Na Hradě bych otevřel školku, vzkazuje Fischer

Matka, otec, děti, rodina, nenechme si tuto základní vazbu vzít, je to orientační bod, na který se nesahá, zdůrazňuje v rozhovoru pro Tiscali.cz prezidentský kandidát Pavel Fischer. Hájí také právo starostů posoudit, kdo si zaslouží sociální dávky.

Velké pozdvižení vzbudil váš výrok z debaty v Blansku, že jako prezident byste ústavním soudcem nejmenoval homosexuála žijícího v partnerství. Jak to celé zpětně hodnotíte?

Výroky byly nešťastné, cítím se trapně a omlouvám se za ně. Na druhé straně jsem díky tomu dostal mnoho výzev k dialogu, a nejenom veřejných, ale i soukromých. Setkal jsem se s několika gayi i lesbami, a to je pro mne příležitost se o tom začít bavit, zajímat se, jak to mají z právního hlediska, co by potřebovali. Už dnes vidím, že ve stávající právní úpravě by bylo možné měnit například otázku důchodu, který pro registrovaná partnerství neexistuje.

Tam si myslím, že z hlediska občanských práv je možné udělat konkrétní věci. Z tohoto pohledu to pro mě byl bod zlomu, kdy se na mě začali obracet mí přátelé nebo i lidé, které jsem ještě neznal, a nabídli mi setkání a dialog. Velmi si toho vážím.

Takže to zpětně nevnímáte jako něco, co by vás krátce před prezidentskou volbou mohlo u některé skupiny voličů odepsat a co už není úplně vysvětlitelné, protože se ta jedna věta bude stále opakovat a žít vlastním životem?

Vyslechl jsem si svoje a snažím se s tím poctivě vyrovnávat.

V debatě v Blansku jste zmínil i, konkrétně jste ji nejmenoval, ale myslel jste, ústavní soudkyni Kateřinu Šimáčkovou, můžete blíž popsat, co vám na ní vadilo? Mluvil jste o útoku na rodinu.

Řekl jsem to obecně, nikoho jsem ani nejmenoval. Rodina vždycky požívala vysoké míry právní ochrany, a to jak za komunismu, tak i dnes. A je potřeba dávat pozor na to, abychom v dobré víře, že chceme někomu vyjít vstříc, rodinu zbytečně neoslabovali a právně nezlikvidovali.

Záleží mi na tom, aby rodina, opřená o dva tisíce let křesťanské tradice v Evropě, byla nadále v mimořádném postavení. Žijeme v době, kdy nejenom rodinné vztahy, ale i moderní společnosti se hodně rychle vyvíjí a zdá se mi, že by práce na poli Ústavy a zákonů měla být mnohem opatrnější či pomalejší, abychom si také stačili vyhodnocovat, co se děje a co tím měníme.

Pochopil jsem na základě téhle situace, že si potřebuji některé věci nechat vysvětlit a že v některých oblastech s prominutím seriózní analýzy ještě chybějí. To ostatně říkám i ve chvíli, kdy se mě někdo ptá na změny v Ústavě. Na Ústavu nesahejme, dokud nemáme jistotu, že přesně víme, co tím způsobíme.

A dá se říct, v čem vám tedy konkrétní práce této ústavní soudkyně nesedí? Konkrétně jste tam zmiňoval, že udělala krok k rozbití rodiny takový, že byste někoho takového už znovu do Ústavního soudu jmenovat nechtěl. Tím krokem jste myslel nějaký konkrétní ústavní nález? Předpokládám.

Já jsem ji nejmenoval. Jméno říkáte vy, ale když se podíváte do toho nálezu, myslím, že se šlo dál, než bylo potřeba.

Myslíte nález ohledně dvou mužů z Kalifornie domáhajících se uznání svého rodičovství?

