NovinkyPodcasty

Podcast: Afghánistán a 11. září 2001

 

V Afghánistánu jsem osobně nikdy nebyl. Ale vybavuji si černobílé fotografie, které v 70. letech minulého století pořídil fotograf Bob Krčil a které v roce 2012 vystavoval francouzský institut v Kábulu. Měl jsem tu čest pomoci výstavě na svět. Na těch fotkách je zachycena krásná země a její hrdí obyvatelé, do tváří jim dopadá magické světlo. Fotograf mistrně zachytil i místa, která už dávno smetla historie a bratrovražedné boje.

Jen pár let po vzniku fotografií Boba Krčila, v roce 1979, propukla v Afghánistánu Sovětská válka – deset let trvající konflikt mezi sovětskými jednotkami posilujícími afghánskou komunistickou vládu a povstaleckými skupinami. Povstalce podporovaly Spojené státy, Saúdská Arábie, Velká Británie a další západní země. Občanská válka se v plné síle rozhořela teprve po stažení sovětských vojsk v roce 1989. A po sedmi letech bojů se nakonec prosadilo jako nejsilnější vládní hnutí Tálibán. 

Již tehdy si na území Afghánistánu vybudovali zázemí teroristé. Ohrožovali odsud nejen sousední státy regionu, ale doslova celý svět. I proto v roce 1999 Rada bezpečnosti OSN o Afghánistánu jednala a schválila rezoluci, v níž vyzvala Kábul k zastavení šíření terorismu z jeho území, zamezení postupu Al-Káidy a k vydání Usámy bin Ládina. Ano – toho teroristy, který inicioval a připravil bezprecedentní teroristické útoky 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu, při nichž zahynuly bezmála tři tisíce nevinných obětí.

Celý svět hrůzou zatajil dech. Pro něco takového dosud chyběla představivost, natož zkušenost. Nepříteli navíc ani pořádně nebylo vidět do tváře.

Pracoval jsem tehdy jako ředitel politického odboru u prezidenta Václava Havla a dobře si vzpomínám, jak těžké bylo nalézt přiměřenou odpověď na něco podobného. Jak bojovat s někým, kdo unese dopravní letouny s civilisty a použije letadlo s cestujícími jako smrtící zbraně? V jakém případě příště bude možné podobné letadlo sestřelit? Brzy bylo jasné, že bude nutno vojensky zakročit přímo v samotném Afghánistánu. Vůbec poprvé byl aktivován článek 5 Washingtonské dohody a Severoatlantická aliance jako jeden muž vystoupila spolu se Spojenými státy na obranu svobody a demokratického světa.

V rámci NATO působily v Afghánistánu také jednotky české armády, a to plných devatenáct let. Naše armáda své úkoly v Afghánistánu plnila na výbornou: pomáhala při zabezpečování území, při výcviku místních ozbrojených sil a poskytovala ochranu humanitárním pracovníkům a diplomatům. Poslední roky jsem měl jako předseda zahraničního výboru Senátu za úkol vítat naše vojáky po návratu z afghánské mise. Je to krásná země, slýchával jsem od nich opakovaně. Ale také hned dodávali, jak nevyzpytatelná a nebezpečná je jejich každodenní práce. O to ostatně vypovídají počty obětí: čtrnáct našich vojáků se domů už nevrátilo. Čest jejich památce.

V dubnu 2021 členské státy NATO potvrdily, že z Afghánistánu začnou stahovat poslední vojenské jednotky. Pro další působení v zemi chyběla politická vůle, spolehlivé analýzy a na stole ani nebyly přesvědčivé alternativy. I proto se americký volič rozhodl odejít, což je s ohledem na astronomickou výši vynaložených prostředků srozumitelné. Nebylo to jen rozhodnutí Joe Bidena, ale i jeho předchůdců.

V plánu bylo stažení spojeneckých vojsk k datu 11. září 2021. Již v květnu však jednotky Tálibánu zahájily ofenzívu a postupně ovládly většinu Afghánistánu. Zatímco svět sledoval, jak v katarském Dauhá probíhají politická jednání mocností, Tálibán obratně přesvědčil místní vládce, aby nekladli odpor. Rychlost postupu překvapila i mnohé zasvěcené pozorovatele.

