Ústavní soud potřebuje osobnosti, které mají odvahu, nikoli další experty

Vážený pane předsedo, vážený pane prezidente, dámy a pánové.

Projednáváme návrhy na vyslovení souhlasu se dvěma kandidáty na soudce Ústavního soudu, pana doc. JUDr. Michala Bartoně a pana JUDr. Martina Smolka. Prezident republiky, já ho tady srdečně vítám, opravdu si vážíme toho, že mezi nás opět přišel, tady vyslovil svoji představu o struktuře Ústavního soudu. Dal důraz na expertizu obou kandidátů, a to způsobem, že podtrhl nejenom jejich odborné znalosti v oblasti ústavy a evropského a mezinárodního práva, ale také šel do detailů jejich životopisu. To je určitě v pořádku.

Ale když jsem nad tím přemýšlel, tak to na mě působilo, jako kdybychom tady skládali odborné pracoviště Akademie věd. My totiž můžeme na Ústavní soud nahlížet skutečně jako na expertní místo, kterému dávají váhu jednotliví asistenti, ostatně jednoho z nich, bývalého asistenta pana JUDr. Bartoně, dneska jsme tady poslouchali, ale dávají tomu také skutečnou sílu a záběr ještě další věci, a to je odlišný pohled, který můžeme teď, nebo odlišné světlo, které můžeme vrhnout na Ústavní soud. Nejde tady totiž jenom o odbornost, ale o charakter, o morální profil nebo o osobnosti těch jednotlivých kandidátů. Mají odvahu jít proti proudu. Prokázali, že jsou schopni jít do konfliktu… Ukázali, že jdou do konfliktu například i se státem, protože na Ústavním soudě je potřeba, aby občané dostali zastání v kauzách, které tady popisovali i moji předřečníci. Tady nestačí jenom vědět, analyzovat, mít expertizu, ale taky mít odvahu. A odvahu nemůžete delegovat na svoje spolupracovníky a asistenty. S tou tam prostě musíte přijít. Jít s kůží na trh, to je docela velká věc, každý to známe ostatně z vlastní zkušenosti.

Já z tohoto pohledu jsem se zamyslel nad kandidaturou zejména pana JUDr. Martina Smolka, kterého tímto zdravím, jako někdejší kolegové, myslím si, že teď nemusím ani říkat, že chci upozornit na určitou podjatost… Nebude to tak. Studoval jsem věci, ke kterým došlo v době, kdy už jsem na ministerstvu zahraničí dávno nepůsobil, ale které se tam staly právě za jeho působení, u nichž bych očekával, že takto významný expert a vysoký státní úředník se přinejmenším třeba ozve, že s něčím nesouhlasí. A možná, že nám to tady pomůže vysvětlit ostatně ve své reakci, bude-li chtít, ale vůbec ho k tomu nevyzývám. Jsou to spíš otázky pro shromážděné senátorky a senátory.

První příklad. 27. února 2020 ministerstvo zahraničních věcí na svém webové stránce zveřejňuje stanovisko, které se věnuje uznání nebo neuznání Palestiny. Když to začneme studovat, zjistíme, že ta odpověď nebo ten text musel projít nějakou vnitřní debatou na ministerstvu, to znamená, že i se k ní museli vyslovovat experti z odborů nebo z úseku, z útvaru, který měl na starosti pan JUDr. Smolek.

Jak známo, socialistické Československo uznalo vyhlášení o vzniku Palestiny v roce 1988. Tento stav trval i za doby, kdy byl federálním prezidentem Václav Havel, tedy do 31. prosince 1992. Federální ministerstvo zahraničí neučinilo jakýkoliv právní akt, který by směřoval ke zpochybnění toho kroku z roku 1988. Dne 1. 1. 1993 dochází k rozdělení a vznikají dva nástupnické státy, Slovenská republika a Česká republika, které si musí poradit se stejnou právní situací, tedy s aktem uznání Palestiny učiněným československou federací. Mluvíme tu o identické právní situaci. Samostatné Slovensko se rozhodlo uznat Palestinu, protože učinilo univerzální sukcesi a vstoupilo do všech právních vztahů svého předchůdce, tedy federace.

Úplně stejně ale i Česká republika na sebe převzala všechny mezinárodní závazky federace a učinila to zcela bez výhrad. Nedávno na to vzpomínal ostatně i Alexandr Vondra ve vysílání veřejnoprávního rozhlasu. To potvrzuje i ústavní zákon o opatřeních souvisejících se zánikem federace, kde stojí, že Česká republika uznává všechny státy a vlády, které ke dni svého zániku uznávala Česká a Slovenská Federativní Republika, je to v čl. 5 ústavního zákona, který vám za chviličku ještě budu identifikovat.

