Zasedáme ke stolu

Publikováno Rubrika Moje články a komentáře

Minule jsme mluvili o stolování. Samostatnou pozornost chceme dnes věnovat řádu, v němž usednou pozvaní ke stolu. Jinými slovy – zasedacímu pořádku.

Především je třeba říci, že ideálního zasedacího pořádku na světě není. Tomu, jak hosty usazujeme, musíme vždy dávat jistý řád a smysl my sami. A tak i když nikdy nemůže být ideální, určitě lze mluvit o zajímavém nebo přirozeném zasedacím pořádku. A také o nepromyšleném, nepohodlném, neuctivém. Těm posledním se naučíme dnes vyhýbat.

Mezi výsadní místa u stolu patří to se zvlášť pěkným výhledem (na vstupní dveře, na celou místnost nebo z okna ven), s lepším posezením (ve Francii se v barech a levnějších restauracích odlišuje sezení na židli od toho na čalouněné lavici s opěradlem, které se má za pohodlnější), nebo s útulnějším okolím (jednou jsem byl usazen zády u vchodu do kuchyně a po celý oběd jsem slyšel srozumitelně jenom povely kuchaře, odpovědi kuchtíků a objednávky číšníků: takové místo bych označil nikoli jako vybrané, ale jako mimořádně nešťastné pro jakoukoli konverzaci). Mezi výsadní místa patří i místa čestná, tedy ta poblíž hlavního hosta či hostitele nejlépe po jejich pravici.

Zasedací pořádek určuje hostitel. Této role se nelze vzdát nebo ji na někoho delegovat. Již samotný výběr hostů a logika jejich zasednutí okolo stolu může být pro přítomné sdělením: ukazujeme, koho si považujeme, koho chceme seznámit s kým, nebo co jsme měli v úmyslu zvláště podtrhnout. Neměli bychom tedy nechat věci náhodě a dát volnou ruku všem, aby si posedali, jak je libo: nejenže nastane nepříjemný pocit anarchie, ale můžeme tím ukázat, že nám je lhostejno jak se naši hosté cítí a že jsme rezignovali na jednu z významných hostitelových výsad i povinností.

Při zasedacím pořádku dbejme na to, aby vedle sebe seděli pokud možno střídavě muži se ženami, tedy abychom nevytvářeli nějaké pohlavní enklávy, nebo aby na jedné straně stolu neseděli samí mladíci a na druhém starci. Při rozesazení je dobré promyslet i to, aby si sousedé mohli spolu povídat – nejde jenom o znalost cizího jazyka, máme-li třeba zahraniční hosty, ale také o to, abychom vedle sebe neposadili dva úplné nemluvy.

Ve chvíli, kdy vítáme hosty či ho uvádíme ke stolu, měli bychom být s to vysvětlit, koho proč kam posazujeme.

Třeba slovy: „Nejkrásnější bude výhled z tohoto místa, proto posadíme pana profesora sem, aby viděl do zahrady“, lze například říci a přitom hlavního hosta uvést k jeho židli. Ten by měl zůstat stát a čekat, až své místo najdou i ostatní. Pomůže například dámě usednout a přisune jí židli. Usedá hned vzápětí, aby u stolu nezůstal sedět jediný host sám.

Do očí hostů by nemělo svítit přímé slunce, všichni by pak spolu měli mít možnost navázat oční kontakt: i proto nemohou kytice či nějaká dominantní dekorace stavět bariéru mezi přítomné.

Pro stolování je výhodným tvarem stolu kruh: u takového stolu se poměrně dobře určují místa. Zásadou pro zasedací pořádek je určit, kdo je hlavní host a kdo hostitel. Můžeme je usadit proti sobě, aby „spolupředsedali“. Po jejich pravici jsou nejčestnější místa, po jejich levici ta méně čestná.

Hlavní host by tedy měl sedět proti hostiteli, nebo po jeho pravici, je-li hostitelem manželský pár: pak totiž hlavního hosta posadíme vedle našeho partnera či partnerky.

Je-li stůl dlouhý obdélníkový, srozumitelnost konverzace na jeho koncích může být horší: udržení společného tématu při větším počtu hostů je pak složité. V takovém případě bychom měli posazovat hosty proti sobě nebo vedle sebe tak, aby spolu mohli vést hovor bez velkého překřikování. Krátké strany obdélníku jsou potom u takového stolu nejméně prestižní.

Při promýšlení společenského oběda nebo večeře bychom měli zvolit omezený počet společensky velmi významných osob. Nejjednodušší je určit jednoho dva nejdůležitější, a teprve k nim přizvat – podle zájmů, potřeby seznámení apod. – skupinu dalších hostů. Musíme pamatovat i na to, že se někdo na poslední chvíli omluví a nepřijde. Takové věci se stávají, pak je třeba předvídat náhradníka nebo jedno místo nechat neobsazené. Rozesazení hostů, je-li jich více, je lépe promyslet s tužkou a papírem. Jméno každého hosta pak můžeme přepsat načisto i na kartičku u každého jednotlivého místa: položené buď na sklenici na víno, na talíři nebo u něj v místě, kde bývá lžička a vidlička na dezert.

