K problematice domácího a sexualizovaného násilí

Projev senátora Pavla Fischera na 21. schůzi Senátu dne 24. ledna 2024 k Vládnímu návrhu, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (Istanbul, 11. 5. 2011)

• videozáznam vystoupení Pavla Fischera
• stenozáznam schůze
• senátní tisk č. 122

Vážený pane předsedající, dámy a pánové,

řešíme úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. Když jsem poslouchal celou tu bohatou debatu, chtěl jsem poděkovat všem, kdo nás obohatili o jejich životní nebo profesní zkušenost, která byla tak syrová, že si člověk sahá na to, jaké to je být policistou nebo lékařem nebo pedagogem, který je konfrontován s násilím. Člověku běhá mráz po zádech.

Mám pocit, že naše společnost je traumatizovaná. Má jakýsi zvýšený práh bolesti. Jako bychom měli problém, že jsme otupěli vůči násilí, zejména k tomu intimnímu násilí, které je v domácnostech. Je jedno, jestli se jedná o násilí na ženách nebo domácí násilí, násilí na dětech, násilí na mužích, jak jsme to dnes slyšeli.

Jako by náš stát zaostával v pomoci obětem. A taky někdy v trestání viníků.

Pokud si budeme klást otázku, kdy ten pohár přeteče, možná stačí podívat se kolem sebe. Před měsícem a několika dny vraždil střelec na filozofické fakultě v Praze, předtím v Klánovicích, patrně také zavraždil vlastního otce. Tu tragédii prožíval a prožívá doslova celý národ. Stala se jakýmsi bolestným předělem.

Snad každý si musíme klást otázku, jak by se tomu dalo vůbec zabránit. Možná, že ta odpověď je blízko před námi, protože ani bezpečnostní rám nebo legislativa o zbraních, jakkoli jsou důležité, to nemusí úplně vyhladit jako nebezpečí z našich životů. Navíc si musíme klást otázku, zda ten útočník nebyl ve spojení s nějakými teroristy nebo neměl nějakou ideologii. Ale možná si taky musíme připustit, že se jednalo o násilí domácího původu.

Hodně přemýšlím o tom, co se s námi děje, protože nám možná spíš schází péče o duši než nějaké přísnější zákony.

O tom rozsudku, který se týkal znásilňování doma, který dopadl nakonec podmínkou, podmínečným trestem, už dnes byla řeč. Neznám zatím to rozhodnutí soudu. Tak se podíváme jenom namátkou nazpátek do minulých let, kolik takových rozsudků nebo podobných tady bylo. V roce 2022 za brutální týrání malého dítěte s těžkými následky podmíněný trest 2,5 roku. V roce 2021 pohlavní zneužití dítěte vedoucím na nějakém letním táboře, jeden rok také podmíněně. 2019, znásilnění a týrání partnerky, také podmíněný trest 2,5 roku. A mohl bych pokračovat. Je tady zřejmě hodně práce před námi. Mnoho takových případů je na webových stránkách Beztrestu.cz.

Co dnes kolem sebe vidíme, tak je skutečně hodně násilí. Jako bychom neměli prostor o tom debatovat. Proto jsem tak vděčný za dnešní rozpravu. Protože pokud mluvíme o domácím násilí, tak jeho účastníky a často obětmi jsou děti. Když to děti vidí, tak to potom mají tendenci replikovat, chovat se podobným způsobem a přenášet to do vlastních životů. To trauma je provází často celý život. Musí ho nějak zpracovat, žít s ním a nezničit se při tom. Odborníci upozorňují právě na to, že asi v 80 % se takové vzorce násilného chování mohou zopakovat mezigeneračně, to znamená, že děti pak v dospělosti jenom kopírují to, co viděly, když byly malé. Ať už mají potom roli pachatele nebo oběti.

A tady je otázka, jestli náš stát, jestli Česká republika pomáhá ke změně dostatečně, protože terapeutů, psychologů, psychiatrů je málo, a to fatálně. Dítě, které potřebuje akutní pomoc, musí často čekat dlouhé týdny, možná i měsíce. Na dětského psychologa čekáte třeba i roky. V roce 2022 Hospodářské noviny píší, cituji: „Když se dítě chce zabít, může na hospitalizaci čekat i 10 dní. ‚Nemáme lidi,‘ říká dětský psychiatr.“

Domácí násilí se týká všech věkových kategorií, ale také všech vrstev společnosti. U vzdělanějších je často sofistikovanější. Takže když potom budeme přemýšlet o tom, co nám chybí, tak nám nechybí mezinárodní konvence, ale něco v terénu, stabilní financování pomoci dětem, systematická péče o jejich zdraví, financování a organizace práce s těmi, co byli pachateli, ale také financování pro nonstop krizové linky pro oběti domácího násilí, azyly a kapacita intervenčních center a tak dále. Hodně toho dnes bylo řečeno.

Když o tom člověk přemýšlí a čte ve světle našich potřeb text úmluvy, o které dneska jednáme, tak tam vidí celou řadu úplně zbytečných pasáží, které by tam vlastně ani nemusely být. Takže je úplně v pořádku, že ji promýšlíme do všech důsledků, protože to, co je v úmluvě, přenášíme přímo do našeho právního řádu. Proto i podepisuji výhrady ke zprávám komisařů a komisařek, kterým se říká GREVIO. Jejich hodnocení situace v jednotlivých zemích totiž vyznívá, aspoň na můj vkus, jako neseriózní. Otázkou je proto vlastně i celkově autorita toho kontrolního orgánu.

S násilím v domácnostech a ve společnosti bychom si přeci měli umět poradit sami, bez mezinárodních úmluv. Je jen otázka, jestli to dokážeme. A pokud to chceme dělat, tak zda to opravdu děláme a zda k tomu máme potřebné nástroje. A já tady mám velké pochybnosti.

Já osobně vidím pořád argumenty pro i proti, pro ratifikaci i proti. Žádná z variant pro mě není šťastná. Dnes totiž především cítím soucit s obětmi násilí a s jejich bolestí.

Kolik vláda ČR měla příležitostí, aby od doby, kdy se tato smlouva vyjednala, prosadila konkrétní zlepšení, která potřebujeme, a kolik příležitostí jsme zmařili? Mám dojem, že domácí násilí neřešíme dost, jako by to nebyla priorita.

A tak si přeji, aby v ČR byla vláda, která by si právě snížení násilí doma prosadila jako skutečnou prioritu. Přeji si, abychom domácí násilí začali brát smrtelně vážně, protože tady jde skutečně o životy. A tak bez ohledu na to, zda to dneska schválíme, nebo ne – a dnešní debata mi dává naději, že se shodneme na tom podstatném –, tak cítím, že tady je práce jako na kostele. Čím dříve se do toho pustíme, tím lépe. Já jsem připraven se na tomto díle aktivně podílet.

Děkuji.