Jestli mi musíte dát nálepku, pak jsem asi sociální gaullista, říká Pavel Fischer

Publikováno Rubrika Z médií

Profilový rozhovor s Pavlem Fischerem: diplomat a dlouholetý šéf zahraničního odboru kanceláře prezidenta Václava Havla o lásce k hudbě, fotografování, skautingu, výuce dětí v Africe metodou Komenského a také o samotném řemesle hlavy státu.

Komentátoři LN pozvali hlavní adepty letošního prezidentského klání k netradičnímu profilovému rozhovoru. S Pavlem Fischerem jsme se těžko mohli sejít jinde než v legendární pražské kavárně Slavia.

LN: Co posloucháte, když přijdete z kampaně domů? Co si pustíte, Stockhausena, nebo Monteverdiho?
Ticho.

LN: Opravdu?
Opravdu ticho. Arvo Pärt je teď můj favorit, když si něco pustím. Ale jinak ticho.

LN: A máte nějaké oblíbené skladatele?
Já jsem měl to štěstí, že jsem zpíval ve výjimečném orchestru a že jsem zpíval s nejlepšími zpěváky světa a skvělými dirigenty, Marc Minkowski třeba, a přičuchnul jsem si k opravdu vysoce kvalitní hudbě, kterou když interpretujete s kvalitními interprety a špičkovým dirigentem, stává se vám přístupnou. Schönberga jsem zpíval třeba. Takže když slyším věci, které jsem sám provozoval, samozřejmě mě pohltí a je úplně jedno, jestli to je stará muzika nebo jednadvacáté století.

LN: Hodně lidí má specifické preference. Známe lidi, co sbírají třeba Bachovy mše h moll…
… to je na mne moc těžký. Když už jsme u Bacha, já mám radši sólové partity pro violoncello nebo transkripty pro housle. Ale já nejsem sběratel, já si spíš užívám.

LN: Takže hodně posloucháte? Máte třeba Spotify?
Nemám. To mají děti a tvrdí, že mne to naučí. Poslouchám postaru. Mám vinylové desky, docela zajímavou kolekci, fotím na starý černobílý filmy. Užívám si, že se v některých věcech můžu chovat naprosto konzervativně.

 

LN: Posloucháte i vyloženě starou hudbu?
Dostal jsem se do kontaktu s jedním expertem na gregoriánský chorál. Říkal jsem mu: „Já ty vaše rozsypané čaje nedokážu číst.“ A on si mne vzal do práce, jeli jsme spolu vlakem tři hodiny po Francii a on mne během té cesty naučil gregorián číst, rozumět mu a zpívat ho. Takže ty nejstarší zpěvy já dneska vnímám úplně jinak než dřív. Pro mne je to život. On mi vysvětlil, abych neřešil ten rozsypaný čaj, ale hledal tam smysl a pak to jde samo. Takže hlásím, že dnes jako zpěvák zpívám i z gregoriánských záznamů.

LN: Říkal jste, že fotíte na staré černobílé filmy. Čím?

Mám doma starý Olympus, OM 10.

A pak, protože když jsem pracoval pro Václava Havla, tak jsem spolupracoval s fotografy, mi moji rádcové dali do ruky Leicu a od té doby, to už je možná patnáct let, fotím na Leicu M6.

LN: Digitál nemáte?
Ne, mám mobil.

LN: Naši rádcové totiž doporučovali digitální Leicu, když někam jdou a nemají plnou výbavu.
To je ale strašně drahý! Na to nemám. Mně moji rádcové řekli: „Neblázni, neinvestuj do čipu, s tvojí produkcí se ti to nevyplatí.“

LN: Vyvoláváte si sám?
Ne. Mám kompletní výbavu, ale už to nedělám. Dělával jsem to před čtyřiceti lety.

LN: Takže temnou komoru byste si na Hradě nezařídil?
Ne. Tam na to není čas. Tam není čas ani si zajet na zahrádku, jak si někteří představují. Tam jste prostě čtyřiadvacet hodin denně.