V případě velkého množství hostů se dokonce můžeme omezit jen na rozesazení u hlavního stolu. U ostatních stolů pak můžeme nechat svobodný režim.

Manželské páry v zásadě netřeba posazovat vedle sebe, jenom jde-li o novomanžele, můžeme udělat výjimku. Je-li hostitelem manželský pár, pak nemusí nutně sedět proti sobě, naopak, můžeme je asymetricky rozesadit tak, že proti sobě sedí muži (hostitel a hlavní host), přičemž jejich partnerky se prostřídají po jejich pravici: u hostitele sedí partnerka hosta a naopak. Elegantnější může být, aby proti sobě usedly ženy, jejich partneři se posadí vedle nich ve stejné logice.

Stolují-li jenom tři osoby, pak je čestné místo proti hostiteli nebo po jeho pravici. Jsou-li čtyři u čtvercového stolu a sedí-li u každé hrany jeden, pak sedí číslo jedna a dvě proti sobě (tedy hostitel a hlavní host), číslo tři po pravici čísla jedna, a číslo čtyři jemu naproti, tedy po pravici čísla dvě, tedy hosta. Sedí-li z každé strany čtverce dva a zůstanou-li dvě strany čtverce volné, pak je host po pravici hostitele, a naproti němu, tedy blíže hostu, usedne v pořadí třetí, a čtvrtý nakonec naproti hostiteli. Platí tedy, že hosta posazujeme na čestné místo a dbáme na to, aby byl obklopen dalšími, v pořadí jemu nejbližšími významnými hosty.

U větších tabulí pak zachováváme podobnou zásadu, jenom roste počet: ve francouzském i britském protokolu spolupředsedají dva muži nebo dvě ženy, po jejich pravici jsou nejvýznamnější místa, po jejich levici hned místa následující. U kulatých stolů lze usadit až dvanáct hostů najednou, a přitom se mezi všemi přítomnými může udržet rozhovor. Pamatujme na minimální prostor pro stolování, který může být okolo půl metru na osobu šířky hrany stolu. U svatebních hostin se pak uplatňují další obecně uznávaná pravidla, jimž se zde pro nedostatek prostoru nebudeme věnovat.

Jsou-li s námi děti, zvažme, nakolik je opravdu nezbytné, aby s námi seděly u slavnostního stolu. Můžeme je totiž nechat najíst někde stranou či dříve, než zasedne společnost. I když i zde existují dobré příklady – vzpomínám na jednu oslavu narozenin dětí z naší čtvrti. Kluci zhltli dort a pak po velkém bytě lítali téměř s rozmachem Batmana či Jamese Bonda. Děvčátka si šla hrát. U stolu zůstalo poslední. Až po delší chvíli bylo slyšet nesmělou otázku. „Mohla bych, prosím, vstát od stolu?“ Ta otázka působila skoro surreálně. Prostorem lítaly oděvy, hračky, lžičky, a najednou taková diskrétní slušnost. Tak se pozná dobré vychování. Připomínám, že to beru spíše jako ideál, kterého se ve výchově, alespoň těch našich dětí, nemusí dařit dosíci. Je-li akce větší a je-li tedy i více stolů, pak můžeme u každého z nich posadit vždy jednu osobu či pár, kteří „předsedají“. Může jít o významného činitele zvoucí strany, k němuž je vhodně vybrán odpovídající hlavní partner z řad hostů. U většího počtu stolů pak zvážíme označit stoly číslem nebo – ještě lépe – názvy měst, květin, skladeb, barev a podobně. Příchozí se při příchodu hlásí u služby, která jim určuje stůl a dává do ruky malý karton s označením místa. Podává se mezitím aperitiv a hostitel má ještě chvilku a může provést poslední úpravy v usazení hostů podle toho, kdo se na poslední chvíli nedostavil.

Musíme se připravit i na to, že při zasednutí hostů najdeme vždy znovu situaci, která bude nečekaná či nepřehledná. Jak třeba naložit s nesezdanými a přitom deklarovanými páry? Jak usazovat hosty svobodné hosty či ovdovělé? Jak si porozumí mezi sebou ti, o nichž víme, že nemají jednoduchou náturu? Buďme si pro takovou situaci jisti jediným: ideální zasedací pořádek neexistuje. Tím hlavním však zůstává rozesadit hosty, aby se cítili komfortně.

A možná, po chvíli, s potěšením zpozorujeme, že je lidem najednou spolu dobře a že se nechtějí rozcházet. Nepropadejme nervozitě, máme-li strach z toho, aby bylo stále co nabídnout. Taková chvíle může být tou největší odměnou pro ustaraného hostitele. Vytvořili jsme totiž společenství kolem jednoho stolu. A v tom je také to největší umění.

 

Zdroj: Practicus