Dává se zde na roveň mateřství a rodičovství, zakrývá se identita matky a tam z hlediska Ústavy a z hlediska přirozeného práva nesmíme jít. To, že se laboratorně vzato podaří lidský plod kultivovat za spolupráce více rodičů a že narozené dítě si nakonec adoptuje někdo další, kdo třeba žije v páru, vytváří pro právníka tak nepřehlednou situaci, že ji nevyřešíme tím, když škrtneme slovo matka a nahradíme ji slovem rodič.

Matka, otec, děti, rodina. Nenechme si tuto základní vazbu vzít. Je to orientační bod, na který se nesahá. V opačném případě bychom mohli ještě společně pořádně zabloudit.

Ale vy jste věděl, že debata je nahrávaná a že bude zveřejněná nebo ne?

Ne, ne, ne. To nebylo určeno ke zveřejnění. To bylo setkání mezi lidmi, kteří mě chtěli pozvat, a to, že se to bude dávat na internet, jsem s prominutím nevěděl.

Nevnímáte to tak, že to vytáhli a začali na to upozorňovat někteří lidé jako součást kampaně, že se to někomu mohlo náramně hodit? Jaký dojem z toho máte?

Víte, v evropských společnostech nejenom v české společnosti existuje vysoké napětí v některých otázkách mezi hlavním městem nebo velkými městy a odlehlými regiony. Tohle napětí je nejenom v sociální oblasti, nejenom v řadě postojů, ale začíná být i politické a my si musíme dávat pozor na témata, která štěpí lidi na dva naprosto protikladné tábory. Otázka, které se dotýkáme, je jednou z nich.

Jenom abych v tom měl jasno, to, za čím zpětně nestojíte nebo co říkáte, že je trapné, je ta jedna věta, jinak zbytek toho, co v té debatě padlo, to jsou věci, které vyjadřují vaše názory?

Podívejte se, reagoval jsem na konkrétní otázky v konkrétní uzavřené společnosti. Když byste si nahráli to, jak jsem mluvil v židovské obci nebo mezi dalšími, tak uvidíme, že mluvím pokaždé podle toho, koho mám před sebou.
Velmi silná vazba na rodinu

Před rokem a půl Ústavní soud svým nálezem zrušil část zákona o registrovaném partnerství, která člověku v registrovaném partnerství bránila požádat o adopci. Je tenhle nález něčím, s čím se také úplně neztotožňujete? Nevnímal byste v tomto bodě zákon o registrovaném partnerství diskriminačně?

Když má otec nebo matka dítě a rozhodne se vstoupit do svazku s člověkem stejného pohlaví, mně nepůsobí starost připustit, že by mohli do toho svazku přijít se svým vlastním dítětem, jestli vám to takhle stačí. Tady vidím celkem jednoduše tu hranici, ale nikam dál bych rozhodně nešel.

Vy jste na tu otázku neodpověděl. To, na co Ústavní soud ve svém nálezu reagoval, bylo, že dnes jednotlivec může požádat o adopci a ve chvíli, kdy byl zároveň v registrovaném partnerství, ten samý jednotlivec o ni požádat nemohl a Ústavní soud tohle, kdy jeden jednotlivec může a druhý nemůže jen kvůli tomu, že je v registrovaném partnerství, vyhodnotil jako diskriminaci. A mě jenom zajímalo, jestli o tomto konkrétním postoji Ústavního soudu máte pochybnosti, anebo vám to přijde v pořádku.

Mluvíte s člověkem, který zhruba má představu o zahraniční politice, o bezpečnostní politice, o fungování základních institucí tohoto státu, ale tohle téma je pro mě tak citlivé, že bych bez dalších konzultací k tomu nerad mluvil.

Ne proto, že bych neměl v sobě dobrou vůli, ale proto že si uvědomuji i tlak ze strany zastánců tradiční rodiny, který může být velmi silný a já nechci mluvit k otevřeným kauzám nebo těm, které by se mohly brzy otvírat. Ne proto, že by mně to nepřišlo důležité, ale protože vycházím z rodiny, která byla vždycky tradiční. S manželkou máme čtyři děti a nechci do toho teď promítat svůj osobní, soukromý názor. Dejte mi čas, abych se v těch věcech zorientoval.