LN: Vystupujete jako „nejkonzervativnější kandidát“. Stará hudba, staré desky, staré foťáky, staré hodnoty. To se spoustě lidí asociuje se „starým kapitalismem“…
To ne, tam mne nedostanete.

LN: … no právě. Víme, že to nejste. Zároveň od vás slyšíme hodně velký důraz na sociální témata, ostatně vaše sestra se stará o ty nejchudší v Jižní Americe. Takže nejste vy náhodou vlastně levičák?
To je legrace, že jo?

LN: Ne.
Tak jo, jdu se podívat do zrcadla.

LN: Ne, vážně. Pro spoustu lidí z levice jste donedávna byl nejméně nepřijatelný kandidát, že vás chtěli volit, zejména kvůli důrazu na sociální témata. Čím si to vysvětlujete?
Ve Francii je tradice gaullismu. A ve Francii je tradice sociálního gaullismu. Takže jestli na mne chcete nalepit nálepku, tak jsem asi sociální gaullista.

Ale vězte, že to nemá alternativu na české politické scéně, tak mi umožněte pohybovat se bez nálepky.

LN: My bychom spíše chtěli, zda byste to nepopsal a nerozvinul.
Jejda. Takže za prvé: stát. Pevný stát, výkonný stát, což neznamená velký stát. Pevný, výkonný, moderní stát.

To znamená, že se platí daně, že se nedělají podvody. Stát pomáhá těm, kteří jsou v nouzi nebo si momentálně nemohou pomoci sami. Že jim dá okamžitě první pomoc – ať už to jsou lidé, co ztratí práci, nebo matky po narození dítěte. Tam je vždy potřeba, aby stát bezodkladně konal.

Tedy moderní, výkonný stát, kde se nedělají daňové kličky ani podvody, kde se neodčerpávají zisky do daňových rájů, ale že se daní tady. A když vezmeme ten stát, co je jeho základem? Rodina. Nic lepšího jsme za tisíciletí nevymysleli.

A když řekneme rodina, co myslíme? Něco, co je nám vlastní, tedy vlasti, společenství, jež je nám vlastní, tedy společenství národní. Národ je přece odpovědnost za minulost i za společnou sdílenou budoucnost.

Takže když to takhle poskládáte, máte stát, který není velký, není arogantní, ale je všude tam, kde ho lidi potřebují vidět. Ak tomu patří solidarita, jež znamená, že lidé, kteří se buď dočasně, nebo dlouhodobě dostali do situace, kdy potřebují pomoc, tedy od lidí dočasně bez práce po se niory, že tito lidí se neztratí z radarů veřejných institucí a že se o ně postaráme.

LN: To tady nemáme?
Tak se podívejte, jak to tady pytlíkujeme. Máme málo lidí v sociálních službách. Máme málo lidí v nemocnicích. Víme, že nejpozději za deset let tady bude akutní nedostatek lékařů už jenom proto, že z fakult bude odcházet málo mediků. A to vůbec nemluvíme o těch, kteří odcházejí za hranice.

LN: Vy jste coby vysoký státní úředník byl součástí budování nového státu, mimo jiné tedy i restaurace kapitalismu.
Chcete-li to tak říct, pak ano. Každý z nás byl toho součástí.

LN: Zároveň vaše sestra pracuje v Brazílii, kde ve slumech pomáhá těm nejchudším, tedy se setkává s tou nejhorší tváří divokého, takřka neregulovaného kapitalismu.
Ano, tam se potkáváme takzvaně „s BRICS zezadu“.

LN: Nás zajímá, jak se vám tyto dvě stránky skládají dohromady.
Já třeba působím v jedné společnosti, která pomáhá v Africe, to bych vám mohl vyprávět, ale na to se vůbec neptáte.

LN: Vyprávějte, vyprávějte…
Středoafrická republika. Země, kterou ve všech žebříčcích OSN hledáte odspoda. Čtvrtá nejméně rozvinutá země světa. Země, jež nefunguje.

Mimochodem, před dvaceti třiceti lety jsme řešili, co se zeměmi, které fungují až moc, jsou příliš silné a jsou bezpečnostním rizikem pro ostatní. Teď jsou mnohem větším nebezpečím země, jež vůbec nefungují a kterých přibývá.

