Spojenci neschvalují všechno

Mezinárodní kritika izraelského postupu v Gaze posiluje. Jakou pozici by měla zaujmout česká vláda?

Strašné utrpení po útocích Hamásu 7. října 2023, kdy zrůdné akce nemířily proti vojákům, ale útočníci si cílevědomě vyhledávali civilní občany státu Izrael, bude potřebovat hodně času, aby se hojilo. Fotografie rukojmích, kteří se dosud nevrátili domů, jsou krutou připomínkou zvěrstev, která teroristé páchali. 

Mezitím se Gaza, kde se útočníci po řadu let cvičili a odkud podnikli údery, změnila k nepoznání. Při vojenských operacích bylo zničeno 92 % domů a masivně se přesouvalo obyvatelstvo. Lidé trpí nedostatkem elektřiny, vody, potravin, hladomor dosáhl nevídaných rozměrů. Desítkám tisíc kojenců a malých dětí chybí základní zdravotní péče. Nemocnice jsou v rozvalinách. Zadržování humanitární pomoci po dlouhé měsíce způsobilo pohromu. Mezi potřebnými jsou především děti. Právě k nim se oprávněně upíná pozornost veřejnosti. 

Izrael, který obnovil vojenské operace, tím na sebe jako okupační mocnost převzal povinnost zabezpečit základní potřeby občanů a přístup k lékařské péči. Musí přitom respektovat jejich práva a majetek. Proto nelze přecházet mlčením humanitární katastrofu, která se zde odehrává. Chybějí nám však informace, novináři mají jen omezený vstup. Mezitím humanitární organizace bijí na poplach. 

Ale ani na Západním břehu není klid. Zatímco se veřejné mínění soustředí na obrazy zkázy v Gaze, pokračuje systematické zabírání půdy izraelskými osadníky a eskaluje násilí proti Palestincům, které opět zasáhlo i do oslav svátků křesťanských Velikonoc. 

Situace je složitá. Palestinský křesťan nemůže zajít na svátky do Jeruzaléma, i když žije na dohled svatého města. Neboť politici, kteří prosazují výsadní práva pro občany židovského etnického původu nebo židovského náboženství, je současně upírají všem ostatním, i kdyby mělo jít o občany Izraele. Nezapomenu na jednoho muslima, který mi vyprávěl o své mamince. Má to k ní sice jen hodinu autem, ale nyní musí cestou překonat tři kontrolní stanoviště. Na jednom musel čekat ve frontě až šest hodin. A tak rodinná setkání s matkou skončila, telefonují si už jen přes počítač. Žije na Západním břehu a ví, jak je složité vést mladé kluky k tomu, aby nebrali spravedlnost do vlastních rukou. 

Nespokojenost a pocit nespravedlnosti mohou právě mezi mladými vytvořit frustraci a radikalizovat postoje. Nakonec to hraje do karet těm, kdo mluví o „civilizačním“ či nesmiřitelném náboženském střetu. Přitom tu jde především o zabírání území nebo o přístup k vodě, o nerovnost před zákony a dvojí metr. 

Jsem přesvědčen, že jedna věc je podporovat Izrael jako stát, který je ve velmi složité situaci – k tomu se jako spojenci veřejně hlásíme. Něco jiného ovšem je schvalovat konkrétní kroky vlády premiéra Benjamina Netanjahua, které mohou situaci zhoršovat a dál zvyšovat napětí. 

Kdy se proti humanitární katastrofě v Pásmu Gazy ohradí ministr zahraničí? Už rok jakoby držel bobříka mlčení. A kdy se k nezákonnému budování osad vyjádří ČR? Zatím to vypadá, že pokaždé, kdy je Izrael na pořadu jednání v EU nebo v OSN, se ho Česká republika neodváží kritizovat, a přitom se tam odehrávají vážné věci. Násilná okupace území totiž znemožňuje cestu k vytvoření státu pro Palestince. Jenže bez samostatného arabského a židovského státu nebude klid. 

Vítám proto, že ministři EU právě vyzvali bojující, aby ukončili nepřátelské akce a respektovali mezinárodní právo, aby přerušili palbu a propustili rukojmí. Zároveň požadují umožnit přístup humanitární pomoci a obnovit dodávky elektřiny pro všechny potřebné. Je zcela v pořádku, že znovu potvrdili závazek hledat cestu k dvoustátnímu řešení mezi Izraelem a Palestinou. 

Co dalšího dělat? V minulých týdnech jsem se setkal nejen s představiteli řady států, jež chtějí pomoci řešit situaci, ale i se skupinou Palestinců a Židů, kteří mě požádali o setkání. Přijeli do Evropy, aby hledali společnou řeč a podporu mezi těmi, kdo si najdou čas a budou jim naslouchat. Setkání bylo mimořádně silné. Nejde zapomenout na jejich svědectví z první ruky o utrpení a nespravedlnosti nebo o naději těch, kdo navzdory napětí pracují na perspektivě společného života v bezpečí pro všechny. 

Jako ČR bychom se měli vyvarovat jednostranných kroků či fandit jen jedné straně. Hraje se tu totiž o hodně. Máme v oblasti příliš velký vliv a naše slovo něco váží. Jako tradiční spojenec Izraele nebo jako země, která má bohaté diplomatické vztahy nejen s Egyptem, ale i s dalšími významnými aktéry v širokém regionu, můžeme opravdu hodně ovlivnit. Nepromarníme tentokrát příležitost?

Zveřejněno v KT 22 dne 27. 5. 2025