Konzultace, které teď vedu, mně dávají možnost se podívat i na moji vlastní situaci jinak. S homosexuály jsem nikdy nemluvil o tom, jak to mají doma uděláno, mně to přišlo necitlivé a jako vstupování do jejich soukromí, proto jsem to neřešil. Teď to ale řešit musím. Dejte mi čas a nechtějte po mně konkrétní výrok ke konkrétnímu nálezu, protože musím říct, že se dozvídám tolik věcí, že si v tom musím udělat pořádek a konzultovat experty.

Téma, které s tím souvisí a které i sám zdůrazňujete jako jedno ze tří na svých webových stránkách, je rodina. Řekl byste, že je v krizi?

Není v krizi. Když se na to podíváme z hlediska sociologického, pro českou veřejnost je téma rodiny naprosto bez zachvění klíčovým tématem. Když dáme vedle sebe kariéru, peníze, zdraví, přátele, volný čas, rodina je naprosto na prvním místě. Česká společnost má velmi silnou vazbu na rodinu a mluvíme teď samozřejmě o rodině širší. To je důležité vědět, někdy si říkáme, zda není rodina v krizi, ale tady vidíme, že to naopak je velmi silné téma pro českou veřejnost.

Tam, kde vidím možnost zlepšení, je, aby se rodinám poskytl takový prostor, aby jim stát třeba nebral děti do povinné školní docházky příliš brzy. Kromě nějakých extrémních sociálních případů, které můžeme začít jmenovat a kterých nebude tolik, by měla hlavní odpovědnost za výchovu dětí zůstávat na rodině. Když se podíváme do školních osnov a do školních projektů od základní školy až po střední, zjistíme, že tam máme spoustu tezí o vzdělávání nebo o znalostech, ale výchovu tam často nenajdeme.

Stát totiž neumí s výchovou pracovat tak účinně jako rodina. Měli bychom tím pádem tam, kde výchova probíhá jaksi mimochodem každý den, tedy v rodině, dát rodinám prostor, aby se o děti mohly postarat a nemusely je posílat například do školky od pěti let. Tam si myslím, že minulá vláda šla zbytečně daleko, když předepsala, aby děti chodily už vlastně v předškolním věku do školy povinně.

Myslíte to tak, aby rodina na to měla časový a ekonomický prostor? Že by neměl být takový tlak na to, aby děti mohly být už od dvou let ve školkách?

Řeknu to ještě jinak. U nás, přestože to zákon umožňuje, si matky, které mají děti, málokdy dokážou vyjednat například částečné úvazky nebo práci z domova. Přestože to zákon umožňuje, firem nebo institucí, které to povolují, je velmi málo. Nedávno jsem o tom mluvil v Českém rozhlase a zjistil jsem od personálu, že skutečně částečné úvazky v Českém rozhlase, – a to je veřejnoprávní instituce! – , kvůli dětem jsou naprostou vzácností.

A to chci změnit, aby se to rozhodování, jestli rodinu nebo práci postavilo do méně ostrého světla, aby třeba svobodné matky nebo i vdané matky mohly začít pracovat dříve, aby to nebylo rovnou na sto procent, ale mohly pracovat například na dálku, aby mohly mít částečné úvazky. Vím, že to jsou banality, ale zeptejte se odborářů.

Mluvil jsem o tom se šéfem odborů Josefem Středulou a musím říct, že jsem byl velmi překvapen, jak vážný problém u nás je, jak se k matkám od dětí chová trh práce, a to jsou konkrétní zaměstnavatelé a často jsou to veřejné instituce, velmi nevnímavě. Skoro by se řeklo, jako kdyby nám nezáleželo na tom, aby ženy v určitém věku mohly mít děti. To je potřeba změnit, ne z hlediska zákonů, ale praxe, v konkrétním příkladě.