LN: Můžete prosím místo politické přednášky vylíčit, jaké to tam je?
Tam se potkáváte se skutečnou realitou. Vidíte absolutně zkorumpovanou státní správu, nefunkční stát a oligarchy, kteří si tam dělají, co chtějí.

A do toho násilí, jež se po zemi rozlézá a je financováno ze zahraničí, konkrétně některými bohatými zeměmi ze Zálivu, abych byl konkrétní. Jste v kontaktu s realitou obrovské bídy, a ačkoli se tam z nejrůznějších nadací a fondů nalily ohromující peníze, ty peníze se tam ztratily jako voda v písku.

LN: Tak proč tam jste, když se peníze ztrácejí jak voda v písku?
Protože věříme a vidíme, že se tam dá něco důležitého vybudovat, pokud si to pečlivě ohlídáte. To je fantastická zkušenost.

LN: A co teda děláte?
Společnost se jmenuje Siriri, dělá zdravotní, sociální a teď hlavně edukativní projekty a vlajkový projekt se jmenuje Škola hrou – Jan Amos Komenský pro Afriku. Dnes díky němu zasahujeme desetitisíce, možná už statisíce žáků v základních školách.

LN: Jak?
Vtip je v tom, že jsme tam přinesli výuku v jejich mateřštině. Asi vás to překvapí, ale dosud se to tam nedělalo.

LN: V jakém jazyce?
Sango. To je nejrozšířenější místní jazyk. Dosud vládla školám koloniální francouzština. Takže jsme pro ně vytvořili první slabikář v jejich jazyce. Písmenka, která zná v Česku každý prvňák a ze kterých skládá svá první slova, se v počtu několika desítek tisíc kusů vytiskla, rozstříhala, roztřídila a předala žákům.

Tahle přímá zkušenost vám mimochodem říká: Bacha. Rozpad států v Africe je takový, že pokud my tam nebudeme chytře investovat, nikdy nezvládneme ani populační boom, ani následné uprchlické vlny, které odtamtud budou v důsledku sucha či násilí přicházet. Konec přednášky.

LN: Nás stále zajímají příběhy.
Ve chvíli, kdy jste ve střední Africe, tak třeba školy nemají žádná okna, mají jenom plechové střechy a děti nemají žádné učební pomůcky. Jediné, co občas dostanou, je tabulka a křída. Jídelna znamená chýši, v níž se vaří rýže. V jedné třídě je padesát, šedesát dětí. Tu třídu učí jeden učitel a vzdělanostní úroveň těchto kantorů je, abych to řekl diplomaticky, hodná pozornosti. Děti učí frontální metodou a učí je tak, že je nutí všechno opakovat. Jedna a jedna jsou dvě, dvě a dvě jsou čtyři, čtyři a čtyři je osm. To všechno ve francouzštině, samozřejmě. Takže děti přijdou ze školy a vůbec nerozumí světu kolem sebe. K diplomu se nedostane ani jedno procento dětí.

A teď poslouchejte. Ve chvíli, kdy je začnete učit „po našem“, tedy v jejich rodném jazyce, tak když přijde do třídy školní inspektor, postrach každého afrického kantora, a řekne: „Tak mi to tady ukažte. Napište na tabuli moje křestní jméno.“ Děti to napíšou, pan inspektor kouká a říká: „Devadesátiprocentní úspěšnost, to není možné.“

LN: Takže zázračný sukces?
Naprostý. „Komenského metodu“ teď chtějí v celé Středoafrické republice. Máme za sebou školení dvě stě padesáti učitelů z těch nejchudších oblastí. Když to vynásobíte počtem žáků, máte zásah, o jakém se momentálně nesní ani UNICEF. To je kontakt s realitou. A jestli je levičáctví kontakt s realitou, to mne teda opravdu zajímá.

LN: Když jsme se viděli naposledy, říkal jste, že do prezidentské volby rozhodně nepůjdete. Co se změnilo?
Já jsem se začal dívat pozorně na tu kampaň a najednou jsem zjistil, že ti protikandidáti mluví způsobem, jako bychom žili na ostrově. Že se obklopili rádci, vypadají na fotografiích jako kandidáti, ale vůbec nevědí, co je úkolem prezidenta. Začal jsem mít obavy o naši zemi.