Je proto opravdu pozoruhodné, že při stejné výchozí pozici by každý z nástupnických států měl dojít k jinému závěru. Jeden uznává Palestinu jako stát, tedy Slovensko. Česká republika na to jakoby časem zapomněla? Dnes se k tomu nechce hlásit? Náš tehdejší krok ale nelze brát zpátky, pokud jsme k němu včas nepodali výhrady, když jsme prováděli tu sukcesi do smluv. Není mi známo, že by mezinárodní právo znalo něco jako akt oduznání. A protože platí, že se dohody mají dodržovat, a protože také platí, že mezinárodní právo je garantem naší vlastní bezpečnosti a prosperity a suverenity, ve vlastním zájmu bychom ho neměli porušovat.

A proto ta žádost, se kterou tam ministerstvo zahraničních věcí na svém webu 27. února 2020 se potýkalo a přineslo jakýsi právní rozbor, je spíše politická, ale není rozhodně právní. Při zkoumání před expertními tělesy by určitě neobstál. Ten ústavní zákon, který jsem tady citoval, je zákon č. 4/1993. Slušelo by, kdyby ministerstvo zahraničí ve svých odpovědích veřejnosti například odkázalo na tento ústavní zákon, kdyby ministerstva v naší zemi respektovala ústavní pořádek. To byl první příklad.

Druhý příklad se týká expertního působení pana JUDr. Smolka, který zastupoval Českou republiku před Soudním dvorem Evropské unie nebo před Evropským sdružením volného obchodu, a to od roku 2008. Nevím, jestli jste si dali tu analýzu s těmi všemi kauzami, se kterými tam musel Českou republiku hájit… Byly to někdy opravdu velmi technokratické věci, ale některé se dotýkají ústavy a ústavních základních práv a svobod.

Uvedu tři příklady, a tím budu pomalu končit. V usnesení nebo rozhodnutí v žalobě se Evropská komise domáhala pod značkou C-575/16, aby Soudní dvůr určil, že Česká republika tím, že uložila podmínku státní příslušnosti pro výkon povolání notáře, nesplnila svoje povinnosti, které vyplývají ze smlouvy o fungování Evropské unie.

V dalším rozsudku se píše, že v České republice se odepírá právo stát členem občanům, kteří by chtěli působit v politických stranách nebo politických hnutích a přitom nejsou občany České republiky, a mají tady trvalý pobyt. Opět se říká, Česká republika nesplnila svoje povinnosti.

Nakonec poslední, to bylo stanovisko Nejvyššího správního soudu v případu Policejního prezidia, kde se jednalo o excesivní nebo nadbytečný nebo přílišný sběr biometrických údajů občanů v České republice. Ano, Policie České republiky usilovala o to rozšiřovat možnost sbírat informace o občanech. Šlo to až k této instanci. Ve stanovisku generálního advokáta se píše, že z těch úvah vyplývá, že nelze dokázat potřebnost shromažďování a uchovávání biometrických a genetických údajů subjektů orgány policie… A mohl bych pokračovat.

Sběr DNA ve velkém, kdy se každý občan stává tak trochu podezřelým, kdy přestává platit presumpce neviny a porušují se další právní a ústavní principy, to už není legrace. Pan JUDr. Smolek musel tuto věc obhajovat, přestože možná si o tom myslí svoje. Bylo by dobře, kdyby nám k tomu třeba i něco řekl, ale opravdu nechci, aby šel do velkých detailů. Jsou to komplikované věci…

Nicméně základní ústavní ustanovení v České republice přece garantují právo na soukromí. Chráníme občany před zásahy do jejich tělesné integrity. Zaručujeme jim právo na spravedlivý proces. To všechno je obsaženo v Listině základních práv a svobod. Ta je, jak známo, součástí ústavního pořádku v České republice.

Chci na tomto příkladě jenom ukázat, že i loajální, skvělý státní úředník, který je vykonavatelem vůle státu, tedy vykonavatelem politické vůle, je ramenem státního zájmu a je dobrým, loajálním právníkem státu, možná nemusí být úplně osobnostně připraven přeskočit do Ústavního soudu bez toho, že by nás přesvědčil, že je osobností, která si nenechá věci líbit. My nepotřebujeme další experty. My potřebujeme další osobnosti. Jako dobré víno potřebuje čas, jsem přesvědčen o tom, že i ti nejlepší experti mohou se stát osobnostmi. Ale možná, že by bylo dobře, abychom jim k tomu poskytli čas a prostor.