Evropa potřebuje kvas víry

Publikováno Rubrika Moje články a komentáře

 

Době, která si zakázala mluvit o duchovních kořenech, vládnou účetní. Přístup „má dáti – dal“ a hledání zisku za každou cenu ale nestačí na úkol, který před námi leží. Výzvy u nás a v Evropě vyžadují, abychom našli odvahu vykročit nad rámec technokratického stylu a čerpali i ze zdrojů duchovního odkazu.

Jako by nám Evropská unie mohla být doslova ukradená. Mluvíme-li o EU, pak bývá řeč především o „nich“ nebo o „čerpání“ peněz. Jako bychom to ani nebyli „my“, kdo jako členská země můžeme rozhodovat.

 

V odpoledním slunci

 

Minulé léto jsme se s rodinou dostali do zapadlého údolí v srdci Orlických hor. Scenérie jako od Mařáka: potůček, úzká silnice, chomáče lesa žíznivě sestupovaly k vodě, malebné chaloupky se vyhřívaly v odpoledním slunci. Když jsme se v tom krásném koutě loučili s našimi hostiteli a vyráželi na cestu plnou objížděk, dlouho nám v hlavách doznívala jejich poslední slova: „Nechápeme, co je to v tom Bruselu popadlo, máme tu jedno velké staveniště a velké objíždění.“ Náš hostitel nemluvil o starostovi, ani o hejtmanovi, ani o panu ministrovi dopravy. Mluvil rovnou o Bruselu. Když něco nefunguje, byť by to bylo pro dobrou věc (oprava silnice v zapadlém koutu země), opravdu za to pokaždé nese vinu Brusel? Není náš problém i v tom, že politicky nestačíme na domácí úkoly, ale nechceme si to přiznat a vinu dáváme jiným?

Účetní styl „má dáti – dal“ anebo to známé „my a oni“, s nímž se dalo vcelku úspěšně vzdorovat za bolševika, nás vede do vážného nebezpečí. Jde-li nám skutečně jen o to získávat od ostatních peníze a „tak nějak“ je utratit, hrozí, že to přestane lidem dávat smysl. Už jsme dokonce od jednoho politika slyšeli, že skončí-li evropské dotace, pak pro nás členství v EU ztratilo význam. Chtělo by se říci: stop! Vraťte to místo nazpátek a pusťte film znovu, ať to vidí všichni: tento názor je třeba analyzovat. Opak je totiž pravdou.

 

Ukrajovaný krajíc

 

Mluvit jen o penězích připomíná materialismus, který u nás bujel v devadesátých letech. Tehdy Václav Klaus uprostřed privatizačních skandálů a divokého kapitalismu pravil, že on přece nerozlišuje špinavé peníze od čistých nebo (dle vzpomínek kardinála Vlka) že konverze srdcí pro něj neexistuje, neboť zná jen reformu hospodářství a ta už přece úspěšně končí. Tento do nebe volající materialismus je ale mnohem starší, než si chceme připustit. A je tu i dnes.

Najdeme ho v neochotě investovat do učitelů nebo do výzkumu, do reformy systému, který není připraven na to, aby unesl stárnoucí obyvatelstvo naší země. Nedůstojná výše důchodů, které se na rozdíl od mezd zvyšují jen převelice opatrně, svědčí o tom, že ukrajujeme krajíc těm, jimž jsme něco dlužni. Projídáme však i prostředky, které mají dostat teprve budoucí generace. Správa země, na jejíž suverenitě se tolik bazírovalo, vykazuje závažné slabiny i tam, kde jde o důležité agendy, jakými jsou obrana země, moderní státní správa nebo velké investice – například do rychlých vlaků nebo dálnic. Jako bychom to nechtěli vidět.

 

Přehnaný pesimismus

 

Zatímco pád Berlínské zdi v roce 1989 nastolil nereálný optimismus a zemím EU propůjčil pocit, že mohou ovlivňovat dění a stát se globálním hráčem, dnes je vše jinak. Dostali jsme se do opačného extrému. Obavy z budoucnosti nás dovedly do přehnaného pesimismu.

