Ke konvergenčnímu programu ČR

Projev Pavla Fischera na 14. schůzi Senátu ve 13. funkčním období dne 22. července 2021 ke Konvergenčnímu programu České republiky (navrhovatel: ministryně financí Alena Schillerová; senátní tisk č. 91)

Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, dámy a pánové,

tento bod se jmenuje Konvergenční program České republiky. Konvergence, to je pojem, se kterým pracuje ministerstvo financí, když zpracovává výhled rozpočtu České republiky a hlídá, abychom se nevzdalovali pravidlům, ke kterým jsme se zavázali, ke kterým se zavázaly státy Evropské unie. Já bych měl sto chutí to slovo konvergence zaměnit, vystřídat ho jiným slovem, a to je slovo divergence. A vysvětlím proč.

Bezprecedentní výdaje, které znamenala mobilizace během pandemie COVID-19, samozřejmě zasluhují naši pozornost, protože ne vždycky byly vynakládány efektivním způsobem, ale tak to v krizích bývá. Proto jsem rád, že dnes mluvíme a čteme v tomto dokumentu o konsolidaci veřejných financí a že jsme dnes také slyšeli, že bude potřeba zpomalovat, protože se blíží ona dluhová brzda, tak jak o tom mluvila paní ministryně. Ale ještě mnohem důležitější než boj s pandemií, jakkoli byl náročný, jsou dlouhodobé úkoly, které bychom měli plnit, které konvergenčně neplníme a ve kterých se skutečně rozcházíme s našimi základními zájmy jako země.

Mám na mysli výdaje na obranu. Často mám pocit, že překvapujeme sami sebe. Jako kdybychom si doma neuměli vyjasnit, kde jsou skutečné priority. A tak vidíme, že přestože je tady veliká vůle podporovat naše ozbrojené síly, zaplať pánbůh za jejich pomoc během pandemie nebo během odklízení následků po ničivém tornádu na Moravě na Hodonínsku, tak přesto to důležité jako kdybychom vždycky způsobem sobě vlastním nechali stranou. A to je modernizace našich ozbrojených sil. Jedině dlouhodobě stabilní zdroje zajistí, že se koncepce výstavby Armády ČR, která má jít až do roku 2030, udrží na kolejích v nějakém základním rámci strategického rozvoje, který bude reagovat na naše skutečné potřeby, na potřeby bezpečnosti, která, jak víme, se vyvíjí. Bezpečnostní prostředí se proměňuje a na změny musíme reagovat.

Ano, v našem dokumentu, který máme dnes k projednávání, se mluví o tom, že se mají významným způsobem zvyšovat výdaje v následujících letech v sociální oblasti, ve zdraví a také v obraně, ale zvyšují se velmi pomalu. A zvyšují se navzdory všem slibům, které jsme dávali a dáváme i dnes z úst našich nejvyšších představitelů, vlastně v rozporu s tím, k čemu jsme se vázali našimi sliby. Já chápu, že čelíme významným rozpočtovým starostem a obtížím, ale připusťme, že tohle vlastně řešíme každý rok. Připomínám, že naposledy jsme ten závazek 2 % na obranu splnili v roce 2005. A od té doby bojujeme každý rok, každý kvartál s tím, jak se nám proměňují naše výhledy. A přestože prezident nebo premiér nebo ministr obrany nebo ministr zahraničí dělají, co mohou, aby slibovali, aby dávali reálné výhledy, tak my jako kdybychom divergovali. Dokonce i uvnitř vlády, protože nejsme schopni něco takového potom odpovídajícím způsobem zprocesovat. O jednotlivých nákupech ani nemluvě.

Jeden příklad za všechny: v červnu, to znamená dva měsíce po tom, co tento dokument byl schválen vládou a předložen ministerstvem financí, cestujeme na bruselský summit Severoatlantické aliance. A tam se opět potvrzuje, jak důležité bude navyšovat výdaje, dokonce vytvářet vlastní zdroje pro Severoatlantickou alianci, aby mohla čelit novým hrozbám a abychom neztratili schopnost součinit mezi sebou jako země aliance. Nicméně krátce před summitem ministerstvo financí zveřejnilo výhledy, ze kterých pramenilo, že závazek, který jsme slíbili našim spojencům, opět nesplníme. To je přinejmenším hodné pozornosti. Jak je možné, že delegace, která odjížděla na summit, neuměla ani pořádně vysvětlit, z jakých důvodů vlastně snižujeme naše ambice, z jakých důvodů opět nebudeme závazky schopni naplnit? Vždyť slova mají svou váhu.

Ve hře je nejenom dobré jméno téhle vlády, která bude čelit také ve volbách testu u voličů, ale ve hře je přeci dobré jméno České republiky. A to dobré jméno znamená, že nás budou brát jako spolehlivého partnera, který když něco řekne, tak to také splní. Kdybychom totiž svoje závazky setrvale porušovali, tak na nás nebude spolehnutí. A dokonce nebudeme schopni získat například tak výhodné cesty k nejrůznějším úvěrům nebo půjčování peněz na trzích prostě proto, že budeme mít pověst neseriózní země. Připomínám, že v roce 2005, kdy jsme naposledy splnili závazek dvou procent, jsme vlastně zdaleka nebyli na takové úrovni blahobytu, jako jsme dnes. Za tu dobu jsme dostali miliardy, desítky miliard, možná stovky na dotacích z evropských fondů. Mezitím jsme dostali nebývalé bezpečnostní garance od našich spojenců. Bylo by chybou, kdybychom se vyhýbali tomu pohledu do zrcadla.

Právě v oblasti obrany, kde jde o naše vlastní zájmy, bychom neměli přehlížet, že v těch výhledech, která máme dnes na stole, opět jako kdybychom slevovali z toho, co jsme se byli zavázali a co vidíme jako bezpodmínečné, to znamená rychle modernizovat naše ozbrojené síly a být skutečně schopní, bojeschopní. A to je věc, která musí zajímat každého občana České republiky. Proto jsem rád, že máme dnes tady na stole konvergenční program České republiky. Je velmi dobře, že se srovnáváme s těmi makroekonomickými výhledy celé Evropské unie, ale neměli bychom zapomínat, že jako řádní hospodáři neplníme svoje sliby, že neplníme sliby nejenom vůči spojencům, ale přeci neplníme sliby, které jsme dali sami sobě.

Chci jenom připomenout, že jsme se tomu v tomto Senátu věnovali opakovaně, že jsme na tom našli shodu napříč politickým spektrem. A jsme připraveni se tomu věnovat i dál, ale vládu nenahradíme. V tom má vláda nezastupitelnou roli, že bude mluvit jedním hlasem. A že i v těch věcech, ke kterým jsme se zavázali, a nemusí se týkat jenom konvergence v rámci Evropské unie, ale také konvergence v rámci Severoatlantické aliance, nezapomeneme, že žijeme v dobách vlastně mnoha let blahobytu, ve kterých jsme nedokázali splnit to, k čemu jsme se zavázali.

To, že přijdou bezpečnostní krize, všichni říkali a říkají. Měli bychom se na ně připravit v dobách, kdy je ještě čas. Proto jsem chtěl vládě připomenout závazky, protože nás z toho budou zkoušet nejenom voliči, ale jednou budeme muset obstát i v testu dějin. Možná zjistíme, že jsme na některé věci mohli být mnohem lépe připraveni, ale nedělali jsme dost. Ještě je čas. Neměli bychom to promarnit.