USA byly lídrem celé operace, měly hlavní slovo, přičemž stále platilo pravidlo „together in, together out“. Ukázalo se ale, že v posledních týdnech ve Washingtonu neměli čas zatelefonovat do Bruselu nebo do Prahy, aby dopředu koordinovali další kroky. Mezitím, 15. srpna, vstoupily jednotky Tálibánu do Kábulu. Ústup a evakuace armád západních států, jejich občanů a vyklizení ambasád nakonec provázel spěch a chaos.

Ve dnech dvacátého výročí teroristických útoků v New Yorku tak zůstává mnoho otázek, k nimž se přidávají další spjaté s nově nastolenou vládou Tálibánu.

Afghánistán má stále svůj legitimně zvolený parlament a vládu, prezident však uprchl za hranice. To je velmi citlivé – kdyby prezident zůstal a bojoval o svou zemi, byli bychom dnes v jednodušší situaci například ohledně mezinárodního uznání vlády Tálibánu. Právě mezinárodní uznání je silná karta v našich rukou, neměli bychom ji však vynést předčasně. Pokud navíc v nové vládě usednou mezi ministry i mezinárodně hledaní teroristé, společnou řeč nenajdeme nikdy. Protože bez záruky, že Tálibán nestrpí na území Afghánistánu zázemí pro terorismus, to nepůjde.

Přichází také čas bilancování. Je nesporné, že operace na afghánském území zvýšily bezpečnost občanů ČR. S teroristy je vždy výhodnější bojovat daleko od našich hranic, odkud nemohou přímo zasáhnout naše území. Zkušenost s účastí ozbrojených sil v konfliktu, kde bylo nutné prokázat maximální zručnost a součinnost s dalšími armádami, je pro nás doslova k nezaplacení. V tomto ohledu je pro náš stát zásadní uvědomit si, že stále dáváme do modernizace naší obrany žalostně málo: ve výsledku to může působit jako chování černého pasažéra, který se veze s ostatními. A černý pasažér určitě není ten, s kým se řidič autobusu radí, kudy má jet.

Zkušenost z Afghánistánu bude třeba pečlivě analyzovat a zhodnotit také v rámci aliance. Z mnoha členských států zaznívá, že poněkud jednostranné rozhodování USA v poslední době vyvolává potřebu strategicky autonomnější Evropy. USA se bezpečnostně otáčejí již desítku let do Asie, a přitom blízko Evropě leží africký kontinent, který se dal do pohybu, Blízký východ a krize v celé severní Africe, Írán a s ním hrozba, že Teherán obnoví svůj jaderný program, anebo Rusko, které systematicky destabilizuje evropské demokracie a podporuje běloruského diktátora Lukašenka v úsilí nastolit totalitní režim v zemi a zneužívat migrace v tlaku na Polsko, Litvu a Lotyšsko. Jistěže je třeba, aby státy Evropy posílily diplomacii. Ale v každém případě je také třeba vidět rostoucí hrozbu Číny, která chce, aby se ve světě hrálo podle jejích pravidel. Státy Evropské unie mají proto za úkol více spolupracovat v oblasti bezpečnosti, ochrany hranic nebo kontroly těch, kdo zneužívají evropských svobod a na jejím území pobývají nelegálně a v rozporu se zákonem.

Panují oprávněné obavy z nové migrační vlny. Afghánská ekonomika byla příliš dlouho na kapačkách: infúze peněz ze zahraničí celé roky zastíraly, že v zemi nefunguje státní správa a nedaří se vybírat daně. V zemi je rekordně nízká gramotnost, nedostatečná lékařská péče a slabé školství. Dá se očekávat, že mnoho lidí se z obav o svou bezpečnost či přežití vydá za hranice. Jenže na světě dosud neexistuje žádné právo, které by lidem zaručovalo svobodu vybrat si zemi na mapě světa a odejít tam za lepším živobytím. A také existovat nebude.

Nyní Afghánistán nutně potřebuje především mezinárodní humanitární pomoc. Blíží se zima. Polovina dětí mladších pěti let trpí podvýživou, bez pomoci nesmí zůstat ani 18 milionů obyvatel, což je celá polovina populace. Je proto třeba vyjednat, za jakých podmínek můžeme tuto pomoc poskytnout, a také jak zajistit, aby nezůstala ve skladech pod kontrolou mezinárodně hledaných islamistů. Věřím, že s přispěním našich humanitárních organizací k těm nejpotřebnějším dokážeme najít cestu.

 

Tuto a všechny další epizody najdete jako podcast Téma Pavla Fischera na Spotify, v Apple Podcasts a dalších podcastových aplikacích.