Migrantská krize vyšlehla jako blesk, který nahromaděnému napětí ulevil a působil jako katalyzátor. Na vše, co teprve bylo ve vzduchu, najednou bylo vidět. A tak i populistickým názorům, které ještě včera byly mimo rámec, pomohla na světlo světa neschopnost některých úřadů. Do veřejného prostoru se dostaly výroky, s nimiž si většinová politika zpočátku nevěděla rady. Tolik emocí, které vyvolali populisté vystupující jako jediní správní mluvčí lidu, tu ještě nebylo. Cestu jim dláždila krize politických stran a směr dala bláhová víra v sílu nějaké vůdčí osobnosti, která přece nejlépe musí vědět, čeho je nám třeba.

Každá krize ve společnosti nemusí být nutně ohrožením. Vytváří i příležitost, v níž mohou vyrůst skutečné, zralé a odpovědné osobnosti. Dává prostor k otázkám, zda dosavadní kroky splnily očekávání nebo kterým směrem se vydat. A to na více rovinách. V Evropě se bude třeba rozhodnout, v čem spolupráci členských zemí opustit a kde ji naopak významně posílit. Jak ale tyto změny připravovat? Jak o nich na veřejnosti vést debatu, když tolik podléháme krátkozrakému, klipovitému stylu politiky? Nejde přitom jen o to hasit rychle požáry v doslovném i přeneseném slova smyslu, ale shodnout se i na tom, kam chceme společně jít, jaké máme cíle.

 

Věnovat se základům

 

Hasič sám nestačí, potřebujeme architekta. Ten, který má za úkol uhasit budovu zajatou v plamenech, musí mít na paměti, že přemíra vody ji může zničit. To samé platí pro EU: nelze hasit stále nové požáry a nevěnovat se základům stavby. Narušená konstrukce bude potřebovat statika, stavitele, architekta, elektrikáře, aby obnovil spoje, a především stavební materiál. Kde budeme ochotni přiložit ruku k dílu i my, za Českou republiku?

Podílet se na společném díle neznamená, že země přestanou odpovědně konat u sebe doma – a například nebudou opravovat silničky v Orlických horách nebo stavět rychlostní vlaky, jak jsme zmínili v úvodu. Společná měna pro eurozónu neznamená, že lze se státním rozpočtem dělat, co koho napadne -to by bylo neodpovědné. Spolupráce vychází z toho, že sdílíme v EU odpovědnost. Sdílená neodpovědnost by byla karikaturou.

Pochybnosti o dalším směřování EU přiživila i debata o odchodu Spojeného království. V dnešním světle se kampaň před referendem o brexitu jeví jako málo prozíravá: situace je nakonec o mnoho složitější, než oba tábory uměly dohlédnout. A to nebereme do úvahy vysloveně lživé argumenty, které v debatě padaly a působily toxicky daleko za hranicemi Spojeného království. O výsledku je rozhodnuto.

Jenže stav vyjednávání o odchodu Velké Británie z EU vypovídá o tom, že věci mohou být ještě docela jinak. Jednání se budou protahovat. Již nyní můžeme říci, že brexit znejistil všechny aktéry a oslabil schopnost EU společně konat i v tak klíčových oblastech, jako jsou obrana a bezpečnost. S ohledem na stav světa to není dobrá zpráva.

 

Postoj otevřenosti

 

Myšlenka evropské integrace není postavena pouze na institucích nebo na volném trhu. Vychází též z étosu spolupráce, hledání usmíření a prakticky žité solidarity. Tento étos se neopírá o příručky ekonomie, musíme ho hledat jinde. Vychází ze zdrojů evropského myšlení, kde má křesťanství nezastupitelné místo. Takže nezapomněli jsme jako křesťané číst znamení doby? A dokážeme se do budoucna dívat i jinak než jen s obavou?

Jedním z klíčových postojů, jimž nás učí křesťanství, je otevřenost. Otevřenost vůči tomu, co nás přesahuje. Otevřenost vůči Prozřetelnosti. Otevřenost vůči bližnímu. Otevřenost vůči cizinci. Otevřenost vůči sirotkům a vdovám nebo jinak potřebným. Otevřenost vůči životu. Tu otevřenost za nás nikdo nemůže zařídit, nelze ji ani na nikoho delegovat. Je to věc každého z nás.