LN: Dobře, ale když se podíváte na výsledky říjnových parlamentních voleb, proč by třeba ta většina, která volila SPD, KSČM a ANO, měla volit Fischera, a ne Zemana?
Stojíme na prahu nového roku. Ten rok má na konci osmičku. V našich dějinách velmi často byly „osmičkové“ roky spojené s určitou generační obměnou, s určitou nadějí, ale i s určitými přehmaty či chybami. A já mám respekt před výročími. Československo zakládal étos úcty k ženám, úcty ke svobodě, úcty k právnímu státu a je potřeba, abychom ten étos dnes znovu postavili. Když slyším třeba výzvy k opuštění Evropské unie, říkám si, že by prezidentem měl být někdo, kdo ví, že to je nástroj, který nás může ubránit proti Googlu, Applu, Amazonu. Právě v těch oblastech, na nichž lidem, jako je babička z malé vesnice, záleží – těmi oblastmi jsou například sociální zajištění a podobně –, může být Unie užitečná. Někdo, kdo ví a kdo zažil, že v Evropě se dají věci ovlivňovat a také měnit. Proto do toho jdu.

LN: Počkejte, počkejte. Vy máte představu, že existuje cosi jako „objektivně nejlepší prezident“. Ale proč by měl člověk z periferie, jenž se o politiku, evropskou politiku a zahraniční politiku obzvláště příliš nezajímá, volit zrovna vás?
Když půjde člověk, který se o politiku ani o třeba stomatologii příliš nezajímá, k zubaři, také chce jít za někým, kdo to řemeslo umí, kdo má s bolavými zuby nejvíce zkušeností. Nikoli za tím, kdo vypadá nejlépe na fotce. A když se podíváme na ty kvality, já jsem na tom nejlépe. Já mám všecko. Já jsem Hrad poznal zblízka, vím, jak funguje, vím, jak se připravují rozhodnutí v zahraničí, v nejisté, rozkolísané době vám mohu rovnou říct, jak se připravovala bezpečnostní doktrína, kterou se dnes Česká republika řídí, a zároveň nejsem ještě v důchodovém věku. Ta dnešní doba je tak nejistá a jednání jsou tak náročná, že poslat tam důchodce, jenž to vůbec nezná, není úplně šťastné. Nabízím prostě to, co ostatní nemají. Jsem mladý, dvaapadesát let, a přitom mám dostatek zkušeností na to, abych viděl, co se na Pražském hradě děje špatně. Při těch debatách s ostatními kandidáty jsem opakovaně slyšel, že se zeptají svých poradců – ale někdy prostě nemáte čas shánět poradce a získávat jejich rady, musíte se rozhodnout.

LN: Henry Kissinger říká, že politika je jedno z nejbláznivějších řemesel, protože k získání politické funkce potřebujete úplně jiné dovednosti než k jejímu vykonávání. Skoro bych řekl, že na vás to platí stoprocentně. Pětina národa nezná Jiřího Drahoše, ačkoli kampaň dělá od jara a má na ni dost peněz…
… tak to je mi líto.

LN: … a třetina národa vůbec nezná Pavla Fischera. Jak chcete získat jejich hlas, když vás ani neznají?
Když se podíváte na ty desítky debat, které jsme spolu s dalšími kandidáty absolvovali, zjistíte, že v řadě z nich jsem při vyhodnocení skončil na prvním místě. Tedy že voliče umím přesvědčit, když mám tu možnost. To samé mi často říkají lidé po debatách, ať už je vedeme kdekoli v Čechách či na Moravě. Říkají: Vy jste nás přesvědčil.
Petr Kamberský, Jan Klesla, Martin Zvěřina

Zdroj: https://www.lidovky.cz/jestli-mi-musite-dat-nalepku-pak-jsem-asi-socialni-gaullista-rika-pavel-fischer-19o-/zpravy-domov.aspx