Podívejte se na Miloše Zemana. On okolo sebe nemá žádnou ženu. Okolo něj jsou samí chlapi. Pojďme se podívat do mého týmu a uvidíte, že tam jsou dvě třetiny žen a třetina mužů. Pro mě je naprosto přirozené, že mám okolo sebe ženy. A když navíc budeme počítat děti, zjistíte, že mnohé z nich jsou zasloužilými matkami. A teď se podíváme na Pražský hrad, tam lze třeba otevřít pro zaměstnance školku. Už mně psali, když jsem to někde řekl, lidé z Hradu, dokonce z Hradní stráže, otcové od rodin, že by to uvítali.

To jsou maličkosti, ale politik může ukazovat, že to lze a já to chci ukázat. Nemusíme z toho dělat ani velké volební téma, ale měli bychom připomenout, že právě péče o děti, postavení matek s dětmi na trhu práce může být jedním z velkých úkolů, ne snad z hlediska nových zákonů, ale z hlediska praxe a naplňování zákonů.

Velké debaty se vedou o tématech, jako je gender. Mnoho lidí to vnímá tak, že se tím problematizují mužské a ženské role, rozostřují se vzory a ve výsledku to podkopává rodinu. Jak to vidíte vy?

Mám dojem, že rozmazávat hranici mezi ženou a mužem nikomu neprospívá. Žijeme v zemi, která zajišťuje mužům a ženám rovnost před zákonem. A pokud je někde nerovnost, jako například v odměňování, platech a mzdách, pak je to třeba pojmenovat a řešit.
S Andrejem Babišem sdílená intuice

Na svých webových stránkách také zdůrazňujete zákon o sociálním bydlení. Ten, který připravila Sobotkova vláda a který nakonec nebyl schválen, splňoval to, co byste od něj očekával nebo máte ještě jinou představu?

Teď jsem byl třeba v Moravskoslezském kraji a tam jak na magistrátu, tak na kraji jsme mluvili právě o sociálním bydlení. Je potřeba systémově ošetřit sociální bydlení.

Na svém webu zmiňujete, že byste jako prezident uspořádal konferenci, která by mohla sloužit jako podklad k takovému zákonu. Podobné konference se už konaly, není to tak, že konference se pořádají, ale zákon stále ne a ne schválit? Je potřeba pořádat další konference na toto téma?

Prozradím vám jedno tajemství, nejde o konferenci pro konferenci, tady s vámi naprosto souhlasím, ale podívejte se na to, jak funguje český stát. Z hlediska administrativy máme vládu, premiéra a ten má pod sebou ministerstva, která se už dvacet let z pohledu kompetenčního zákona nezměnila.

A přitom žijeme ve světě, který se mění. V Austrálii mají nově ministra pro seniory. Je otázkou, zda to, jak jsme si narýsovali rezorty před dvaceti lety, není model, který by zasluhoval určitou revizi. Co se totiž stalo – ministerstva začala fungovat jako izolované světy, jsou to instituce, které spolu nekomunikují. Jednotliví ministerští úředníci na rezortech spolu vedou často soutěže o to, kdo komu bude víc komentovat jeho legislativní návrhy například v připomínkových řízeních, ale skutečná meziministerská práce není.

Není to dáno jen tím, že ministerstva mají různé politické strany, jde však také o institucionální rivalitu. A teď sociální bydlení, tam najednou zjistíme, že se to týká více ministerstev dohromady. A tady premiér, respektive prezident mohou pomoci a říct: pojďte si sednout za jeden stůl, většina problémů dnešní doby vyžaduje těsnou spolupráci mezi úřady.

Není právě to věc, o kterou se teď chce pokusit Andrej Babiš, když říká, že by vláda měla fungovat jako jeden tým a že by neměl existovat rezortismus? V tomto smyslu podle vás může jít jeho menšinová vláda dobrým směrem?

