. A to nejen ve vojenském, ale i politickém a především v občanském smyslu. 

 

Nedávno jsem vystupoval v Bruselu na výroční konferenci pořádané k patnáctému rozšíření NATO roku 1999. Promluvil tam i dlouholetý aktér spolupráce v rámci severoatlantické spolupráce. Jeho apel byl jasný. 

 

Na výzvy dnešní doby už armáda nestačí. Téměř všechno, co je kolem nás, se může stát zbraní použitou proti civilnímu obyvatelstvu. Nestačí na to ani ministerstvo obrany, ani ministerstvo vnitra. Bezpečnostní výzvy dnešní doby jsou totiž takového rozsahu, že musíme mobilizovat doslova každého občana.   

 

Ten, jehož památku si dnes připomínáme, nebyl lhostejný. Věděl, že nejde čekat s rukama v klíně.  

 

S hlubokou úctou se proto dnes skláníme před odvahou a odhodláním generála Milana Rastislava Štefánika. Nezůstal v závětří, ale za svobodu a nezávislost bojoval a byl připraven přinést i oběť nejvyšší. V tom nejlepším slova smyslu se zmobilizoval, abychom my mohli žít ve svobodě. 

 

Jeho příklad promlouvá dodnes.