Etiketa, slušné chování či protokol

Publikováno Rubrika Moje články a komentáře

DDobrý den. Vítejte v krátkém rychlokursu o tom, jak se správně chovati.

Dovolte nejprve krátké vysvětlení, co to vlastně „protokol“ či etiketa může znamenat a jaká je jejich společenská role. Pak bych rád přiblížil, jak se česká společnost může také jevit při pohledu ze zahraničí, a nakonec krátce nastíním, o čem bude řeč v příštích zastaveních. Vztahy mezi lidmi podléhají určitým pravidlům nebo zásadám, které se v lidské společnosti postupně zavedly. Mezi tyto zásady patří, že jednáme na základě rovnosti mezi lidmi, úcty ke starším, přednosti, kterou projevujeme slabším a dětem, úcty k ženám, respektu k veřejným autoritám. Do určité míry bereme též ohled na rozsah majetku, na znalosti nebo úspěch druhého.

Mezi nejbližšími lidmi, kdesi v intimitě jejich vztahů, se o etiketě či prokolu nedá mluvit – spíše je na místě mluvit o harmonii, vzájemné úctě a laskavosti. V rodině a mezi přáteli se mluví spíše o slušnosti. Avšak ve chvíli, kdy opouštíme domov, rodinu a přátele, vstupujeme do veřejného prostoru, do míst, kde se může najednou ocitnout více nositelů úřadu a veřejných funkcí najednou, kde se všichni nutně nemusejí osobně znát. Najednou je třeba pravidel, která každému dají místo podle jisté obecně srozumitelné logiky. Společenská etiketa či protokol jsou tedy odpovědí na požadavek této logiky a fungují trochu jako pravidla při pohybu po silnicích – bez nich by mohlo, alespoň obrazně řečeno, dojít k vážné společenské havárii.

Kódy společenského chování podléhají vývoji – měnící se životní styl, rozšířený kult mládí, okouzlení z lidského jedince-konzumenta, vpád technologií nebo otevření hranic prolomily řadu jinak nedotknutelných pravidel. Avšak tato pravidla nepřestala existovat, naopak. Možná se jen posunula nebo se dostala do jiného světla. Chceme-li proto ve veřejném prostoru vystupovat jinak, než jako sloni v obchodu s porcelánem, měli bychom tato pravidla znát a ctít.

Do značné míry nám etiketa či protokol usnadňují život. Vymezují prostor soukromí. Zbavují nás stresu, určují místo, které odpovídá našemu věku nebo zastávanému úřadu. Každým úkonem pak vlastně v tomto kódu sdělujeme partnerovi, že nám na něm záleží a že si ho vážíme. Ukazujeme mu, co od něj očekáváme. Dostáváme možnost sdělovat mu podobné věci dokonce i tehdy, když se ještě neznáme, vidíme-li se letmo, anebo dokonce nemluvímeli ani stejným jazykem. V tomto smyslu se etiketa či protokol stávají prostředím sdělování významů.

Tak, jako je součástí našich velkých měst katedrála, univerzita, významné sousoší, park nebo divadlo, tak by mělo být součástí našeho chování úcta k druhému, ke slabšímu, respekt k výše postavenému. Město bez dominant nebo bez umění na veřejných místech můžete sice najít, ale takové osídlení často nedává smysl a v návštěvníkovi nakonec vyvolává pocit stresu a úzkosti. Podobně je tomu i mezi lidmi: s chováním bez společenské etikety nebo základní slušnosti se sice setkáváme, ale působí v nás zmatek, nejistotu, ohrožení.

Společenská etiketa zdaleka není luxus. Dává věcem řád a vztahům mezi lidmi harmonii.

Díváte-li se na českou společnost z odstupu, snad nejvíce vystoupí do popředí rychlý společenský kvas. Transformace hospodářství a proměna společnosti obrátily základní parametry vzhůru nohama: osvobození veřejného prostoru od cenzury, růst cen, prostor pro svobodnou volbu, generační výměny a nastolení nových vztahů nakonec způsobily, že se v českém prostředí v minulých letech vše vyvíjelo možná až příliš rychle. Kariérní postup jedněch, nárůst okázalého bohatsví druhých, nebo zpochybnění celoživotní tvůrčí práce třetích a fenomén nových typů chudoby přinesly pocit, že nic, co ještě nedávno platilo, dnes více nemusí být pravda.

Liberalizace cen jakoby s sebou přinesla liberalizaci dobrých zvyků a mravů. A přitom opak je pravdou: staré osvědčené hodnoty mají při pohledu na naši společnost zvenku stále své nezpochybnitelné místo. Návštěvníci z ciziny i nadále k nám budou přicházet obdivovat památky, kulturu, a vnímají přitom i zvyklosti a pravidla, podle nichž se k sobě chováme. Při návratu z cest se takový host z ciziny chlubí návštěvou opery v Praze, Muchových velkolepých pláten v Moravském Krumlově nebo prohlídkou míst, kde se narodili Mahler či Freud. A nezapomene nakonec připojit jednu důležitou věc: totiž jak se k sobě lidé v České republice navzájem chovají.

Zkrátka – slušné a vybrané chování a znalost zásad společenské etikety jsou vlastně mnohem významnější pro celkové hodnocení kulturní úrovně země, než bychom si mnohdy chtěli sami připustit.

V našich dalších zastaveních se budeme proto některým z nich věnovat: o tom, jak se zdravit, jak se obléknout, jak stolovat nebo jak na veřejnosti nakládat se slovem. Na shledanou se těší

 

Zdroj: Practicus