 

Sv. Benedikt o brblání

 

Skupina českých sociologů se nedávno v odborné debatě shodla, že typickým českým rysem bývá stěžovat si na poměry. Vskutku, ruku na srdce – často brbláme jen proto, že si potřebujeme navzájem postěžovat, přičemž situace vůbec nemusí být tak zlá. Brblání se stalo v českém jazyce kódem pro sdílení emocí.

Pokud bychom pozorně studovali křesťanské kořeny Evropy, zjistili bychom, že to může být v rozporu s jedním z ustanovení svatého Benedikta. Toho, který zakládal kláštery všude, kam oko dohlédne. Komunitám stanovil pravidla ve své Reguli. Mnichům v nich několikrát zdůraznil, že nemají „brblat“.

Vezmeme-li svatého Benedikta vážně, máme příležitost přemýšlet o smyslu jeho doporučení i v dnešní době. Stěžovat si na poměry není řešením. Zato pěstovat postoj vděčnosti, která vyžaduje jistou skromnost a disciplínu i vůči těm, kdo byli před námi nebo kdo přijdou po nás, může být cestou. Nařízení opata Benedikta, který se stal patronem Evropy, je prospěšné i dnes. Pomáhá projasnit společenskou atmosféru.

 

Pokoj, či klídek?

 

Křesťané mají na tomto světě zvláštní odpovědnost. Jsou bratry vtěleného Boha. Mohou se inspirovat jeho pokorou a smyslem pro realitu. Jsou též bratry vzkříšeného Krista, a jako takoví světu dluží naději. Možná právě v těchto souřadnicích lze hledat odpověď na otázku, kudy se vydat dál. Na jedné straně otevřenost, smysl pro realitu, nestěžování si na poměry, na druhé pak postoj vděčnosti a naděje.

Často se opakuje, že evropská poválečná spolupráce v sobě nesla vždy silný apel na angažmá ve prospěch míru. Ale co je to vlastně dnes mír? Je to absence ozbrojeného konfliktu? Nebo je to klídek na práci a nerušenou spotřebu konzumní společnosti? Nikoli: ani jedno, ani druhé. Mír je ochota hledat cesty k druhému, od něhož se liším. A to máme dělat doslova každý den. Péči za tento mír nemůžeme delegovat na politiky, ať se starají. Tu péči nemůže někdo zařídit. Je to na nás.

 

Co říci závěrem?

 

Chtělo by se říci – je třeba vykasat si rukávy a přestat se ostýchat. Nemusíme poslušně opakovat, že Evropská unie je jediná možná cesta. Kritické myšlení není totéž co zbabělé brblání, které k ničemu nezavazuje. Pokud nám na Evropě záleží, stala se kritika holou nezbytností. Ale i kdybychom měli dnes Evropskou unii nakrásně třeba zrušit, bylo by dobré zítra položit na stůl takový model spolupráce, který bude evropským státům dávat možnost spolupracovat v klíčových oblastech, těm malým nabídne místo u stolu spolu s velkými, vše vystaví demokratické kontrole a podřídí společným pravidlům, nad jejichž dodržováním bude bdít soud. Pokud bychom měli pocit, že to zní jako sen, můžeme se bez obav začít probouzet. Takto totiž dnes funguje Evropská unie. Již dnes je to nástroj, který může sloužit, i když je třeba ho občas upravit nebo přiostřit. Ano: Evropská unie je nástrojem k tomu, aby se na našem kontinentu mohlo žít v pokoji a aby spolupráce založená na sdílených pravidlech byla možná.

Křesťanů nemusí být na počet zas až tolik. Na to, aby prokvasili společnost, malý počet docela stačí. O tom, že evropské společenství bez jejich kreativní přítomnosti vadne, veřejnost ví mnohem víc než kdy dříve. Otevřel se prostor, aby křesťané vynášeli poklady a připomínali myšlení svatého Benedikta i dalších osobností. Aby se podělili o naději, která se lidem stala tak vzácnou, a vnášeli ducha do bezduchých předpisů a institucí. Společenská objednávka je na stole. Chceme se na plnění tohoto úkolu podílet i my?

 

Zdroj: Katolický týdeník