S Andrejem Babišem jsem o tom ještě nemluvil, ale tuhle intuici, že by stát měl působit zejména na úrovni vlády, mezirezortně, týmově mnohem lépe než doposud, znám a sdílím už mnoho let. Ještě v době, kdy Andrej Babiš byl v byznysu, jsem to vnímal jako velký hendikep české politiky.

Ve chvíli, kdy jde o mezinárodní soutěže, mezinárodní projekty, uspořádání olympijských her apod., Česká republika o všechna vítězství nakonec přijde, dokud se budeme dohadovat, kdo to má mít na starosti a mezi šarvátkami zapomeneme na to, že jde o společný úkol.

Se sociálním bydlením úzce souvisí otázka zneužívání sociálních dávek. Město Kladno před časem, aby omezilo nové žadatele o doplatek na bydlení, celou oblast města prohlásilo za vyloučenou lokalitu. Je zneužívání sociálních dávek podle vás vážným problémem České republiky? Jaký je váš postoj k přístupu Kladna?

Kladno jsem nestudoval, takže k tomu neumím říct nic chytrého, ale slyšel jsem od konkrétních starostů následující: my víme, kdo kde bydlí, jak žije, jak pracuje, respektive, zda sociální dávky potřebuje nebo ne, ale z krajského úřadu nevíme, kdo je dostává. A když si požádáme o informace, sdělí nám, že to jsou informace, na které nemáme nárok z důvodu ochrany osobních údajů apod.

Dokud starosta, který je v terénu, nemá přístup k informacím, kdo v jeho obci bere sociální dávky, je něco špatně. Starosta totiž může působit mnohem účinněji než nejlepší úředník, který tam přichází dělat inspekce a kontroly.

Tady si myslím, že je možné systémově něco zlepšit bez velkých změn. Je potřeba dávat starostům větší pravomoci a větší autonomii, protože jinak opravdu budou mít odpovědnost za města, která je nebudou poslouchat. Starosta podle mě může mít právě u sociálních dávek alespoň vhled do informací, aby věděl, zda náhodou ty prostředky nejsou vynakládány neúčelně nebo dokonce bez nároku.

Byl jste velvyslancem ve Francii. Jedním z vašich nástupců je i Petr Drulák, nevím, do jaké míry sledujete jeho působení na této pozici, ale jak se díváte na to, že se stal velvyslancem ve Francii a jak vůbec hodnotíte jeho osobnost a názory?

Mám ve zvyku mlčet o tom, co dělají moji nástupci ve funkci, takže tady ode mě komentář neuslyšíte, přestože se za mnou někteří lidé z Francie obracejí buď o radu, nebo o pomoc, ale není to kolegiální a stát má fungovat na institucích, které mají určitou kontinuitu.

Tam, kde jsem komentoval jeho práci, to byl jeho nástup do funkce náměstka ministra zahraničí. Jestli si vzpomínám dobře, bylo to opravdu v řádu několika dnů nebo týdnů, kdy usedl do funkce, která byla naprosto klíčová pro Českou republiku, a on se tam veřejně distancoval od Václava Havla a od jeho politiky, a to přesto, že Václav Havel je zavedená značka, která nás v zahraničí pomáhá prosazovat.

Nemusíme s Václavem Havlem souhlasit, ale měli bychom umět chytře hrát s tím, jaké postavení nám vydobyl ve světě. Mně to přišlo v danou chvíli od náměstka takto významného ministerstva pro dobrou pověst České republiky v zahraničí jako veliká chyba, proto jsem ho za to otevřeně kritizoval dokonce i v novinách nebo v rozhlase.
Ani sexuolog, ani kriminalista

Velmi často se vymezujete vůči KSČM, pokud byste měl porovnat, zda podle vás demokracii v České republice může více poškodit KSČM, nebo Okamurova SPD, jak by si tyto strany vedly?

Někteří představitelé SPD se vyslovili takovým způsobem o Židech nebo o dalších lidech, že jsem zpozorněl. To je výrok hodný pozornosti a je dobře, že je předmětem vyšetřování. Představte si Tomáše Garrigua Masaryka, který se zasazoval celou svou autoritou například v aféře hilsneriády, aby u nás a ve společnosti žádné takové toxické věci nebyly. Neumím si představit, že by někdo, kdo mluví tímto způsobem v 21. století, mohl zastávat ústavní funkce v České republice, která se k TGM hlásí. To je první věc.

Čili nechtěl bych celou SPD poslat mimo hru a říci, že jsou nepřijatelní. Je ale potřeba, aby se SPD od těchto konkrétních výroků distancovala, protože jinak se sama diskvalifikuje, a nejenom ze současného právního rámce, nýbrž dokonce i z rámce, který tady stanovil zakladatel Československa. To znamená, že se o některých tématech, a konkrétně tam byla, tuším, řeč o Židech, nedá mluvit tímto neuctivým způsobem. Tím bychom se dostali do rozporu se základy naší státnosti.

Co se týče KSČM, český politický prostor je zabydlen celou řadou různých názorových skupin. Některé dokonce pocházejí původně z historické KSČ od reformátorů, kteří třeba byli vyloučeni nebo vystoupili, takže ten problém není černobílý. Ale když vidím některé projevy dnešních lídrů KSČM, před oči si postavím osudy politických vězňů, představím si svoji kmotru, která prožila 15 let v lágru, v těžkém komunistickém kriminále a ptám se, co ti by mi na to řekli.

Tady je skutečně třeba, abychom byli na pozoru, protože některé prvky ideologie si představitelé KSČM ponechali z dob, kdy tady páchali zločiny a tuhle reflexi ještě často potřebují, a proto bychom se měli mít na pozoru.

Byla podle vás chyba, že KSČM po listopadu 1989 nebyla zrušena?

Rozhodně tam s konkrétními prominenty minulého režimu měl proběhnout konkrétní proces, při němž by se pojmenovaly jejich individuální chyby. Nechtěl bych mluvit o celé straně, ale o konkrétních vinících. Tam se dalo udělat mnohem víc.

Vím, že jste se k debatě v Blansku už nechtěl vracet, ale konkrétně, co se týče problematiky pedofilie, tam byly zmíněny webové stránky organizace ČEPEK, na videu z debaty bylo vidět, že jste překvapen informacemi, které vám tam ti lidé sdělují. Je i tohle problematika, o které byste si chtěl získat víc informací i v tom smyslu, zda jste se třeba zajímal, co jsou ty webové stránky zač?

Bez komentáře, slyšel jsem o tom poprvé.

Takže vás nezajímalo, jestli to, co vám lidé v publiku říkají, je pravda, neměl jste potřebu si to ověřovat?

Podívejte se, mě to šokovalo. Nemám ve zvyku mluvit bez přípravy, tam jsem to udělal a udělal jsem velkou chybu. Nejsem sexuolog, nejsem expert, nejsem kriminalista, neřeknu vám k tomu nic, ale to, že je potřeba se těmi věcmi zabývat, to cítím. Opět se vracím k tomu, že mám teď řadu konzultací a potkávám lidi, kteří mají zájem o dialog. Mám na mysli registrované páry a další.

Na ministerstvu zahraničních věcí jste pracoval pod Karlem Schwarzenbergem, byl i on jedním z těch, se kterými jste vaši kandidaturu konzultoval nebo vyjádřil vám třeba nějakým způsobem podporu?

Lidí, se kterými jsem se radil o svém záměru kandidovat, bylo skutečně mnoho, Karel Schwarzenberg mezi nimi byl.

A vyjádřil vám podporu?

Nechci říkat víc, protože jsem ještě všechny veřejné podporovatele nezveřejnil. Obecně se však v novinách vyjádřil již na začátku kampaně pozitivně a jeho slova mě povzbudila.

 

Zdroj: https://zpravy.tiscali.cz/na-hrade-bych-otevrel-skolku-vzkazuje-fischer-307376